KARMEL

Ve středu oslavil papež František 54. výročí svého kněžského svěcení, zítra – 17. 12. 2023 – oslaví své 87. narozeniny. S vděčností za jeho službu přinášíme jeden z jeho charakteristických textů z poslední doby, text o Králi, na jehož narození čekáme…

Podle Ježíšových kritérií jsou jeho přáteli ti, kteří mu posloužili v těch nejslabších lidech. To proto, že Syn člověka je zcela jiný Král (…) Je to Král citlivý na problém hladu, na potřebu domova, Král vnímavý k nemoci a věznění: to všechno jsou stále velmi aktuální skutečnosti. Hladovějící, lidé bez domova, často oblečení, jak jen mohou, se tísní na našich ulicích: setkáváme se s nimi každý den. A co se týče nemoci a vězení, všichni víme, co znamená být nemocný, dělat chyby a nést následky.
Člověk je požehnaný, když na tuto bídu odpovídá láskou, službou – když se neodvrací, ale dává najíst a napít; když poskytuje ošacení a přístřeší; když navštěvuje; jedním slovem: když je nablízku potřebným. Ježíš, náš Král, který se nazývá Synem člověka, má své oblíbené sestry a bratry v těch nejkřehčích ženách a mužích. Jeho „královská síň“ je postavena tam, kde jsou lidé trpící a potřební. Toto je „dvůr“ našeho Krále. A styl, kterým se mají vyznačovat jeho přátelé, je jeho vlastní styl: soucit, milosrdenství a něha, které zušlechťují srdce a stékají jako olej na rány těch, kdo jsou zraněni životem.

(papež František a Mons. Paolo Luca Braida, úryvek z promluvy při „Anděl Páně“ o slavnosti Ježíše Krista Krále, 26. listopadu 2023)

Záznam svatořečení bl. Tita Brandsmy, O.Carm., v neděli 15. 5. 2022 v 10 hodin s anglickým komentářem a překladem můžete zhlédnout

ZDE>>>

Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.

Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).

Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.

Během audience udělené prefektovi Kongregace pro kauzy svatých Marcellu Semerarovi 25. listopadu 2021 schválil papež František ke zveřejnění dekret týkající se zázraku připisovaného přímluvě bl. Tita Brandsmy (vlastním jménem Anno Sjoerd), kněze a karmelitána, který se narodil 23. února 1881 v Bolswardu v Nizozemí a byl zabit fenolovou injekcí 26. července 1942 v Dachau v Německu. Šlo o zázrak vyléčení z metastáz melanomu mízních uzlin člena karmelitánského řádu v Palm Beach v USA v roce 2004.

Zdroj: CITOC News 99/2021

22. října si spolu s celou církví připomínáme svatého Jana Pavla II. (*1920, pontifikát 1978–2005). Pastýře, který s obrovským nasazením pečoval o univerzální církev. A zároveň pastýře, který s nemenším nasazením – postupně jako farář, krakovský arcibiskup i papež – osobně, konkrétně a s velkou něhou doprovázel jednotlivce.

Vpravdě ti pravím, že se mi velmi líbí, když ode mne lidé plni důvěry očekávají velké věci. Neboť každý, kdo věří, že mu po tomto životě odplatím nad míru jeho zásluh, a kdo mi podle toho v tomto životě vzdává chválu a děkuje, mi bude tak vítán, že mu odplatím mnohem více, než byl s to věřit a odvážně doufat, ba nekonečněkrát nad jeho zásluhy. Neboť je nemožné, aby člověk nezískal, več věřil a v co doufal. S jistotnou nadějí máš věřit, že tě po tvé smrti přijmu jako otec svého nejmilejšího syna…

(Mechthilda z Hackebornu /†1299/)

Čas od času
přicházel jsem k tvé bráně se zdviženýma rukama,
žádal víc a ještě víc…
Dával jsi a dával,
tu trochu, tu měrou vrchovatou.
Něco jsem vzal, něco nechal být,
něčeho mám plné ruce,
z něčeho jsem si udělal hračku,
a když jsem se unavil,
rozbil jsem to,
až trosky a nakupené haldy tvých darů narostly
tak nesmírně, že tě zakryly,
a neustálá očekávání vyčerpala mé srdce.

Vezmi, ach vezmi – začal jsem naříkat.
Všechno z té žebrácké misky vysyp:
Zhasni lampu neodbytného diváka.
Vezmi mě za ruce,
zvedni mě z té kupící se hromady svých darů
do prázdného nekonečna
tvé nesmírné
přítomnosti.

(Rabíndranáth Thákur /1861–1941/)

Pokud jde o společenství mezi dušemi vás obou, Vaší duší a duší Vašeho manžela, samozřejmě že tu existuje tajemství, jež v každém z vás je třeba ctít, milovat, ve skrytém dialogu, který stojí nad dialogem manželské intimity a který této intimitě dává, tak jako nebe zemi, její nejryzejší sílu. Právě toto tajemství, tajemství Boha, který klepe na dveře milované duše, vytváří hloubku křesťanské lásky: něco z toho přeskočí a to stačí k proměně náklonnosti v cosi vyššího. Nejlepší však je mlčení mezi duší a jejím Bohem. Ne „něco, co ukrýváme“, ale něco, co se nedá říci, protože je to svou povahou nepopsatelné, nevyslovitelné a slova by to zradila.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

V popisu čtvrtého stupně pokory svatý Benedikt jasně ukazuje, s jakými nesnázemi se člověk může v klášteře setkat. Jsou to tvrdost, věci, které jdou člověku „proti srsti“, různá zranění, trápení, pocit, že je člověk veden jako ovce na porážku, že je tříben, jako když se taví zlato, že musí nést na svých bedrech břemena druhých, že po něm druzí šlapou, bijí ho v tvář a zbavují ho šatů, nutí ho jít druhou míli, snášet falešné bratry… Nikdo však nemůže říct, že nás Pán nevaroval!
Našeho cíle nelze dosáhnout, aniž bychom zakoušeli tyto věci, jimž se ve starých příručkách duchovního života říká „pasivní očišťování“. Toto tříbení nebývá primárně výsledkem tajemných niterných stavů, děje se spíše prostřednictvím šrámů a narážení ve vzájemných vztazích. Těžkosti, které Benedikt uvádí, jsou pro duchovní pokrok nezbytné a nelze je přejít jen coby produkt nezralého společenství. Místo abychom se ptali, proč to vše musíme snášet, kdo za to může a jak se takovým věcem vyhnout, bylo by lepší připustit, že takové potíže tu s námi prostě vždycky budou. Pak budeme energii vynakládat tvůrčím způsobem a veškeré ty nesnáze a nezralosti využijeme k něčemu pozitivnímu.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Protože přebýváme v Bohu, žijeme - jak tomu rozumím já - v lásce, která přesahuje prožívanou lásku, a nikdy se nenacházíme mimo lásku. Naopak jsme v nekonečné lásce, která je velmi prostě přítomná v nás i kolem nás.

(Jan od sv. Samsona, O. Carm. /1571-1636/, úryvek z nadiktovaných spisů)