KARMEL

Bůh žárlivý a Bůh nekonečného milosrdenství: nejsou to dva bohové, jeden žárlivý, kterého se musíme bát, a druhý milosrdný, do kterého musíme vkládat svou naději. Naše naděje neznamená, že chceme tyto dva bohy postavit proti sobě a pak jednoho z nich uplácet, aby toho druhého zpacifikoval. Pán veškeré spravedlnosti je žárlivý ve svém privilegiu Otce milosrdenství a nejvyšší výraz jeho spravedlnosti je odpouštět těm, kterým by nikdy nikdo neodpustil.
Právě proto a především proto je Bohem všech, kdo dokážou doufat tam, kde už žádná naděje není. Kající lotr, který zemřel s Kristem, dokázal vidět Boha tam, kde znalci Zákona prokázali nemožnost Ježíšova nároku na božství…

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 2.8)

Neskrývej své slabosti, ale stavěj na nich! To nejhorší, co máš, se může stát tím nejlepším. Díky svým ranám se můžeš stát lékařem ran těch druhých. Svatost se nezakládá na vášni vyhaslé, ale na vášni obrácené.

(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)

V pracovním shonu, v útrapách a pronásledováních, kdy nelze mít tolik klidu, nebo je-li člověk vyprahlý, Kristus je vždy nejlepší přítel a je naším velkým společníkem, neboť vidíme, že je člověk jako my, že je podroben týmž slabostem a utrpení. Až si na to jednou zvykneme, dokážeme si ho snadno představit, přestože se někdy může stát, že nedokážeme udělat ani to, ani ono. Proto je dobré, co jsem už říkala, totiž abychom si nezvykali vyhledávat duchovní útěchy. Ať se děje, co se děje, držme se pevně kříže, neboť to je vždy veliká věc. I náš Pán zůstal bez útěchy a sám se svými bolestmi pod tíží kříže.

(Terezie od Ježíše, Kniha života, XXII, 10)

Bůh nám naslouchá. On není jako modly, které sice mají uši, ale neslyší. Není jako mocní, kteří slyší pouze to, co se jim hodí. On slyší všechno. Slyší i stížnosti a zloby svých dětí. Nejenom že poslouchá, ale rád poslouchá. Rád je pozorný, rád bedlivě naslouchá všemu, co se s námi děje. Proto nám Ježíš říká, že „Otec dobře ví, co potřebujeme“ a není třeba mnoha slov. Stačí otčenáš.

(Jorge Maria Bergoglio, homilie ze svátku sv. Kajetána, 7. srpna 2006)

Když Kristus říká: „Byl jsem hladový a nedali jste mi najíst“, nemyslí jen hlad po chlebu a potravinách, ale myslí i hlad po lásce. Ježíš pocítil opuštěnost a samotu na sobě samém. „Přišel do svého vlastního, ale vlastní ho nepřijali.“ To mu způsobovalo stálou bolest...
Ten samý hlad, ta samá opuštěnost, to samé odstrkování – nikým nepřijatý, nemilovaný a nepotřebný... každý člověk, který žije v takovéto situaci, se podobá Kristu v jeho opuštěnosti, a to je velmi tvrdý úděl, to je skutečný hlad.
Když naši lidé někdy musí zemřít z hladu, není to proto, že by se Bůh o ně nestaral, ale proto, že jsme jim my, ty a já, nic nedali, a že jsme nebyli nástrojem lásky v Božích rukou, abychom jim dali chléb a oděv; proto, že jsme nepoznali Krista, když opět přišel hledat přístřeší, když přišel v roztrhaném přestrojení hladovějícího člověka anebo v opuštěném či odvrhnutém dítěti.

(Matka Tereza /1910–1997/, rozjímání nad XII. zastavením křížové cesty)

Děkuji ti, bratře Ježíši, že ses stal člověkem a celou cestu jdeš se mnou. Teď už nemusím předstírat, že jsem Bůh. Je víc než dost a víc než dobré prostě vědět, že jdeme společně.

Vůči štěstí máme patrně výhrady. Tyto zábrany si většinou ani neformulujeme, vězí však velice hluboko – hlouběji, než si vůbec myslíme. Bývají spojeny s ideologií odříkání a poslušnosti, která je ochotna připustit plnost lidství pouze jako protiklad k osobním přáním a vlastním potřebám člověka. (…) Štěstí se nikdy nestalo skutečným teologickým tématem a také v životním stylu křesťanských společenství hraje už tradičně druhořadou roli.
Lidská schopnost tvořit, uvádět něco do pohybu, potěšení ze započatého díla, které pak pokračuje nezávisle na nás a s nímž je tedy spojeno určité riziko, to všecko, při čem se uplatňuje tvořivá spontánnost, přináší člověku pocit štěstí. Takové štěstí je ohroženo konzumním myšlením, pro které štěstí znamená zisk, vlastnictví a spotřebu. Ke štěstí má přece člověk přijít náhodou – třeba při šťastné koupi – a ne si je vytvářet! Avšak nový, skutečně šťastný člověk nejenom konzumuje a přijímá, co mu náhoda přihraje, ale sám vytváří jiný svět. Pro takové štěstí existuje i jiný termín: být synem Božím.
Ježíš nevnesl do světa žádné nové ctnosti, nýbrž daroval všem těm, s nimiž se setkal, štěstí. Štěstí, které postavilo ctnost na nový základ a vlastně umožnilo její pravé naplnění.

(Dorothee Sölleová /1929–2003/, Fantazie a poslušnost. Úvahy o budoucí křesťanské etice)

Skutečnost, že člověk v postní den cítí hlad a víc myslí na jídlo, nesnižuje objektivní hodnotu této disciplíny v následování Krista, cvičení se v sebezáporu, kdy jde o to, aby člověk nebyl vláčen každým svým rozmarem a tužbou. (…)
Součástí pokořování bude někdy i pocit, že jsme v postní den popudliví a že půst příliš dobře nezvládáme! Náš půst, stejně jako všechno ostatní v našem životě, nás má totiž naučit pokoře, lásce a trpělivosti: nepostíme se proto, abychom se cítili silní a spokojení sami se sebou.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

„Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt i neštěstí.“ (…) Člověk musí volit. Otázka zní, zda je nakonec Bůh ve svém plánu spásy závislý na volbě člověka – zda chce být závislý – anebo zda Boží svoboda, chtějící spásu, nebude nakonec ve své absolutnosti silnější než svoboda lidská, stvořená, a tedy relativní.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, Síla křesťanské naděje)

Dne 5. března v 18.30 na chodbě noviciátu: „Jsem plná radosti,“ sdělila mi sestra X.
Schválně jsem si zaznamenala datum, čas i místo výroku včetně zúčastněné osoby. Proč? Až se ti bude dařit hůř, budeš si moci říct: „Bůh se nemění. Není to tak, že bychom jeden den měli spolu skvělý vztah, a další den by byl na mě bezdůvodně naštvaný.“ A cosi stálého je i v člověku. (…) Proto mu denně opakuj: „Věřím, že tvoje láska a něha vůči mně je stálá, jsem tvůj poklad.“ Na tom se nic nemění.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)