KARMEL

Zábava za zábavou, marnivost za marnivostí, příležitost za příležitostí, začala jsem svou duši uvádět do nebezpečí; byla jsem plná roztržitostí, rostla ve mně nechuť pokračovat v tom zvláštním přátelství s Bohem, jež vyvěrá z modlitby. A také proto, že rostly mé hříchy, vytrácela se chuť a záliba, kterou jsem dřív zakoušela při cvičení ctností. Přitom jsem dobře viděla, můj Bože, že jestli mi něco chybí, pak to, že jsem chyběla tobě.

(Terezie od Ježíše, Kniha života VII,1)

Střezte se, dcery, oné pokory, jež vrhá duši do hlubokého neklidu nad velikostí vašich hříchů. (…) Někdy může být pocit vlastní ubohosti opravdovou pokorou, zatímco jindy velmi vážným pokušením. Já to zakusila a dobře to znám. Sebevětší ryzí pokora nikdy neuvádí ve zmatek, nezneklidňuje, nerozvrací, nýbrž zaplavuje duši pokojem, sladkostí a klidem. Nejenže nezneklidňuje a netísní duši, nýbrž ji rozšiřuje a dává jí větší schopnost sloužit Bohu, zatímco pokora, jež pochází od ďábla, uvádí ve zmatek, rozvrací pořádek, všechno zpřehází a je velmi trýznivá. Jste-li v tomto stavu, všemožně usilujte nemyslet na vlastní ubohost, zato úporně myslete na Boží milosrdenství, na lásku, jakou nás Pán zahrnuje a co pro nás vytrpěl.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XL,1–3)

Vyhýbejte se přílišným obavám, neboť jestliže duše začne vidět nebezpečí všude, nebude schopna vykonat nic dobrého, může upadnout do skrupulí a bude na obtíž sobě i druhým.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XLI,5)

Zahleďte se do sebe a … najdete v sobě svého Mistra, který vás nikdy neopustí. Ba čím méně pozemských útěch se vám dostane, tím více vás zaplaví svou radostí. On je plný soucitu, nikdy neopustí toho, kdo je ztrápený a ponižovaný, a přesto v Něho důvěřuje. David tvrdí, že Pán je se zarmoucenými. Věříte tomu, nebo ne? A věříte-li tomu, proč se tak trápíte?

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXIX,2)

O tobě, Pane, víme, že z lásky k nám a pro svou hlubokou pokoru necouváš kvůli nám před žádnou překážkou, tím spíše pak, když jsi přijal naši přirozenost a naše tělo a sestoupil na zemi, zdá se, že v určitém smyslu jsi zavázán nám pomáhat.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVII,3)

Ti, kdo jsou zahrnováni projevy Boží přízně, dychtí po tom být tam, kde je hojněji zakoušejí, a ne jen nějaký hlt. Nechtějí už zůstávat na této zemi, kde jim nesčetné překážky zabraňují vrhnout se do těch nezměrných dober: chtějí být tam, kde nikdy nezapadá slunce spravedlnosti. Po takových milostech se jim zdá všechno temné a já jen žasnu, jak mohou žít. Kdo začal okoušet a dostal už zde závdavek jeho království, toho už nemůže nic uspokojit. Žije-li ještě zde na zemi, pak ne kvůli tomu, že by to chtěl on sám, nýbrž že to chce jeho Král.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XLII,3)

Pane mé duše, jak mám velebit přízeň, kterou jsi mi v těchto letech projevoval? Čím více jsem tě urážela, tím více jsi mě palčivou zkroušeností připravoval na přijetí dalších milostí a přízně. A to byl nejvybranější a také nejtěžší trest, jaký jsi mohl na mne seslat, neboť jsi věděl, můj Králi, že právě to mě nejvíce trýznilo. Ano, trestals mé hříchy přemírou svých darů!

(Terezie od Ježíše, Kniha života VII,19)

Pro duši opravdu milující Pána není lepší modlitby než mu obětovat lopotu a nemoc, kterou trpí, připomínat si, pro koho trpí, podrobovat se jeho vůli a jiné podobné věci, jak je okolnosti vnukají. Modlitba je úkonem lásky. A je to nesprávný názor, že není možné se modlit, když člověk nemá k dispozici čas a ústraní. S trochou pozornosti můžeme nashromáždit velké bohatství i tehdy, když nám Pán rozmanitými útrapami vezme hodiny určené k modlitbě…

(Terezie od Ježíše, Kniha života VII,12)

Mou duši často naplňoval obdiv nad velkou dobrotou Pána. Ráda jsem se zamýšlela nad jeho velebností a milosrdenstvím. Kéž je vždy veleben! (…) Ať byly mé skutky jakkoliv přízemní a nedokonalé, on je zlepšoval, zdokonaloval a dodával jim hodnotu, zatímco mým hříchům a chybám dával upadnout do zapomenutí. Ba dokonce připustil, aby byli oslepeni ti, kteří viděli, že jsem se jich dopouštěla, a aby na ně zapomněli. Pozlacuje mé viny a dodává lesku ctnosti, kterou on sám mi dává, jako by to byla moje, a tak mě skoro nutí, abych si ji udržela.

(Terezie od Ježíše, Kniha života IV,10)

Vzpomínám si, že jsem neměla ještě dvanáct let, když mi umřela maminka. Sotva jsem si uvědomila tu velkou ztrátu, uchýlila jsem se celá zkormoucená k nohám sochy Panny Marie a s mnoha slzami jsem ji prosila, aby se stala mou matkou. Zdá se mi, že tato modlitba, kterou jsem tak prostě přednášela, byla přijata příznivě, protože se mi pak nestalo, že bych nebyla ihned vyslyšena v nějaké věci, v níž jsem se obrátila na tuto královskou Pannu. A nakonec mě přijala za svou.

(Terezie od Ježíše, Život I, 7)