"Dobré jitro!" Modlitba v prvních chvílích po procitnutí P. Gorazd Cetkovský, O.Carm. |
|
"Když se ráno probouzím, andělé nade mnou bdí, můj Pane ..." zpívá zvesela jedna oblíbená "ukazovací" písnička. A dál je v ní řeč o tom, že andělé nad každým z nás bdí, když se umýváme, snídáme, jdeme do školy, po celý den. Ano, od samého našeho procitnutí nás provází Boží péče, nebo spíše: provází nás i v noci, ale hned od procitnutí na to můžeme pomyslet. Nicméně zkušenost generací křesťanů svědčí, že právě okamžiky po probuzení mají i svá pokušení.
V roce 1994 vyšla v nakladatelství Cesta knížka kardinála Martiniho nazvaná Vytrvali jste se mnou v mých zkouškách (Úvahy o Jóbovi) a podle mého soudu trochu unikla pozornosti širšího okruhu čtenářů. Jde o přepis duchovních cvičení, která měl otec kardinál s kněžími. V jednom z exercičních zamyšlení uvádí velmi cenné myšlenky o potíži, která trápí většinu z nás a kterou on pojmenovává výstižně: neuspořádanost mysli.
Každý člověk je vystaven této spoustě obtížných a protikladných myšlenek, které ho jako paraziti, kobylky nebo komáři obletují a brání mu, aby se věnoval tomu, co je jeho základní povinností. Ti, kteří se o duchovní život nepokoušejí, si toho nevšímají a žijí z dojmů, z četby, z novin, z poslouchání zvuků, hluků, televize, přecházejí od jedné takovéto věci ke druhé v ustavičném víru představ fantazie a žádostí. Co uviděli, hned zapomenou pro to, co uvidí za chvíli, zrovna tak jako ten, kdo se dívá na jeden televizní pořad za druhým, zůstává pořád pod vlivem určitého vzrušení.
Neuspořádanost mysli je, můžeme říci, stálou životní situací, i když si ji neuvědomujeme. Uvědomíme si ji, když se začneme ztišovat, pravidelně meditovat: pak na nás útočí houf zbytečných, marných a neuspořádaných myšlenek a boj s nimi se může stát skutečným martyriem, skutečným pokáním, které dokáže nahradit tolik jiných vnějších pokání. (1)((pozn.1 / CDK, Brno 1994, str. 79-80.)
A jako tento popis roztěkanosti, rozptýlenosti a neschopnosti se usebrat výtečně odpovídá naší vlastní zkušenosti, stejně dáváme za pravdu i z něj vyvozenému poučení:
Zápas s neuspořádaností mysli je jedna z nejdůležitějších činností pro toho, kdo chce poslouchat Boha a plně se odevzdat jeho působení. (2)((pozn.2 / Tamtéž, str. 80.))
Když otec kardinál líčí některé konkrétní způsoby neposlušnosti mysli, uvádí výslovně, že kritickou dobou pro uspořádání mysli jsou – mimo jiné – i ranní chvíle.
Takový je okruh těchto myšlenek: vypadají celkem nevinně, vyplňují první ranní hodiny, když se člověk budí, přepadají nás v době, kdy nejsme příliš zaneprázdněni, a v mžiku vtrhnou do naší mysli takovým způsobem, že když se dáme znovu do práce, cítíme se smutní, skleslí a slabí, aniž víme proč. Ve skutečnosti jsme je pozorně neukáznili, nezastavili jsme je; a tak nás podvědomě prostoupilo jakési nadšení nebo nelibost, jakýsi elán nebo deprese nebo vztek na nás samé či na druhé, a my jsme je pak pěstovali. (...)
Objevení tohoto složitého vnitřního světa je součástí duchovní cesty a vede nás k tomu, abychom zahájili ustavičný a velmi naléhavý zápas. (3)((pozn. 3 / Tamtéž, str. 81-82.))
Bdělost, rozlišování myšlenek a boj proti špatným myšlenkám, neřestem a vášním jsou důležitými oblastmi zkušenosti a nauky prvních mnichů a otců pouště.(4) (( pozn. 4 / Srov. A. Grün, Jak zacházet se zlým, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995, a nejnověji M. Ancilla, Ve škole otců pouště, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999 (zvl. str. 28-45).)) Nezbytnosti takového vnitřního zápasu si byl vědom i jeruzalémský patriarcha sv. Albert (+ 1214). Proto v pravidlech, která napsal pro první karmelitány a která se pak stala řeholí Karmelu, cituje slova Písma: "Život na zemi je zkouška" (Job 7,1 - dle vulgáty) a "všichni, kdo chtějí zbožně žít, trpí pronásledování" (2 Tim 3,12) a zahajuje takto samostatnou kapitolu řehole, vyzývající k bdělosti a k duchovnímu boji – v důkladném odění plnou Boží zbrojí (opět s bohatým zázemím ve výrocích Písma). Tím natrvalo předkládá i nám téma pro otce a mnichy křesťanského starověku tolik důležité.
Aby podal návod, jak naši mysl od rušivých vlivů očišťovat, cituje ve zmíněné knize kardinál Martini mnicha Evagria. Tento vzdělaný a zkušený učitel totiž výstižně vylíčil proces, jímž dochází k "zakalení" našeho nitra. A Evagriovo varování popisuje právě pokušení, které přichází v ranní době:(5) ((pozn. 5 / S laskavou pomocí P. Michaela Špačka jsme se pokusili o nový překlad Evagriova textu s přihlédnutím k italskému a ruskému překladu Filokalií. Nevyhýbáme se hromadění různých možností překladu jednotlivých slov, případně i vysvětlující poznámce, jde nám o co nejdůkladnější porozumění smyslu.))
Existuje logismos, nazývaný tulák (poutník), který k bratřím přistupuje hlavně za úsvitu: vodí mysl z jednoho města do druhého, od vsi ke vsi a od domu k domu. Ona se přitom zpočátku prostě dává do řeči s druhými. Pak se s někým známým zapovídá hodně dlouho, ničí (dosl.: rozkládá – až ve smyslu hniloby, tlení) svůj stav přiměřeně kvalitě těch, s nimiž se setká, a krůček za krůčkem se vzdaluje od vědomí Boha (= Boží přítomnosti) a ctnosti a zapomíná na své povolání a slib.
Je tedy třeba, aby se ten, kdo se vzdálil světu, díval na tohoto démona a pozoroval, odkud přichází a kde se zastaví (usedne, dotírá, přilepí se, vetře se – použité slovso má všechny tyto významy). Protože on celý okruh této pouti nepodniká pro nic za nic nebo náhodou. Ale dělá to s úmyslem rozvrátit vnitřní stav anachorety (poustevníka), aby tak mysl, rozpálena tím vším, opilá mnoha rozmluvami, v tu chvíli podlehla démonu smilstva nebo hněvu či smutku,(6) ((pozn. 6 / Zde jmenuje tři z osmi hlavních logismů (což je Evagriův katalog osmi kategoorií pokušení, z něhož se v západní tradici později zformoval seznam sedmi hlavních hříchů).)) které nejvíce poškozují průzračnost (čirost, prostupnost pro světlo, jasnost) jejího vnitřního stavu (složení, její stavby, tvářnosti).
V této chvíli mi dovolte malé odbočení od našeho tématu. Když jsme připravovali právě uvedený překlad, zaujal mne i předchozí odstavec Evagriova spisu, pojednávající o rozlišování myšlenek. Je velmi důležité rozpoznat, zda myšlenka, která zaplňuje moje nitro, pochází jen z mé mysli nebo je vnuknutím Božím (andělským) či démonským. Podle toho k ní totiž pak zaujmu postoj. Evagrius tedy napsal:
Jak jsme poznali dlouhodobým pozorováním, mezi myšlenkami andělskými, lidskými, a těmi, které pocházejí od démonů, je tento rozdíl: Andělské se snaží poznat podstatu věcí a vyzkoumat jejich duchovní význam, jako například za jakým účelem bylo stvořeno zlato a kvůli čemu je rozseto v podobě písku někde v hlubinách země a získává se s velkými obtížemi a námahou. Jak to, že nalezené se promývá vodou, vydává se ohni a potom je předáno rukám umělců, kteří z něho dělají svícen pro stánek, kadidelnici, kalichy a nádobky (2 Par 4,21), ze kterých – milostí našeho Spasitele – nepije už král babylonský (Dan 5,3). Kleofáš si z těchto tajemství odnáší hořící srdce (Lk 24,32).
Démonská myšlenka toto neví a nerozumí tomu, pouze nestydatě ponouká ke zmocňování se (získávání, vlastnění, hromadění, dobývání, chtivosti) smysly vnímatelného zlata a předpovídá požitek a slávu, které z toho pramení.
A lidská myšlenka neusiluje o to, aby se zlata zmocnila, ani se nepídí po tom, čeho je zlato symbolem, ale vnáší do mysli pouze prostý obraz, bez vášně nebo žádostivosti.
Podobné rozlišení je třeba říci i o jiných předmětech, když bude člověk vnitřně (dosl. skrytě) používat rozum podle tohoto pravidla.
Z těchto vět je zřejmé, jak odlišnou podobu může nabýt náš život – podle myšlenek, kterým dáme ve svém srdci prostor: můžeme být lidmi kontemplace, hluboké úcty a lásky vůči Bohu i stvoření, nebo můžeme být lidmi kořistnými, věčně nespokojenými a násilnickými, nebo můžeme žít tupě, bezobsažně a jen ze svých sil.
Vraťme se nyní k našemu zamyšlení o pozvedání mysli k Bohu v ranním čase. Poznali jsme, že první okamžiky dne jsou velmi důležité: můžeme se s myslí očištěnou spánkem hned obrátit k Pánu, nebo nebdělostí či nemoudrostí můžeme do svého srdce vpustit a nechat v sobě vládnout kdeco, přičemž později prohlásíme, že jsme jaksi "vstali špatnou nohou napřed".
Ale připojme ještě několik myšlenek na doplnění. S větším porozuměním si teď všímáme toho, jak vytrvale klade asketická tradice církve důraz na ranní rozjímání (tedy, že máme co možná rozjímat v ranním čase, i za cenu různých osobních obětí, jež s tím mohou pro nás souviset) a na mlčení během noci, které začíná po večerní modlitbě a trvá až do skončení modliteb ranních, ba někdy je dokonce prodlužováno ještě dále do dopoledne. To se týká samozřejmě především prostředí řeholních komunit, ale v moudře upravené podobě to bývalo a je vždy přejímáno i jednotlivými osobami "ve světě" – podle možností každého jednotlivého člověka.
Co do podstaty tu vždy jde o záměrný "půst vjemů", který pak umožní snáze se spojit s Bohem prostřednictvím modlitby. Přeneseno přímo do dnešního praktického života to může znamenat: musím ostražitě zvážit, kdy poprvé nechám ve svém dni zaznít rozhlasový přijímač či dokonce televizor, kdy poprvé sáhnu po novinách či tak důmyslně lákavých časopisech s pestrou obálkou i obsahem. Jinak se mi totiž může snadno stát, že Evagriovu "tulákovi" přímo skočím do náruče, a přitom "jsem to nemyslel špatně ..." Své případné následné snaze o modlitbu tím hodně nešikovně "pouštím žilou". A podobně bych si měl více hlídat, kdy a jakým dialogem (či monologem!) naopak já vstupuji do rodícího se dne svého bližního.
Velký důraz tradiční praxe zbožnosti na ranní modlitbu se ovšem týká spíše ranní doby v širším smyslu – nejen těch chvil hned po probuzení. Svůj vliv tu měl jistě i někdejší životní styl a antický pořádek dne, který vůbec kladl těžiště dne právě do jitřních a ranních hodin. Přirozenou psychologickou příhodnost ranní doby pro rozjímání vysvětluje karmelitán P. Jan Brenninger takto: "Ranní doba je pro meditaci nejvhodnější proto, že tehdy bývá duch nejklidnější a snadno jej lze zaměřit na určitou věc. Nadto je obvyklé stanovit meditaci na onu dobu proto, poněvadž tak se dobře zaměří k Bohu dílo celého dne."(7)(( pozn. 7/ Directorium carmelitanum vitae spiritualis, Typis polyglotis vaticanis, 1940, str. 364.))
Nahlédněme také alespoň kratičce do Písma svatého Starého zákona. K verši žalmu: "... až procitnu (Hospodine), nasytím se pohledem na tebe," (Ž 17,15 - překlad Dr. Bognera) doplňuje Jeruzalémská bible poznámku: "Hodina ranního probuzení je privilegovanou chvílí pro projevy Boží štědrosti."(8) ((pozn. 8/ Jeruzalémská bible. Žalmy, Krystal OP, 1998.) Toto tvrzení je pro nás v souvislosti všeho, co jsme dosud řekli, velmi zajímavé. Poznámka pokračuje dále: "Je to také čas spravedlnosti." Toto je dvojí základní charakteristika starozákonního pohledu na ranní čas. K ní je přidáno vysvětlení: "Jitřenka a světlo symbolizují spásu. Večer a tma naopak symbolizují zkoušku a neštěstí." (9)(( pozn. 9 / Tamtéž.))
Když si ovšem procházím příslušná místa Starého zákona, na která přitom Jeruzalémská bible odkazuje, vyjádřil bych svůj celkový dojem trochu odlišně. Podle mého přesvědčení lze smýšlení žalmistovo shrnout takto:
(Přičemž pro to, čemu já říkám amatérsky "nový stav věcí", pro to má ovšem Písmo výraz speciální, který nám možná trochu zevšedněl: spása.)
Jako situace tomuto nejpodobnější se nám mohou vybavit různé lidové nebo domácí zvyky, jejichž jádro spočívá v tom, že děti ráno po probuzení nacházejí za oknem dárečky, a nebo prostě ono první bělostně zasněžené ráno nadcházející zimy.
Ráno jako čas radostného překvapení ...
Uveďme tedy některé citace Písma:
RÁNO JE DOBOU VYHLÍŽENOU
Ž 130,6:
Má duše vyhlíží Panovníka
více než strážní jitro,
když drží stráž k jitru.
Ž 57,9: (po úpěnlivém nářku zní najednou píseň důvěry a chvály:)
Probuď se už, harfo a citero, ať jitřenku vzbudím!
RÁNO JE DOBOU NOVÉHO POŘÁDKU VĚCÍ
Ž 73,20:
Jako snem po procitnutí, Panovníku,
pohrdneš jejich přeludem, až se vzbudíš.
(ráno jako čas odvržení starého, špatného)
Ž 30,6:
Večer se uhostí pláč,
a ráno všechno plesá.
(ráno je doba probuzení do nového stavu věcí)
RÁNO JE DOBOU PROJEVENÍ NEBO POZNÁNÍ SPÁSNÝCH SKUTKU BOŽÍCH
Ž 49,15:
Ženou se jak ovce do podsvětí,
sama smrt je pase.
Zrána je pošlapou lidé přímí ...
Ž 143,8:
Ohlas mi zrána své milosrdenství,
neboť doufám v tebe.
TO, CO ZAČÍNÁ HNED RÁNO, JE PEVNÉ A TRVALÉ
– ať už jde o dlouhodobý úděl člověka:
Ž 73,14:
Každý den se na mě sypou rány,
každé ráno bývám trestán.
Job 7,18:
(Co je člověk,) že na něj dohlížíš každého rána
a každou chvíli ho zkoušíš?
– ať jde o skutky lidí:
Jer 21,12:
... toto praví Hospodin:
Za jitra zjednávejte právo ...
– ať jde o jednotlivé zvláštní projevy Boží péče:
Ž 46,6:
... Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra
Ž 90,14:
nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno
a po všechny své dny se budeme radovat a plesat.
Iz 33,2:
(Hospodine) Buď paží svého lidu každé ráno ...
Sof 3,5:
Spravedlivý Hospodin je uprostřed něho
(tj. vzpurného Jeruzaléma),
bezpráví neučiní,
každé jitro vynáší na svétlo svůj soud,
denně, bez ustání ...
Mohli bychom namítnout, že v těchto textech jde ovšem o jitro očekávané, nikoli přítomně prožívané. A pak je na místě otázka: Lze v nich tedy vůbec hledat návod, jak svůj den začínat? Věřím, že ano. Prožívám-li ráno v modlitbě, vstupuji-li do nového dne skrze modlitbu, pak tato modlitba obnovuje a upevňuje mou víru v Boží blízkost, dává mi zahlédnout – očima víry – onen nový stav věcí, tedy spásu v jejím stálém přibližování se či dorůstání do plnosti, spojuje mne s Bohem a vede k důvěře a chvále. Zde si připomeňme text:
Ž 5,4:
Hospodine, ty můj hlas uslyšíš zrána,
ráno ti připravím oběť a budu čekat.
Naší ranní obětí je modlitba.
A předpokladem ranní modlitby je jednak ona okamžitá ostražitost a půst vjemů od chvíle procitnutí, jak jsme o nich uvažovali výše, ale snad i výslovné obnovení základních rozhodnutí našeho života, případně konkrétních odřeknutí se: já si od samotného jitra nejen chci dát pozor na "tuláka" a nenechat se vláčet, ale nově vyhlašuji (před Bohem i před sebou samým) záměr ubírat se určitým směrem. Tak mohu hned po procitnutí stručně obnovit své rozhodnutí žít pro Boha (ne pro sebe, ne v otroctví vlivů a strachů), ochotu brát svůj kříž, ochotu budovat vztahy ke konkrétním lidem ...
Jsem pevně přesvědčen, že teprve z takto "probuzeného" nitra může vycházet opravdová chvála, čili: toto novým ránem podnícené nové rozhodnutí se pro Boha má předcházet tomu, než otevřu svůj breviář (a ranní chvály již dávno nejsou modlitbou pouze kněží a řeholníků) ... Jinak se totiž pokouším obrazně řečeno hrát krásné skladby z kvalitních not, ale na nepřipraveném nástroji.
O židovské tradici ranní modlitby píše Di Sante (10)((pozn. 10 / Židovská modlitba, Oikúmené, Praha 1995, str. 66-68.)): "Při pohledu na světlo, jež se díky dobrotivosti Boží každodenně rodí, Izrael blahořečí Věčnému a velebí ho, čímž připojuje svůj hlas k hlasu andělů nebeských a celého veškerenstva. (...) Stvoření je znamením Boží lásky, věnované člověku jako dar. Tato beracha však spíše než o stvoření hovoří o znovu-stvoření ... (...) (Věřící žid) každého rána hledí tváří v tvář čerstvému, novému světu, který Bůh právě stvořil!"
Jak krásný podtext tu skutečnost, že "je ráno" dostává! A to tu ještě není ani zmínky o Božích skutcích, o nichž mluví Nový zákon.
Připojme tedy pouhé dvě citace z evangelia:
Mk 1,35:
Časně ráno, ještě za tmy, (Ježíš) vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil.
Mk 16,2:
Brzy ráno, prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly (ženy) k hrobu ...
Pro křesťany je každé ráno na prvním místě připomínkou Ježíšova zmrtvýchvstání, atmosféry velikonoc a neděle.
Jsou tedy ranní hodiny časem opravdu "nabitým" co do duchovního obsahu.
Když jsem se s těmito svými úvahami hned v počátku svěřil otci Michalu Špačkovi, upozornil mě ještě na dvě blízká témata. Důraz na ranní hodiny souvisí v tradici naší zbožnosti i s obětováním prvotin, jak se s ním setkáváme u mnoha starých národů. Prvotiny (latinsky primitiae) patřily božstvu. Mohlo jít o část – první díl – z kořisti, z úrody nebo z mláďat.
I zde se nám snadno nabízí prostor pro rozjímání. Jde tu o snahu: dát Bohu, dát nejprve jemu, dát mu tehdy, kdy výběr je ještě největší (tak tomu bylo asi u kořisti), dát mu to první, co po době očekávání máme (a na čem tedy nejvíc lpíme), dát mu to, co už je (co je jisté) – neslibovat až to další, co přijde "někdy", "potom ..." (tak tomu bylo u úrody a mláďat), dát mu prostě to nejlepší ...
Zdá se, že i u Izraelitů bylo odevzdávání prvotin Hospodinu jednáním nejprve zcela spontánním, jež bylo teprve následně upraveno Zákonem (srov. zvláště krásný text Deut. 26,1-10). A starozákonní předpis o prvotinách úrody se pak do křesťanské spirituality promítl v obratu "primitiae diei adherent Domino" – prvotiny dne náležejí Pánu.
A druhou příbuznou oblastí je požadavek řehole sv. Benedikta: "Ať se ničemu nedává přednost před službou Bohu." Tuto přednost pojímáme obvykle ve smyslu významu: ať se ničemu nedává větší důležitost ..., ale je možné onen požadavek řehole vyložit také ve smyslu časového uspořádání toho, co obsahuje náš den, – prostě: ať se začne modlitbou, bohoslužbou ...
Myšlenky, které vám nyní tlumočím a sděluji, jsem dlouho nosil jen v sobě, aniž bych se odhodlal zpracovat je do podoby článku. K tomu mne pohnul až odstavec z direktáře (jakéhosi sborníku pokynů pro život v klášteře) bosých karmelitánů a karmelitek z doby před pětapadesáti lety.(11)((pozn. 11/ P.Fr.Jan od Ježíše Marie, OCD, Klášterní kázeň neboli praktický návod k dokonalému plnění úkonů klášterního života, kopie strojopisného překladu, 1944.)) Vyjadřuje to důležité, o čem jsme doposud uvažovali, zcela prostým přirovnáním:
Nejen osoby řeholní, nýbrž všichni zbožní křesťané mají se snažit, aby prvotiny svých srdcí zasvětili Pánu Bohu. To nejprvnější tudíž, po čem mají ráno při procitnutí toužit, má býti sám Bůh; po něm mají hned vztáhnout ruku své žhavé touhy, aby se ho pevně uchopili a nepustili, jako činívají poutníci, kteří mají u sebe zlato a drahokamy. Sotva totiž procitnou ze spánku, hned s úzkostí a strachem sahají po svém pokladě, aby se přesvědčili, zda o něj nepřišli. Kdo tedy chce Božské Velebnosti přinésti tuto tak příjemnou ranní oběť, musí se vynasnažit, aby k němu neměly přístupu světské myšlenky v tom krátkém čase, kdy pozdvihuje své srdce k nebi, ano, jeho první myšlenka má směřovati k Ježíši Kristu, našemu Pánu, Snoubenci jeho duše. Nesmí však zapomenouti, že ďábel, který usiluje lidského ducha naplniti tolika marnými a škodlivými myšlenkami, také se přičiní, aby se zmocnil co nejdříve tohoto příbytku, a tak aby Bohu uchvátil čest z oběti, již rozumní tvorové dluží svému tvůrci.
Konkrétní příklad, jak může vypadat takové obětování se Pánu hned po procitnutí, uvádí příručka "do kapsy" pro karmelitány, vydaná na počátku našeho století.(12) ((pozn. 12 / Vademecum ad usum Beatissimae Dei Genitricis et Virginis Mariae de Monte Carmelo, Typographia Hospitii St.Jacobi, Harlem 1916.))
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Amen.
Požehnána buď, svatá Trojice a nerozdílná Jednoto; chceme vzdávat chválu Bohu,
který nám prokázal své milosrdenství.
Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista vstávám;
on sám ať mě žehná, řídí, střeží
a dovede do života věčného.
Amen.
Vzdávám ti díky, Nejsvětější Trojice,
za stráž (nade mnou) této noci,
za milosrdně mi prokázanou nedotčenost úhonou
a za ostatní udělená dobrodiní;
dej, prosím, abych ti
ustavičně náležitě vzdával díky.
Amen.
(Následují modlitby při oblékání.)