V italském "Novém slovníku spirituality" (jeho české vydání se právě v Karmelitánském nakladatelství chystá) zabírá sedmnáct stran heslo "KRIZE" (autor: L. De Candido).

Při tomto slově míváme mimoděk nepříjemný pocit něčeho neblahého. Hospodářská krize, krize povolání, krize rodiny a pod. Nakonec se utěšíme myšlenkou, že jde vlastně o krizi růstu.

Ale podle etymologie tohoto výrazu je jeho smysl mnohotvárný. Je odvozen z řeckého slovesa "krino", které značí: soudím, rozhoduji, rozlišuji, vykládám, oceňuji. Nejpřiléhavější český překlad podstatného jména "krize" by asi byl "prověrka". Když si odmyslíme její nesympatickou náplň z doby totality, má hluboce pozitivní smysl náboženský. Krize, prověrka, souvisí se svobodnou vůlí člověka. První, kdo prověřuje, je Bůh. Staví svého tvora před volbu, před určité rozhodnutí, a dělá to už od stvoření. Začal hned s anděly, pokračoval našimi prarodiči, pak přišli na řadu Abrahám, Mojžíš, proroci. (Jak se oni dovedli Boží vůli vzpírat!) Ano, i sám Pán Ježíš prošel pokušeními, čili krizemi, na poušti. A všichni lidé až dodnes.

Krize není mimo nás, krize je v člověku. Kdykoli se má pro něco rozhodnout – mezi dobrem a zlem, mezi dobrým a lepším, mezi láskou a sebeláskou – nastává pro něho krize, kritická situace. Člověk stojí na křižovatce, na rozcestí. Před ním stojí Soudce. Ale tento Soudce není sadista, nehledí škodolibě, jak to dopadne, nečíhá na svou oběť, aby ji "přistihl při činu" a hned s ní zatočil ...

Ne, čeká s chvějícím se srdcem, je svrchovaně aktivní, nabízí člověku pomocnou ruku, aby ve zkoušce obstál. A když se to podaří, ta radost v nebi! Což to neříká sám Spasitel?

Také blahoslavenství jsou kritické momenty. Nemusíš, ale chceš-li být chudý, chceš-li mít čisté srdce ... blaze ti, jsi blažený, šťastný! Makarioi hoi ptochoi, hoi katharoi ... říká řecký text u svatého Matouše. Ale jako bychom vedle něho cítili nevyslovený doplněk – MAKARIOS. Když ty si zvolíš blahoslavenství, je blažený ještě někdo jiný. Ano, Bůh – Láska, je blažený, šťastný, když vidí, že jeho tvor se svobodně rozhodl pro lepší cestu, pro cestu života.

Toto pochopila svatá Terezie z Lisieux, když chtěla dělat radost Ježíši, chtěla ho dělat šťastným.

Je to dětinskost, mohou se Bohu připisovat lidské city? P. Cantalamessa se v knize "Život pod vládou Kristovou" nad tím zamýšlí a tvrdí v podstatě toto: člověk je stvořen k Božímu obrazu, ale ne jenom proto, že má rozum a vůli. Odkud se v něm vzala afektivita, citlivé srdce? Nuže, všechno, co je v člověku dobré a ušlechtilé, může to být takové jen proto, že to existuje nějakým způsobem v Bohu jako idea, vzor, že to vyšlo z něho jako jeho odlesk. Mluvíme-li o "antropomorfických" představách Boha, nemohli bychom mluvit ještě větším právem o "teomorfismu" člověka i po stránce afektivní?

A tak denně, když procházíme malými nebo velkými KRIZEMI, prověrkami, denně nám podává náš nebeský Otec ruku (neboli milost svého Ducha) a denně můžeme svým rozhodnutím se pro blahoslavenství způsobit, že náš Pán je blažený, MAKARIOS.