KARMEL

Terezie z Lisieux (1873–1897)

Uznávám, že bez Boha bych klesla tak nízko jako svatá Magdaléna, a hluboká slova Pána Ježíše Šimonovi zaznívají velmi lahodně v mé duši... Já vím. „Ten, komu se odpouští málo, málo miluje“ (1). Ale také vím, že Ježíš mně odpustil víc než svaté Magdaléně, protože mi odpustil předem, zabránil mi klesnout. Ach, jak ráda bych vysvětlila, co cítím!...

Terezie z Lisieux (1873–1897)

V nebi »se každému dostane od Boha chvály, jaká mu náleží« (1), a ten, kdo chtěl být na zemi nejchudší, nejzapomenutější z lásky k Ježíši, ten bude první, nejvznešenější a nejbohatší. (AS 119)

Terezie z Lisieux (1873–1897)

Chce-li někdo milovat Ježíše, být obětí jeho lásky, pak čím je slabší, bez tužeb a bez ctností, tím je pro působení této stravující a přetvořující Lásky způsobilejší... Pouhá touha být obětí stačí, ale člověk musí souhlasit, že zůstane chudý a bez síly, a to je to těžké, neboť »kde najít opravdu chudého duchem? Musí se hledat hodně daleko,« říká žalmista (1)... Neříká, že se musí hledat mezi velkými dušemi, ale »hodně daleko«, to znamená v nízkosti, v nicotě...

Terezie z Lisieux (1873–1897)

Má cesta pozůstává z důvěry a lásky, nechápu duše, které se bojí tak něžného Přítele. Někdy, když čtu jistá duchovní pojednání, v nichž je dokonalost ukazována za tisícerými překážkami, obklopená spoustou iluzí, můj ubohý rozoumek se brzy unaví, zavřu učenou knihu, která mi působí bolení hlavy a vysušuje mi srdci, a vezmu si Písmo svaté. Potom se mi všechno zdá jasné, jediné slovo odhalí mé duši nekonečné obzory, dokonalost mi připadá snadná. Vidím, že stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.

Terezie z Lisieux (1873–1897)

Musím se snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi. Ale chci hledat prostředek, abych šla do nebe cestičkou hodně přímou, krátkou, cestičkou docela novou.

Tato báseň je „mariánským testamentem“ sv. Terezie z Lisieux. Terezie ji píše v květnu 1897, v měsíci Panny Marie, a v téže době se svěřuje sestře Genevii: „Musím ještě, než umřu, některé věci udělat. Vždycky jsem snila o tom, že vyjádřím v písni, co vše mám na mysli, když přemýšlím o Panně Marii.“
Terezie slyšela během života mnoho mariánských kázání, ale málokteré ji uspokojilo. Začíná rovněž tušit, že se její spisy, včetně básní, budou šířit, a chce svými myšlenkami o Marii doplnit „dílo“, které nám zanechá.

Terezie z Lisieux (1873–1897)

Když mě mé touhy při modlitbě doopravdy mučily, otevřela jsem listy sv. Pavla, abych našla nějakou odpověď. Padly mi do očí 12. a 13. hlava prvního listu Korinťanům. V prvé jsem četla, že všichni nemohou být apoštoly, proroky, učiteli, atd..., že církev se skládá z rozličných údů a že oko nemůže být zároveň rukou... Odpověď byla jasná, ale mé touhy neutišila, nedávala mi mír...

Mons. Guy Gaucher

(2. část – dokončení)

Nejste-li příliš unaveni, ještě chvilku. Ještě kousíček teologie s Tomášem Akvinským. Když Terezka objevuje, že všechny Boží dokonalosti vidí skrze milosrdenství, říká přesně totéž, co velký teolog sv. Tomáš Akvinský (kterého ona nikdy nečetla – nebo ne moc.

Praví učedníci Karmelu mají být ve velké míře usebráni ve svém nitru, aby v největších hlubinách své duše nalezli Boha a setkali se s Ním. Tam jim Bůh přichází naproti. Bude v nich růst skrze meditace, které Mu budou věnovat, skrze lásku, kterou Mu darují. Bude růst v nejhlubší skrytosti jejich bytí, až Ho nebude možné skrýt a až On sám v nich přestane chtít zůstat skrytý.

(Titus Brandsma /1881–1942/, Das Erbe des Propheten)

Titus Brandsma udržoval častý kontakt se svým o rok mladším bratrem Jindřichem. V klukovských letech společně studovali v malém františkánském semináři v Megen. Titus po maturitě zamířil na Karmel, Jindřich zůstal věrný františkánům. Jindřich později vzpomínal, že nikdo nepsal dopisy s živějším zájmem o každodenní život druhých než právě Titus. Uvádíme zde plné znění Titova posledního soukromého dopisu, který napsal na svobodě, necelé tři týdny před svým zatčením a uvězněním.

Nijmegen, 31. prosince 1941

Milý Jindřichu,

opětuji co nejsrdečnější přání do Nového roku. Ať Bůh zahrne svým požehnáním Tebe, dílo vás všech v Drachten a hlavně sestry. Zůstaňme spojeni ve společenství svatých. Kéž vám náš Pán daruje radost Božích dětí. Je mi moc líto, že Tě opět trápí nervy, jak píšeš. Žij poklidně, plně důvěřuj v Pána, v jeho milost. Ať se stane, co se stane, On je s námi vždy a všude. V klidu se svěř Jeho prozřetelnosti.

Jak ses ptal po doutnících, tak to nebude tak snadné. Sjezdil jsem celou zemi, ale doutníky se, milý brachu, stávají vzácností, zejména ty levné. Už na ně nikde nenarazíš, ale budu na to pamatovat.

V úterý jsem přednášel na Katolické akademii v Rotterdamu o otci Brugmanovi(1). Ano, jsem do něj tak trochu blázen. Odtud jsem jel do Haagu. A dneska ráno(2) jsem se stavil v Utrechtu za arcibiskupem kvůli tisku. V pátek a v sobotu musím navštívit různé redakce katolických novin, aby byla stanovena jasná pozice, kterou je třeba držet v aktuální otázce(3). Procestuji tak celou zemi a poohlédnu se po levných doutnících, ale slíbit nemohu nic. Sehnal jsem nějaký tabák, ale ten máš nejspíš taky.

Co se týče nemocnice(4), o níž jsi psal s určitými obavami, je to pro vás skutečně obtížné. Pevně doufám, že náš Pán najde nějaké překvapivé řešení. Bude to zase v pořádku. On má všechno ve svých rukou.

Prosím, vyřiď otci Elpidiovi(5), že konference plánovaná na leden, na které měl promluvit, byla po poradě s farářem odložena na Svatoduší. Myslím, že bude rád, protože ještě neměl všechno pohromadě.

Přeji všem dobrý nový rok. Zdraví mi slouží. Ale to asi uhodneš z toho, jak se trmácím z místa na místo.

V Kristu

Tvůj Titus O.Carm.

(1): Johannes Brugman OFM /ca. 1400–1473/, vynikající básník a výmluvný kazatel; autor dvou životopisů sv. Lidwiny ze Schiedamu /1380–1433/; zemřel v Nijmegen.

(2): 31. prosince roku 1941 byla středa. Slavnost Matky Boží, čtvrtek 1. ledna, strávil Titus svátečním způsobem ve své komunitě, bylo to zřejmě poslední poklidné společné setkání. V pátek 2. ledna začal objíždět redakce, zatčen a uvězněn byl 19. ledna.

(3): „aktuální otázka“ i návštěva u utrechtského arcibiskupa de Jonga se týkaly nařízení okupantů, aby katolické noviny musely povinně uveřejňovat nacistická oznámení (což dosud odmítaly).

Holandští biskupové zastávali dlouhodobě konsistentní postoj vůči národnímu socialismu. Již roku 1936 zakázali katolíkům vstup do nizozemského Národně-socialistického hnutí. O rok později získali oporu v encyklice Mit brennender Sorge (S palčivou starostí), v níž Pius XI. popsal národní socialismus jako „provokující novopohanství“, „popření církve“ a „manifestační odpadlictví od víry“. Několik měsíců po obsazení Holandska (1940) vyhlásili, že členství v Národně-socialistickém hnutí je těžkým hříchem, „i když vstup do strany nebyl motivován souhlasem s její ideologií, ale materiálním prospěchem. Ani nátlak, ani strach z represe nejsou dostatečným důvodem vstupu“.

Okupanti se snažili ovládnout nejrůznější instituce. Postupně si vynutili správu katolických odborů, Katolické unie rolníků nebo Federace katolických učitelů. Biskupové jednali vždy stejně: vyzvali členy všech zmíněných organizací, aby z nich pod hrozbou exkomunikace vystoupili. V případě tisku (v zemi se více než třetina obyvatelstva hlásila ke katolické víře) nemohli postupovat jinak: zakázali katolickým novinám „uveřejňovat oznámení holandského národně-socialistického hnutí, váží-li si katolického ducha svých novin. A to i pod hrozbou velké pokuty nebo zastavení či likvidace novin“. Titus měl za úkol osobně seznámit redakce katolických novin s tímto rozhodnutím, což se stalo bezprostřední příčinou jeho zatčení.

(4): Františkány spravovaná nemocnice se patrně ocitla v potížích.

(5): Pravděpodobně P. Elpidius Bruna OFM, Titův spolupracovník ve Frisia Catholica.

(zpracováno podle 2. svazku souborného vydání Titova díla: Titus Brandsma, Letters to the family, 2021; a podle knihy A. M. Sicariho: Svatí Karmelu, KNA 2011)