Pán odměnil svého služebníka arcibiskupa Jana tím, že jej přijal před svou tvář právě ve svátek Božího Těla roku 1400.
Druhým výrazným rysem duchovního života Jana z Jenštejna je jeho mariánská zbožnost. Projevila se nejen vroucím vztahem k roudnické madoně, ale také řadou Jenštejnových latinských básní, které složil pro modlitbu oficia o různých mariánských svátcích. Nejznámější je jeho podíl na zavedení svátku Navštívení Panny Marie, ale pro nás karmelitány může být zajímavé, že kromě prosazování tohoto a jiných mariánských svátků, na diecézní synodě roku 1385 nařídil slavit u nás svátek Panny Marie Sněžné a složil k němu celé oficium. Nakolik v té souvislosti byl arcibiskup Jan v kontaktu také s pražskými karmelitány, jejichž kostel nesl titul právě Panny Marie Sněžné? Na takovou otázku musí dát odpověď odborníci historikové.
Nás může obohatit Janovo přesvědčení, že vztah k Marii (ale i k Bohu, k druhému vůbec), má-li být živý, musí se přirozeně vyjadřovat konkrétními vnějšími projevy. A ne jednorázově, izolovaně, ale nejlépe v určité pravidelnosti, rytmu a v určité návaznosti. Tak jako se každoročně opakují a v průběhu liturgického roku se doplňují a váží na sebe jednotlivé mariánské památky a svátky. A tu snad může být na místě zopakovat, co jsme zmínili jednou při exerciciích: zdá se, že církevním rokem žijí dnes vnímavěji pouze starší věřící, na mladší generace bohužel jako by to byl přílišný nárok. A přitom se prožíváním církevního kalendária každému z nás nabízí krásný prostor pro osobitý přístup k Bohu a pro "vynalézavost" lásky, objevující a pojímající šíři i hloubku tajemství spásy, bohatou výmluvnost tichého Mariina života, mnohotvárnost příkladu světců i celou pestrou rozmanitost našeho vlastního života - abychom jej v celé této proměnlivosti otvírali síle přítomnosti Boží.
Ale kromě toho můžeme skrze setkání s mariánskou zbožností, jak je předkládána Jenštejnovými životopisci, být vedeni k přemýšlení o nejhlubších kořenech našeho vlastního vztahu s Marií. Píše-li Vilém Bitnar ve svém dílku⁴,

že Jenštejn se tak vroucně obracel k Marii proto, že se neodvažoval obrátit se ve své modlitbě ke Kristu, může toto vysvětlení pocházet od V. Bitnara samotného a pramenit tedy ze zbožnosti první poloviny našeho století, ale pravděpodobněji jde o sdělení převzaté z Janových životopisů starších, snad od Petra Klarifikátora, tedy být výpovědí pisatele ze 14. století. V každém případě my dnes záměrně usilujeme mít co nejbezprostřednější vztah ke Kristu, o němž vyznáváme, že z lásky k nám přijal naše lidství a stal se naším bratrem; pak tedy ani naše spojení s Marií nemůžeme podkládat takovým důvodem, jaký zmiňuje Jenštejnův životopisec. Náš vztah k Marii vyrůstá z jiných kořenů. Z jakých?.. - Takto se ptát a usilovat dát sami sobě odpověď bude pro nás vždy požehnané. Jenštejnův přístup nás pro to "načal".
Na oba zmíněné důrazy, jak eucharistický, tak mariánský, bylo v tehdejší situaci církve a křesťanské Evropy vlastně pohlíženo jako na prostředky k záchraně! Před zkázou, která se šířila díky rozkolu v církvi. Roztržení křesťanstva ve dva tábory pod dvěma papeži církev vnitřně rozleptávalo, stávalo se záminkou pro ctižádostivé ambice a prospěchářské chytračení jednotlivých feudálů i duchovních a vhánělo do malomyslnosti mnoho věřících, protože se nerýsovaly vyhlídky na odstranění pohoršení. Jan z Jenštejna se po propuknutí schizmatu postavil jednoznačně na stranu římského papeže Urbana VI. a nedbal na to, že se mu z Říma nedostávalo vždy vděku. Nenechal se odradit ani liknavým postojem krále Václava IV. či vzdorem té části českého duchovenstva, které stálo při vzdoropapeži. Usiloval o poslušnost vůči papeži Urbanu VI. a prosazoval respektování své autority arcibiskupa. Právem se můžeme ptát, co ukazuje toto Janovo svědectví nám dnes, kdy biskupové upozorňují na polarizaci v naší církvi, kdy semknutost a solidarita stádečka věřících pověstná z dob tlaku totality zůstává vzpomínkou, kdy výkyvy jednotlivých osobností či skupin "doprava" i "doleva" jsou vystavovány na svícen a o mnohé z nás se pokouší pocit zmatku a znechucení. Jenštejn je příkladem úsilí o jasný, statečný postoj a o respektování autority v církvi.
Mimoto považuji za povzbudivé - i když to může znít překvapivě - čteme-li v jeho životopise (a životopisci takové věci nepřiznávají příliš ochotně), že ve hře tehdy byla také Jenštejnova neobratnost v jednáních, jeho přílišná strohost, nedostatek zdravé diplomacie. Tak Jenštejn nedokázal jít ve stopách svého velkého předchůdce arcibiskupa Arnošta z Pardubic, zůstal nakonec opuštěn nejen králem a jeho přívrženci, ale také většinou duchovenstva i klášterů, které se tak usilovně snažil přivést k reformě. Kdo z nás alespoň tu a tam nezakoušíme tentýž náraz na vlastní nešikovnost, kterou sami maříme výsledky svého úsilí? Při práci ve farnosti, při výchově dětí...
Jiný prvek Jenštejnova svědectví pro nás vidím v jeho konverzi a následném životě veliké askeze. I když jsou nám tu pravděpodobně vykresleny rysy, které soudobí životopisci záměrně zesilovali: radikální změna po světáckém údobí života a skutky tvrdého sebezapírání (popsané s podrobností nahánějící strach), a tedy dramatičnost těchto líčení budeme zmírňovat, přece zpráva o Janově obrácení vlivem těžké nemoci, zvěsti o tragické smrti arcibiskupa magdeburského a myšlenky na věčnost promlouvá zcela srozumitelně a podmanivě i k člověku dnešní doby. A Janova asketická přísnost (jež samozřejmě souvisí s celým tehdejším pohledem na člověka, cenu lidského života, utrpení atd.) nás - soudím - přivádí k hlubšímu zamyšlení nad významem askeze pro křesťanský život vůbec, tedy nad rámec jedné určité historické doby, a tak i pro postmoderní dnešek. A snad nás zmínky o Janově přísnosti mohou přivést i k tomu, že aniž bychom chtěli obhajovat extrémní praktiky středověké askeze, přistihujeme sami sebe dnes v opačném extrému. Jde téma hodně citlivé, mohli jsme se setkat každý s jinými přeháněními a být tím zasaženi, naše názory mohou být různé a možná potřebujeme ještě tříbení dialogem s druhými nebo konfrontací s novými situacemi... Ale jsem již v této chvíli vděčný za to, že nám Jan z Jenštejna svou radikalitou otázku sebezáporu vůbec staví před oči. Jeho pevnost je mi vzpruhou jít statečně do mých zápasů.
Poslední podnět, který bych chtěl připomenout v souvislosti s výročím Jana z Jenštejna, představuje Janovo spojení s roudnickým klášterem augustiniánů a s duchovním vanutím, jež se odtud šířilo také do jiných klášterů a zemí. Po svém uzdravení z těžké nemoci sem arcibiskup Jan přišel požádat o duchovní vedení a jeho konverze tady pokračovala. Duchovní vedení a zázemí v roudnickém klášteře opravdu našel a převor Petr Klarifikátor po Janově smrti také sepsal jeho životopis. Častěji už bylo badateli poukázáno na to, že proslulá devotio moderna - "moderní zbožnost", která ve 14. a 15. století z Nizozemí obohatila celou Evropu a jejímž nejcennějším plodem je "zlatá knížka" Následování Krista od Tomáše Kempenského, sahá svými kořeny nejpravděpodobněji až do českého augustiniánského prostředí. "Jistou podobnost ukazuje Následování Krista i s duchovními spisy Petra Klarifikátora (+ po r. 1402), roudnického převora a duchovního vůdce arcibiskupa Jana z Jenštejna."⁵

Budete-li tedy souhlasit, může nám výročí Jana z Jenštejna být příležitostí také k tomu, abychom se s novým očekáváním vrátili - ať již krátkým zalistováním nebo opětnou souvislou četbou - k duchovnímu bohatství útlé knížky Tomáše Kempenského. Jestliže ti, kdo v dobách před námi usilovali žít pro Boha a s Bohem, nazývali Následování Krista "zlatou knížkou", chtěli tím vyslovit asi především to, jakou cenu pro ně tato knížka měla, kolik jim dala. Ale důležitou vlastností zlata je právě to, že jeho hodnota ani po čase neklesá, nepodléhá zkáze a rzi. Nanejvýš na ně sedá prach, ale s tím si lze snadno poradit. Potěšilo mne, když Následování Krista mluví jasně a jadrně i o těžkostech, které my prožíváme jako bolesti naší doby a s nimiž zápasit je pro nás natolik obtížné, až máme sklon se domnívat, že naši předchůdci o něčem takovém nemohli mít ani ponětí... P. Ulrich Dobhan v článku, který otiskujeme v tomto čísle našeho časopisu, mluví o tom, že mentalita naší současnosti se zaměřuje na výkon a užitek. Připojme k tomu slova Tomáše Kempenského.
"Lidé se ptávají, kolik kdo vykoná; nedbají už tolik na to, z jak čistého podnětu jedná. Zkoumá se, zdali je udatný, bohatý, krásný, schopný, nebo dobrý spisovatel, dobrý zpěvák, dobrý pracovník; ale mnohdy se pomíjí, jak je prostomyslný, jak trpělivý, mírný, zbožný a vnitřně plný.
Přirozenost dbá o zevnějšek člověka, milost se obrací k jeho nitru. Ta první se často mýlí, ta druhá doufá v Boha, aby nebyla zklamána."⁶

My karmelitáni bychom neměli přehlížet, jak velký význam mělo Následování Krista pro sv. Terezii z Lisieux. Říká se, že je uměla téměř zpaměti, podle jejích vlastních slov představovala tato knížka spolu s Písmem nejvlastnější pramen pro její duchovní život, a to i ve chvílích vyprahlosti.
"Kolik světla jsem načerpala ze spisů našeho sv. otce Jana od Kříže!... Ve věku 17 a 18 let jsem neměla jinou duchovní potravu. Ale později ve mně všechny knihy zanechávaly vyprahlost, a dosud jsem v tomto stavu. Když otevřu knihu sepsanou duchovním autorem (i tu nejkrásnější, nejdojemnější), ihned cítím, jak se mi svírá srdce, a čtu, takřka aniž tomu rozumím..., nebo když rozumím, mysl se mi zastaví a nemůže rozjímat... V této nemohoucnosti mi přicházejí na pomoc Písmo svaté a "Následování". V nich nalézám solidní a zcela čistou potravu. Ale nade všechno mě udržuje ve chvílích vnitřní modlitby evangelium. V něm nacházím všechno, co potřebuje má ubohá duše. Odhaluji v něm stále nová světla, skrytý a tajemný smysl..."⁷

A snažíme-li se, aby letošní rok byl "rokem hluboce eucharistickým", pak také připomeňme, že celá čtvrtá kniha Následování Krista pojednává O svátosti oltářní. Poznáváme-li, jak nám prospívá připravovat se na mši svatou a na svaté přijímání samostatnou osobní modlitbou, jak požehnané je pro nás setrvat potom v díkůčinění, pak v Následování Krista můžeme pro tuto svou osobní modlitbu najít cennou potravu.

Uveďme na závěr znovu slova Jana Pavla II.:
"Veliká pocta, kterou všechny církve vzdají Kristu na prahu třetího tisíciletí, bude demonstrací všemohoucí přítomnosti Vykupitele skrze plody víry, naděje a lásky v mnoha mužích a ženách všech národů, kteří následovali Krista v rozmanitých povoláních křesťanského života."(TMA, čl. 37.)
V české církvi k tomuto zástupů svědků patří také muž, který tak těsně kráčel ve stopách sv. Vojtěcha - arcibiskup Jan z Jenštejna.