KARMEL

Fragment textu řeholeTEXTY Z TRADICE

V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.

Dávat a odpouštět znamená snažit se ve svém životě vytvářet maličké zrcadlení dokonalosti Boha, který dává a odpouští nadmíru štědře. (…) Je třeba mít na paměti, že všichni jsme armádou těch, kdo byli omilostněni. Všem se nám dostalo Božího soucitného pohledu. Jestliže s upřímností přijdeme k Pánu a posloucháme velmi pozorně, zaslechneme možná někdy výčitku: „Neměl ses i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ Hledět a jednat s milosrdenstvím, to je svatost.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 81.82; 2018)

Ježíš je oběť, která v ohni utrpení v sobě sžíhá veškerou hříšníkovu opuštěnost Bohem, je proto obětí tělesně i duševně nejbolestnější. Jaké je postavení Marie vzhledem k této boholidské oběti? Maria neodvolává své ano, ale setrvává až do konce; nechá to dojít až do konce. Oč raději by Matka sama trpěla všechno to, co musí vytrpět Syn!
A když při mši svaté během kánonu církev neustále mluví o tom, že je přinášena oběť, že si Synovu oběť nejen připomínáme, ale že oběť přináší sama církev – kde jinde církev v pravdě realizovala, co ji stojí odevzdání Syna Otci, než tehdy, když v Marii přinesla Otci v oběť svého Syna? Hříšníci v církvi to nemohou plně pochopit. Ona, Nejsvětější, a pak nanejvýš hrstka těch, kdo byli protříbeni k nejryzejší lásce, mohou posoudit, jaký meč proniká srdcem církve, když obětuje Otci tohoto obětujícího se Beránka.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)

Srdce miluje opravdu jen tenkrát, touží-li po tom, co miluje; nelze milovat a netoužit; miluje-li kříž, touží po kříži; miluje-li Spasitele, touží po něm tam, kde jest, a tak, jak jest. Kdo věří, musí jíti; kdo miluje, touží jíti. Láska si nemůže vybírati a nevybírá; neodkládá a spěchá. (…)
Pohled na Krista ukřižovaného není jen k lítosti, ale i k radosti. Vidíme na něm srdce zeširoka probodené, aby naše vlastní srdce mohlo se v něm skrýti; vidíme hřeby v rukou a nohou, jimiž se dal přibíti, aby pevněji byl spojen s křížem, ke kterému nás zve a na kterém nás přijímá. Tento kříž s tělem Ukřižovaného jest vystavován k líbání přesvatých pěti ran. Líbat smí jen láska.

(Jaroslav Durych /1886–1962/, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)

Drahá sestro Olympie,

nadměrný žal nad našimi vlastními chybami není ani neškodný ani nutný. Většinou nás zraňuje nebo dokonce i ničí. A je ještě horší a zcela nesmyslné ničit se truchlením nad chybami druhých. Hlavně to znamená podávat ruku ďáblu a škodit své duši.

(Jan Zlatoústý /349–407/, dopis z vyhnanství, roku 404)

Některé duchovní směry trvají na tom, že je třeba se zbavit touhy, čímž se člověk osvobodí od bolesti. My ale věříme, že Bůh miluje radost člověka, že všechno stvořil, „abychom to mohli užívat“ (1 Tim 6,17). Nechme se unášet radostí z jeho něhy, když nás vyzývá: „Synu, máš-li něco, dopřej si. Nezbavuj se přítomného dobra“ (Sir 14,11.14).

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 149; 2016)

Bohu cestou do práce nebo během odpočinku řekněte, že ho milujete. Ale bez křečovitosti a vnitřního napětí; naopak, s radostí nad tím, že se cítíte být jeho dítětem, neboť jím jste. A vše ostatní, co patří ke každodennímu zaneprázdnění, se udělá tak trochu samo od sebe, jakoby nádavkem – a o nic méně dobře, když to Vaším prostřednictvím dělá Bůh. A často mu říkejte děkuji!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Kvůli „pravidelnosti“ modliteb se netrapte, jednejte tak, jak to okolnosti vyžadují. Existuje cosi, co Vám nikdy nikdo nevezme: je to Vaše touha patřit Bohu, patřit Mu stále víc.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

V Eucharistii dochází stvoření svého největšího povýšení. Milost, která má sklon se projevovat hmatatelným způsobem, dosahuje úžasného vyjádření, když se sám Bůh, jenž se stal člověkem, dává za pokrm svému stvoření. Na vrcholu tajemství Vtělení se chtěl Pán dotýkat našeho nitra skrze úlomek hmoty. Nikoli shůry, ale zevnitř, abychom se s ním mohli setkat v našem vlastním světě. V Eucharistii je plnost již uskutečněna a je životním centrem vesmíru, překypujícím centrem lásky a nevyčerpatelného života. V jednotě s vtěleným Synem přítomným v Eucharistii celý kosmos vzdává díky Bohu. Vskutku, Eucharistie je vlastně kosmickým aktem lásky: Ano, kosmickým! Protože i když se slaví na malém oltáři vesnického kostela, Eucharistie se vždy v jistém smyslu slaví na oltáři světa. Eucharistie sjednocuje nebe a zemi, objímá a prostupuje všechno stvoření. Svět, který vyšel z Božích rukou, se vrací k němu v radostném a plném klanění. V eucharistickém chlebu je stvoření nasměrováno ke zbožštění, ke svaté svatbě, ke sjednocení se samotným Stvořitelem.

(papež František, Encyklika Laudato si´, odst. 236; 2015)

Někteří „velmi věrní“ křesťané říkají, že se nestarají o politiku, a myslí při tom, kdoví jaká to není ctnost. A přece se tím „nestaráním se“ většinou jen umožňuje banditům všeho druhu, aby si dělali, co chtějí.
Nejkřiklavěji se toto naše selhávání ukázalo u Němců v minulé válce. Jde tedy, konkrétně vzato, o otázku kolektivní viny, viny v první řadě Němců, ale i všech ostatních, i nás. Mluvíme-li o tom, jak se chovali a jak se měli chovat za Hitlera Němci, především němečtí křesťané, má nás to přimět k porovnání, jak se chováme nebo máme chovat my, čeští katoličtí křesťané, při řešení analogických problémů…

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek z článku Kdo byl vinen, aneb vy jste světlo světa, otištěno v „Katolíku“, 12. ledna 1947; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Vyhněte se každé přepjatosti ve vztahu k Bohu. Udělejte ze své činnosti rozjímání, to se Vám podaří, když v dětech a ostatních, s nimiž spolupracujete, budete vidět Krista. Přijímáte v nich Krista, který ve Vás chce růst, který od svatého křtu je ve všech.

Já sám – mohu Vám to svěřit? – nejlépe rozjímám uprostřed shonu při péči o nemocné. „Byl jsem nemocen, a vy jste mě ošetřili.“ Nemocné tělo mých pacientů je pro mne tělem Ježíšovým, kterého se v nevýslovném štěstí smím dotýkat.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řeholní sestře – učitelce, 21. října 1957)

Připomínáme

03 led 2025;
00:00
sv. Cyriak Eliáš Chavara, kněz
04 led 2025;
09:00 - 13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
06 led 2025;
16:30 - 19:00
Setkání terciářů Klatovy
08 led 2025;
00:00
sv. Petr Tomáš, biskup
09 led 2025;
00:00
sv. Ondřej Corsini, biskup

Kalendář

prosinec 2024
Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Přihlášení