KARMEL

Nabízíme zájemcům z řad křesťanské veřejnosti účast na duchovních cvičeních konaných v klášteře karmelitánů v Kostelním Vydří, které organizujeme pro naše karmelitánské terciáře. Poutní kostel Panny Marie Karmelské patří v letošním Svatém roce mezi jubilejní kostely spojené s plnomocnými odpustky.

Exercicie budou probíhat v termínech:

• Čtvrtek 12. 6. 2025 18:00 až neděle 15. 6. 2025 13:00 (vede P. Václav Brož, O.Carm.)
• Čtvrtek 25. 6. 2025 18:00 až neděle 28. 6. 2025 13:00 (vede P. Václav Brož, O.Carm.)

Podrobnosti a přihlašovací formulář: https://forms.gle/KCfdPnuauybzd9jF8

Proč vůbec skládáme sliby? Protože to dělá i Bůh. Hospodin se v celém Písmu zjevuje jako ten, kdo se zavazuje sliby – dává zaslíbení. Noemovi slibuje, že už nikdy nezaplaví zemi, Abrahamovi slibuje potomky … a izraelskému lidu – prostřednictvím Mojžíše – vysvobození z otroctví a zemi oplývající mlékem a medem.
Dávání zaslíbení se může zdát jako něco, co Bůh koná, ale spíše to odhaluje jeho charakter. On je ten, který se dává bez výhrad a nebere své slovo nazpět: „Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“ (…)
Proto i my děláme tak riskantní rozhodnutí pro Boha, neboť víme, že on nikoho, kdo jedná z lásky k němu, nezklame. Naše vytrvalost se může opřít o tu jeho a my můžeme s radostí riskovat všechno, co máme, s vědomím, že nás s ním spojí naše úplné sebedarování.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Přijde den, kdy budeme moci v blaženosti vychutnat onen med v jeho čistotě, kdy naše radost bude úplná a ryzí: to už se nebudeme radovat pouze v Duchu Svatém, ale ze samotného Ducha Svatého. Tento den přijde, až bude naše radost plně duchovní a její příčinou nebude ani tělo, ani skutky milosrdenství, ani slzy pokání, ani trpělivost ve zkouškách, ale pouhá přítomnost Ducha. Ducha, v němž i samotní andělé touží utopit svůj pohled.

(Bernard z Clairvaux, O.Cist. /1090–1153/, Sermones de diversis)

Nanebevstoupení je odstup, který nemá být překlenut. Třeba pouhou kontemplací. Učedníky, hledící k nebi, andělé odkazují zpátky: „Mužové galilejští, co tu stojíte a hledíte do nebe?“ Způsob, jak být blízko vyvýšenému Pánu, je jiný: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“: jako Kristus, když odcházel od Otce na zem, činil vůli Otce a tím byl u něho, tak budou učedníci Kristem poslaní plnit jeho úkol, a tím budou s ním spojeni. A uprostřed plnění tohoto úkolu je skrytá eucharistická přítomnost Pána: „Jsem s vámi až do konce světa.“

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, Trojitý věnec)

Jedinými skutečně absolutními mystérii v křesťanství jsou sebeponoření Boha do hlubin existence, jemuž říkáme milosrdenství Boží, a sebevložení Boha do dějin, jemuž říkáme Kristus.

(Karel Rahner SJ /1904–1984/)

Všechny touhy,
které mne rozptylují ve dne i v noci,
jsou v jádru falešné a prázdné.
Jako noc drží ve tmě skrytý strach ze světla,
tak v hloubce mého srdce,
aniž bych si toho všiml,
zaznívá výkřik:
Chci tebe, pouze tebe!
Jako bouře hledá klid,
zatímco ještě bojuje proti klidu všemi svými silami,
tak i já se bouřím a bojuji
proti tvé lásce,
ale také volám,
že chci tebe, pouze tebe!

(Rabíndranáth Thákur /1861–1941/, Gítaňdžali, 1910)

Dnešního světce si spojujeme především s radostně žitým křesťanstvím uprostřed světa. Filip Neri byl svatořečen 12. března 1622 spolu s Ignácem z Loyoly, Františkem Xaverským, Terezií z Avily a Izidorem z Madridu. Obyvatelé Říma prý tuto kanonizaci komentovali slovy: „Dnes byli svatořečeni čtyři Španělé a jeden světec.“

Radujte se ze společného života, vyhýbejte se všem mimořádnostem, usilujte o čistotu srdce, protože Duch svatý přebývá v nevinných a prostých duších, on je učitelem modlitby a udržuje nás v ustavičném pokoji a v radosti, které jsou předchutí ráje.

(Filip Neri /1515–1595/)

     Pátek, 6. července roku 1584. Hned jak jsem přistoupila ke svatému přijímání, uviděla jsem Ježíše. Překypoval láskou a vypadal, že má chuť mě škádlit. Zapředl se mnou zamilovaný rozhovor a promluvil ke mně zprvu mírně: „Volal jsem tě – a neodpovědělas mi“.
     Bránila jsem se: „Hledala jsem tě a nenalezla.“
     Znovu mi řekl: „Volal jsem tě, moje holubičko, a ty jsi mi neodpověděla.“
     A já odvětila: „Hledala jsem tě, můj Nejmilejší. Toužila jsem po tobě, můj Nejmilejší. Milovala jsem tě, má Lásko. Hledala jsem tě, opravdu hledala, můj Nejmilejší, ale nenalezla.“
     Ale Ježíš, Láska, Ten, kterého vždycky nazývám Láskou, s důrazem opakoval: „Kdepak, má nevěsto, to já tě tak usilovně volal a ty jsi mi neodpověděla!“
     Já se však nedala: „To já tě tak usilovně hledala a ty ses mi vůbec nedal nalézt, můj milý!“
     Ježíš, Láska, prohlásil: „A víš ty, proč jsi mne nenalezla? Protože jsi nehledala dost vytrvale.“
     Namítla jsem: „A víš, Lásko, proč jsem ti neodpověděla? Protože jsi nevolal dost nahlas, abych tě zaslechla.“
     Ježíš, Láska, naléhal: „Hledej mě bez ustání, nevěsto moje, a najdeš mě.“
     Já na to: „Křič pořádně a uslyším tě.“
     Tu zvolal Ježíš, Láska: „Je řada na tobě, na tobě, abys mě hledala!“
     A já, už netrpělivá láskou, jsem vyhrkla: „Počkej, Lásko, víš přece, že jsi řekl, že kdo má víc, má víc dávat. A protože máš víc než já, musíš dávat ty. Dobře víš, že jsi mocnější, bohatší a silnější než já, a víš taky, že miluješ víc než já. Říkáš o sobě, že jsi Pravda; jenže jestli jsi takto mluvil, Lásko, říkal jsi pravdu, a jestli je to opravdu tak, je řada na tobě, na tobě, Lásko, protože jsi mocnější a silnější než já. Volej mě tak hlasitě, abych slyšela tvůj hlas!“
     A on hned začal říkat: „Pojď, pojď, moje holubičko, má nádherná, pojď“. A celou mne sjednotil se sebou a takto vzájemně spojeni jsme si spolu sladce povídali – jako důvěrní přátelé –, ale nedovedla bych z toho sdělit ani to nejmenší. A když jsem spočívala ve spojení s ním, šťastně jsem vydechla: Teď jsem tě našla, má Lásko, teď jsem tak spokojená, že jsem sjednocena s tebou, Lásko!

(Marie Magdaléna de’ Pazzi, I quaranta giorni, 41, Tutte le opere, Florencie 1960, s. 235n.)

Setkání pochybujícího Tomáše a Vzkříšeného Ježíše není ve skutečnosti příběhem o víře ve fakt vzkříšení, ale příběhem o víře v to, že někdo může být raněn, a přitom zároveň vzkříšen! Jako Ježíš jsme i my ve skutečnosti raněni a vzkříšeni zároveň, my všichni.

(Richard Rohr /*1943/, Univerzální Kristus)

Nemusíme milovat Boha, protože nás miluje. Ale protože nás Bůh miluje, musíme milovat sebe. (…) Člověk nedokáže milovat sám sebe jinak než touto oklikou.

(Simone Weilová /1909–1943/, Tíže a milost)