KARMEL

Bez účinné a ustavičné Boží pomoci nemůžeme uniknout četným nebezpečím pozemského života. Proto bychom se měli neustále modlit! Ale jak se k Němu můžeme modlit, když nežijeme v Jeho přítomnosti? A jak můžeme přebývat v Jeho přítomnosti, nemyslíme-li na Něj častěji? A jak na Něho můžeme myslet častěji, když neusilujeme o to, abychom navykli své myšlenky na Něj a tak je posvětili? Mohla bys mi namítnout, že říkám stále totéž. Vím to.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 10)

Napsal jsem už ve svém minulém dopise, že Bůh nechává často trpět tělo, aby vyléčil nemoc naší duše. Jen důvěru! Udělej z nouze ctnost! Pros Boha ne o osvobození z tělesných útrap, nýbrž o sílu, abys z lásky k Němu snesla všechno, co On chce a jak dlouho se Mu zlíbí.
Vím, že taková modlitba je tvrdá pro naši přirozenost, ale Bůh to přijme tím raději – v tom je velká útěcha pro ty, kteří Ho milují. Láska se posiluje v utrpení. Když člověk Boha miluje, trpí pro Něho s radostí a odvahou. Udělej to tak, prosím Tě: hledej útěchu v Něm. On je jediný lékař veškeré naší nemoci. On je Otec ubohých, vždycky hotov nám pomoci. Miluje nás nekonečně víc, než si dovedeme představit. Miluj Ho tedy a nehledej pomoc u nikoho jiného než jen u Něho. Doufám, že tuto pomoc už brzy zažiješ. Bůh buď s Tebou. I já jsem se svými slabými modlitbami u Tebe a jsem stále v našem Pánu Ježíši Kristu Tvůj…

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 14)

Abychom dospěli k Bohu, není k tomu zapotřebí zvláštní chytrosti ani mimořádného vzdělání. Potřebujeme jen jedno: poctivé, pevné srdce, které nehledá nic než Jeho, ve všem jen Jeho – a které Jej hledá jen proto, aby Jej milovalo, jen Jeho.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor)

Naše posvěcení nezáleží v tom, abychom změnili svoje zaměstnání, nýbrž abychom konali pro Boha to, co obvykle konáme pro sebe. Je to škoda vidět tolik lidí, kteří ve službě Bohu povyšují prostředky na účel. Nechávají se donutit ke konání určitých skutků, ale konají je nedokonale, protože jsou vedeni pozemskými záměry nebo sobeckými důvody.
Neznám lepší cestu k Bohu než tuto: konej to, co ti den za dnem ukládá tvoje povolání nebo zaměstnání, nedělej to ale, aby ses líbil lidem, nýbrž konej všechno – nakolik jsi toho schopen – jen z lásky k Bohu.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 4. rozhovor)

Neodpírá svou pomoc nikomu, kdo jej o to vážně prosí. Jen tluč, tluč naléhavě a – ručím za to – On Ti otevře ve vhodnou dobu, v jediném okamžiku Ti štědře daruje to, co pro Tebe měl připraveno dlouhá léta. Bůh buď s Tebou. Modli se za mne, jako se já modlím za Tebe.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 15)

Vzchop se, předkládej Mu neustále svoje starosti, pros o sílu k vytrvalosti. Především se ale cvič v návyku stýkat se stále s Bohem a zapomínej na Něho co nejméně. Modli se k Němu ve své slabosti, čas od času se Mu obětuj. Právě v nejbolestnějších hodinách svého utrpení jej pros pokorně a plná lásky – jako prosí dítě svého otce –, aby Ti prokázal svou milost a učinil Tě takovou, aby ses ochotně podřídila Jeho svaté vůli. Pomohu Ti svými ubohými modlitbami.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 13)

Vzpomínáte si, vždycky jsem Vám doporučoval myslet často na Boha, ve dne v noci, při každé práci, při každé zábavě a při odpočinku ve volném čase. Je Vám stále nablízku, je stále při Vás. Nenechávejte Ho o samotě! Copak byste nepovažovala za nezdvořilé nechat o samotě přítele, který Vás navštíví? Smíme takhle zacházet s Bohem? Jak si můžeme troufnout Jej zanedbávat? Nezapomínejte na Něho tedy, myslete na Něj často, modlete se k Němu bez ustání, žijte a umírejte s Ním: to je nádherný úkol křesťana – jedním slovem: to je naše povolání. Jestliže to ještě neumíme, musíme se tomu naučit. Vynasnažím se pomoci Vám svou modlitbou.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 11)

I nejtěžší utrpení vypadá nesnesitelně jen tehdy, když je vidíme v nesprávném světle. Jestliže je ale přijímáme z Boží ruky, která je na nás dopouští, poznáváme, že Bůh je Otec, který nás miluje, pokořuje a navštěvuje. Všechny naše bolesti pak ztratí svou trpkost a náš zármutek se změní v čistou radost.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 16)

V zimě jsem pozoroval strom, jak tu stál, holý, bez listí – a přece pak na jaře rozkvete a na podzim přinese zralé plody. Tento pohled na mne zapůsobil tak hlubokým dojmem Boží prozřetelnosti a všemohoucnosti, že se vnořil nesmazatelně do mého nitra. Tento dotek způsobil, že jsem se zcela odpoutal od světa. Roznítil ve mně takovou lásku k Bohu, že ani nemohu říci, zda během těch čtyřiceti let, co Pánu sloužím, vůbec ještě mohla vzrůst její žhavost a síla.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 1. rozhovor)

Nevím, co se mnou ještě Bůh zamýšlí. Jsem čím dál šťastnější. Celý svět trpí. A já, který si zasloužím nejpřísnější pokárání, zakouším trvale tak veliké radosti, že je sotva mohu snést.
Rád bych poprosil Boha o část Tvého utrpení, znám však svou slabost, je tak veliká, že kdyby mě jen na okamžik ponechal mně samému, byl bych nejubožejším člověkem mezi všemi smrtelníky. Nevím však, jak by mě mohl ponechat mně samotnému, neboť víra mi dodává silné, citelné přesvědčení a vědomí, že nás nikdy neopustí, když neopustíme nejprve my Jeho. Chraňme se toho Jej opustit! Zůstávejme stále v Něm. Chceme žít s Ním a s Ním zemřít. To ať je Tvoje modlitba za mne, i já se tak modlím za Tebe.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 13)

Poznámka: Vavřinec zemřel 12. února 1691, tedy před 330 lety.