KARMEL

Nejsme povoláni, abychom v Tobě nalezli jen domov, nejsme povoláni, abychom se v Tobě jen ukryli; jsme povoláni, abychom byli ve Tvé lásce, abys nás daroval, abys nás vanutím i bouří vyslal do celého světa! Bože, jsme si toho vědomi a vyznáváme před Tebou, že jsme stejně jako staří Židé takovým jediným tvrdošíjným odporem vůči vanutí Tvého Ducha! Vzpíráme se tomuto Duchu, bráníme se tomuto Duchu, zuby nehty se bráníme vanutí Tvého Ducha!

Pane, musíš přijít s celou svou bouří, Pane, musíš přijít s veškerou svou mocí, Pane, musíš přijít s veškerou svou silou! Pane, kéž mezi námi konečně nastanou Letnice!

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 19; v době 2. světové války)

Ano, to, co mi říkáte o oné nepochopitelné lásce, je pravda. Je pravda, že hned jakmile řekneme poprvé „ano“, on vše odpouští; v odpuštění jsou však skryté podzemní hlubiny a prohlubuje se zároveň s láskou. Dar odpuštění, jež z nás učiní takového svatého Pavla či někoho, jako byla hříšnice ze svatého Lukáše, nebere konce.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Bože, jak můžeme být hodni toho, že se stáváme Tvojí hrou? Jak jen se můžeš tolik ponížit, abys o nás takto usiloval? Jak jen můžeš svůj Majestát pokořit natolik, abys o nás usiloval tak, jako ubohý milující člověk usiluje o člověka? S veškerým půvabem, s veškerým kouzlem, s veškerým žárem, s veškerou mocí! Bože, kdo jsme my, že Tě smíme milovat!

Když první společenství křesťanů lámalo chléb v poslušnosti Pánova příkazu, činilo to pod dohledem Marie, která doprovázela první kroky církve: „Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií“. Panna Maria „bdí“ nad gesty svého Syna, která svěřil apoštolům. Jako ve svém lůně chránila Slovo, které se stalo tělem, poté co přijala slova anděla Gabriela, stejně tak znovu chrání v lůně církve gesta, která vytvářejí tělo jejího Syna. Kněz, který na základě daru přijatého ve svátosti kněžství opakuje tato gesta, je chráněn v lůně Panny.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 58; červen 2022)

Neměj strach zamířit výš, nechat se milovat a osvobodit Bohem. Neměj strach dát se vést Duchem svatým. Svatost tě nečiní méně lidským, vždyť je setkáním tvé slabosti se silou milosti. Jak říkal Leon Bloy, nakonec v životě „je smutné jen jedno jediné: že nejsme svatí“.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 34; 2018; exhortace zde cituje z Bloyova románu Chudá žena)

Na chodbě v domě pro hosty jsem vrazil do mladého švýcarského opata, Doma Marie Josefa. Dvacet pět z padesáti mužů jeho komunity bylo mobilizováno v poslední válce. Teď, když jsou zpátky, dává jim v refektáři všemožnou četbu, aby je uchoval v kontaktu s tím, co se děje v církvi venku. Chce, aby slyšeli o sociální situaci a o tom, co církev právě teď dělá – kněží v továrnách a podobně. Nevěří, že by mniši mohli zapomenout na své živé spojení se zbytkem mystického Těla Kristova.
Dom Marie Josef čte Léona Bloye a má ho rád, především proto, že rozumí utrpení. Nechal své novice, alespoň ty, kteří byli ve válce, číst Chudou ženu.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkové zápisy z prosince 1947)

+ Milá Wando!

Přibaluji dopisy na cestu. (…) Teď Ti chci ještě říci a dopovědět, co jsem Ti řekl už v pátek: důvěřuj Bohu, kterému Tebe a Tvoji zkoušku svěřuji s pokornou prosbou. Svěřuji Tě Kristu a svěřuji Tě Jeho Matce. Poněvadž v posledním bodě máš ještě nějaké vnitřní obtíže „se sebou“, chci ten bod, mohu-li to tak říci, učinit svým. Moje svěření se Matce také přicházelo postupně a stálo určité síly. Poslal mě k Ní Syn. A sv. Ludvík de Montfort mě naučil, jak velmi stojí vztah k Ní na vztahu k Vykupiteli a k Nejsvětější Trojici. Prosím, aby sis s těmi obtížemi nedělala starosti. Beru Tvoji věc za svou. A důvěřuji. Ještě Ti dám před odjezdem škapulíř.

Br. [atr]

(Karol Wojtyła /1920–2005/, korespondence z 60. let)

Nejlépe je nemyslet ani na X., ani na sebe, ale své myšlení i svou modlitbu soustředit na Ježíše, který tu je mezi námi přítomen. A jakmile opustíme ostatní a myslíme na Něho, pak je to On, kdo myslí na ty, jež milujeme.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Věčný Bože, svatý Majestáte, shlédni na naši bezmoc a naši nevěru! Kéž Ti můžeme poděkovat, že jsi rozbil náš falešný obraz o Tobě, že můžeme sdílet svatou pošetilost Tvé lásky. Bože, víme, že nyní nadchází Tvá hodina, hodina Ducha Svatého, jenž nás vtahuje do víru Tvé lásky! Vyveď nás z naší tísně, zbav nás našeho odporu! Kéž spatříme Tvou lásku, kterou nemůžeme pochopit, svatý, věčný Majestáte!
Doveď ubohé, tísní naplněné selhání našeho těla a krve ke svatému Tělu a Krvi své lásky.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 11; v době 2. světové války)

Pokud jde o mne, chválím odpoutanost víc než všechnu lásku. Mám tento důvod: v lásce je nejlepší to, že mě nutí milovat Boha, zatímco odpoutanost nutí Boha, aby miloval mě. Avšak je mnohem vznešenější přinutit Boha, aby přišel ke mně, než usilovat o to, abych šel k Bohu, protože Bůh může do mne vstoupit s mnohem větší intimností a lépe se se mnou spojit, než bych se já mohl spojit s ním…

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Traités)