KARMEL

Všechna náboženství pronášejí svojí řečí jméno Páně. Zpravidla je pro člověka lepší nazývat Boha svou rodnou řečí, ne cizí. (…)
Náboženství se poznává zevnitř. Katolíci to tvrdí o katolicismu, ale je to pravda o každém náboženství. Náboženství je živná krmě. Je těžké pohledem ocenit chuť a výživnou hodnotu potravy, z níž člověk nikdy nepojedl.
Do určité míry platí, že srovnávání náboženství je možné jen díky zázračnému účinu sympatie. Do určité míry je možné lidi znát, pokud zároveň s jejich pozorováním zvenčí přeneseme načas vlastní duši silou sympatie do nich. Stejně tak studium různých náboženství vede k poznání jedině tehdy, pokud se načas vírou přeneseme přímo do středu toho, co studujeme. Vírou v nejsilnějším smyslu slova.
A to se takřka nikdy neděje. Jedni totiž nemají žádnou víru, druzí mají víru výhradně v jedno náboženství a všem ostatním nepřiznávají jinou pozornost, než jakou člověk přisoudí zvláštně tvarovaným škeblím. Další si zas myslí, že jsou schopni nestrannosti díky mlhavé religiozitě, kterou lhostejně obrátí, kamkoli chtějí. Jenže k tomu, aby bylo na každé jiné náboženství možné myslet s nejvyšším stupněm pozornosti, víry a lásky, jež v sobě obnáší, je naopak nutné přiřknout veškerou svou pozornost, veškerou svou víru, veškerou svou lásku konkrétnímu náboženství. Stejně tak se celým srdcem dokážou zajímat o osud neznámého ti, kdo jsou schopni přátelství, a ne ti druzí.

(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Láska k náboženským praktikám)

Proti jednotě Nejsvětější Trojice, k jejímuž obrazu jsme stvořeni, hřešíme, vždy když chceme potírat rozdíly, jedinečnost lidí a jedinečnost přístupů k Bohu a bojíme se doplňování, obohacování životními příběhy a dary druhých lidí. Hřešíme proti ní také jakoukoli zjednodušenou, povrchní jednotou, jež nezasahuje do hloubky a o kterou poctivě neusilujeme, často i za cenu bolesti. Pravdivá jednota se nevyhýbá konfliktům, ale řeší je z lásky a ve prospěch druhých lidí, ne pouze náš.

(Petr Beneš CSsR /*1965/, Vzhůru srdce; citováno podle stejnojmenné knihy meditací nad Písmem, Portál 2023)

V dlouhé historii křesťanů se mnozí ocitli jednoho dne rozděleni, aniž by vlastně věděli proč. Dnes je ze všeho nejdůležitější udělat všechno pro to, aby co největší počet křesťanů, kteří často nenesou na rozdělení žádnou vinu, znovu objevil jednotu.
Nemohla by církev dát najevo určitou větší otevřenost, tak velikou, že bychom mohli říci: ti, kteří byli v minulosti rozděleni, nejsou již odloučeni, ale opět žijí ve společenství církve?
Tento práh se podaří překročit natolik, nakolik bude patrný život společenství, uskutečňující se již na některých místech světa. Bude zapotřebí nalézt odvahu a tuto skutečnost si uvědomit a přizpůsobit se jí. Texty přijdou později. Dáváme-li prvořadé místo textům, neznamená to nakonec oddalování evangelijní výzvy „jdi se napřed smířit se svým bratrem?“

(bratr Roger / Robert Schütz; 1915–2005/)

(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 20. ledna)

Texty propria

Francesco Paoli se narodil 1. září roku 1642 v osadě Argigliano. Jeho rodiče se jmenovali Angelo Paoli a Santa, roz. Morelli, a mezi sousedy se těšili úctě pro svou poctivost, zbožnost a také solidaritu s potřebnými a chudými (ačkoliv sami nebyli nijak zvlášť zámožní). Tyto vlastnosti si Francesco, první z jejich sedmi dětí, nesl po rodičích celým svým životem. Již jako mladíkovi mu jeho krajané přezdívali „otec chudých“, což na nás působí dojmem proroctví, protože po jeho smrti papež Klement XI. tatáž slova nechal vytesat na jeho náhrobní kámen.

Svoboda je právem každého člověka: každý má svobodu vyznání, myšlení, vyjadřování a jednání. Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti. Tato božská Moudrost je počátkem, z něhož je odvozeno právo na svobodu vyznání a svobodu být odlišní. Proto je odsouzeníhodné nutit lidi k přijetí určitého náboženství nebo určité kultury, jakož i vnucovat civilizační styl, který druzí nepřijímají.

(papež František a vrchní imám z Al Azhar Amhed al Tajíb, Deklarace z Abú Dhábí, 4. února 2019)

Pracovní překlad plného znění ZDE>>>

Křesťanství má veliký, nesplacený dluh vůči evropské civilizaci. Evropa dodnes cítí jizvy svého rozdělení. Kdo ji rozdělil? Vášnivá náboženská schizmata. Evropa, trýzněná náboženskými procesy a válkami, dodnes vraští čelo, když se mluví o křesťanství. V její historické paměti se církev zapsala jako velice „nesvatá“ instituce – jako vzteklý vlastník absolutní pravdy. Její jazyk byl po staletí jazykem proklínání. Je nadějné, že církví pověření teologové zrušili staleté prokletí, kterým Luther počastoval papeže a papež Luthera. Je smutné, že se to rodilo tak pomalu a obtížně a že se to zrodilo teprve nedávno. Vyznání víry, která formulovali naše předkové, byla často zakončena kletbou. Kréda končila formulkou anathema: „Ať je proklet každý, kdo věří jinak.“
Kde jsou tví svatí, Kriste? Není divu, že nikoli církev dnes soudí svět, ale svět soudí církev. V Evropě neexistuje pro křesťanství jiná cesta vpřed, než je cesta pokání za všechno to absolutní vlastnění pravdy, za mentalitu proklínání, jíž jsme tak dlouho zrazovali Kristovu pravdu milosti. Pouze v pokání můžeme najít onu úzkou stezku, na které dokážeme zůstat věrní starým pravdám evangelia a přitom být v kritickém myšlení otevřeni novému poznání – pravdám, které z tajemství světa vynáší na světlo nová zkušenost, nové poznání, nový výzkum a vědecké objevy.

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Přesvědčila jsem se, že člověk víc udělá na sobě a na jiných, když se mu zdá, že planí a zdánlivě mrhá v čase. Ti nejmoudřejší a nejhlubší šli na čas na poušť, aby pak v kratší době vydali víc než ti, co ustavičně jednali. Ted už mne nemrzí, že nemohu vůbec pracovat ve svém oboru, že jsem zbavena všech možností, byť i jen hovoru na určité úrovni, protože to, co stálo za to, se usadilo a alespoň trochu člověk pochopil, že pokora je pravda.

(Růžena Vacková /1901–1982/, Ticho s ozvěnami: dopisy z vězení z let 1952–1967)

Snad bychom si představovali, že začneme-li duchovní život a vydáme-li se na cestu modlitby, Bůh nám velmi záhy pomůže k dostatečné nápravě života. Argumentujeme, že modlitba musí být čímsi, co nás účinně proměňuje, avšak motivací takových úvah může být především nárok co nejdříve již hrdě Pána přijímat v „parádním pokoji“ svého dobrého svědomí, vždyť tak by nám to vyhovovalo. Až se zbavím té a té špatné vlastnosti, té a té závislosti apod., pak budu moci prožívat intimitu s Bohem. Ze svědectví sv. Terezie – a možná i z vlastní zkušenosti – však poznáváme, že Boží plány jsou prostě jiné. Bůh zřejmě trvá na tom (a má dost času!), abychom se nejprve naučili přijímat jeho lásku navzdory své naprosté nehodnosti. Abychom se sami na sobě naučili neklást jeho lásce podmínky. Jen tak se uchráníme jemné duchovní pýchy a morální tvrdosti k druhým, jen tak budeme schopni milovat druhé bez kladení podmínek. Před morálními pokroky nás Bůh vždy nejprve učí v pokojné pokoře akceptovat, že jsme milováni i přes svou „nenapravitelnou“ hříšnost, chce, abychom přijali možnost a pozvání být takto a právě za těchto okolností důvěrně a hluboce spřáteleni s Bohem.

(David Peroutka OCD, Vztah lásky s Bohem a „šťastná vina“)

Pane Ježíši, vystav si v mém srdci z plamenů věž,
nebo bude ti v něm zima a zase mi uprchneš.

Kolem věže ovocnou a bohatou štěp zahradu:
neb víš už, jaký jsem, že zase nechal bych tě o hladu.

Vinici krvavou a zlatou, žebrám, založ sobě také:
píti nedám ti, to víš, sám v žízni schnu, a v jaké!

Snad přece Chudoba tvá se na mou bídu naučí.
A bude-li ti smutno, nevěstku duši mou vezmi v náručí

a tanči s ní, Synu Davidův, ať se posléze opojí!
A probrati se nedej jí až v Smrti pokoji.

(Bohuslav Reynek /1892–1971/, Modlitba po Přijímání I ze sbírky Žízně)

Trpělivost, stejně jako stálost, souvisí s vírou v Boží prozřetelnost. Dokážeme-li v srdci přijmout, že nepříjemný moment s sebou nese i Boží starostlivost, budeme méně naštvaní a sklíčení, snáze se vyhneme vnitřní vzpouře. Místo abychom ze všeho negativního, co zakoušíme, vinili své okolí, je třeba rozvíjet pevnou víru v Prozřetelnost, učit se vnímat Boží působení v každodenním životě. Budeme-li k němu slepí, zatvrdíme se v odmítavém postoji vůči konkrétním okolnostem, v nichž se nacházíme: neuvidíme v nich žádnou hodnotu. A místo, abychom skrze těžkosti rostli, budeme mít tendenci od nich utíkat. Je to velká milost, když dokážeme vnímat, že Bůh je přítomen i v této dané situaci a my jsme povoláni ho nacházet tady a teď.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)