KARMEL

Na počátku
mimo dosah smyslů,
tam je Slovo.
Ó přebohatá pokladnice,
v níž počátek
plodí počátek!
Ó srdce Otce,
z něhož bez ustání
k veliké radosti proudí to Slovo!
A přece to lůno
v sobě to Slovo uchovává.
To je pravda.

Z těch dvou jedna řeka,
z jejich lásky oheň,
ze dvou jedno pouto,
jež spojuje oba –
přelíbezný Duch, jenž
stále stejně proudí,
neoddělitelný.
Ti tři jsou Jedno –
ty víš, co? Ne. Co je,
to ví jen On sám.

(básně připisované Mistru Eckhartovi OP /1260–1327/, básně z mládí, I, II)

Je moc dobře, že se Vám líbí svatý Jan od Kříže. V těch hlubinách nenajdeme jiné novoty než opětovné vstupování do bezedné lásky. Skýtá to odpočinek od tolika věcí.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Svatý je schopen žít radostně a se smyslem pro humor. Být křesťany přináší „radost, jakou dává Duch svatý“, protože „milování lásky nutně přináší radost. Kdo totiž miluje, je sjednocen s milovaným. Lásku proto následuje radost.“ (Summa theologiae). Přijali jsme krásu Jeho Slova „v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého“. Dovolíme-li Pánu, aby nás vyprostil z našeho krunýře a změnil náš život, pak budeme moci realizovat to, oč žádal svatý Pavel: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!“

(Apoštolská exhortace papeže Františka Gaudete et exultate, odst. 122; 2018)

Nemějte už starosti; Pán je docela blízko, je nablízku. Je naprosto nezbytné, aby se duše radovala v Pánu, aby zanechala všech starostí, alespoň ve chvíli, kdy se oddává Bohu. Proto svatý Pavel říká: nemějte starosti, protože Pán je blízko, je nám nablízku, to znamená v největší hlubině naší bytosti, když nás nachází v nás…

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Kázání Gaudete in Domino)

Panno, jsi bez poskvrny viny,
od prvotního hříchu uchráněná,
jímž lidský rod je zhoubně poraněn,
ty víš, že duše má od mládí nemá
opory lepší, ač zákeřné stíny
stále mě přepadají. Vím, jak nehoden
jsem božské přízně tvé.

Znáš srdce hříšníka a velkorysost tvá
mi odpustí a láskou pohostí,
ač přitom sužuje mě trýzeň přehořká,
že nezasloužím si té milosti.

Panno, už bolest drásavá
mi jazyk ochromuje, nedovolí mi
dopovědět, co srdce tíží.
Ty přesto slyšíš duši trpící,
jež neustále k tobě volá, vzhlíží…

(Fray Luis de León OSA /1527–1591/, závěr básně A Nuestra Señora v překladu Josefa Hrdličky)

Drahá Marguerite,
píšu, abych Ti oznámil, že zítra odcházíme do zákopů a zůstaneme tam pravděpodobně do Vánoc. (…) Odcházím bez velkého nadšení, ale i beze strachu. S tím, jak válka ztrácí na novosti a přestává být „povyražením“, zdá se člověku nástup do bojových pozic čím dál víc strohý. Na druhou stranu si lépe uvědomí, že následuje Pána a že je v jeho rukách. Rozhodl jsem se prožít ty hodiny tam co možná nejvíc ztracený v Boží vůli, hodinu po hodině.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 11. prosince 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Dobře víš, jaká je má nejvroucnější touha, zvlášť na tento svátek: aby nám Bůh skrze naši Paní dal takovou účast na své Čistotě a takovou vášeň pro ni, abychom skutečně mohli svým nepatrným podílem přispět k obnově světa.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis sestřenici, 8. prosince 1918; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý. (Iz 1,3)

Takové prožívání pravdy Písma svatého, to je advent. (…) Ano, já jsem Izrael. Jsem onen vůl, který nezná svého hospodáře. A až pak sestoupíme z trůnu své namyšlenosti, stane se to, o čem žalmista říká, že srdce se pozvedne, nabere výšku a skrytá Boží přítomnost začne pronikat hlouběji do našeho zmateného života. Advent není žádný náhlý div či zázrak, jak slibovali kazatelé revoluce a poslové nových cest spásy. Bůh s námi jedná zcela lidsky, krok za krokem nás vede a čeká na nás. Dny adventu se podobají tichému klepání na naše rozhárané duše, abychom se odvážili hledat tajemnou Boží přítomnost, která jediná může člověka opravdu osvobodit.

(kard. Joseph Ratzinger, meditace o době adventní)

Ve středu je slavnost Neposkvrněného početí, veliký svátek pro mě! V tomto dni mi svatá Panna seslala tolik velikých milostí (1)…
Nikdy nezapomenu na den 8. prosince roku 1860, kdy jsem prosila naši Matku v nebi, aby mi darovala malou Pavlínu, ale nemohu se ubránit úsměvu, když si vzpomenu, že jsem byla úplně jako malá holčička, která prosí matku o panenku (2)…
Letos půjdu zase k Panně Marii, brzo ráno, chci tam být úplně první, obětuji jí svíci jako obvykle, ale nebudu už prosit o další děti (3). Budu se modlit za to, aby ty, které mi byly dány, se staly svatými, abych je mohla následovat, ale aby ony byly mnohem lepší, než jsem já!

(Zélie Martinová /1831–1877/, dopis z 5. prosince 1875)

(1): Slavnost byla tehdy prožívána asi mnohem intenzivněji než dnes – dogma bylo slavnostně vyhlášeno roku 1854; roku 1858 Panna Maria vyslovila toto své jméno při zjevení v Lurdech: „Já jsem Neposkvrněné Početí“.
(2): Prosba byla vyslyšena obratem – Pavlína se narodila 7. září 1861.
(3): Zélie měla za sebou již devět porodů, nejmladší Terezce byly dva roky.

Pane, před tebou jsme pouští, chudou na život, chudou na plodnost, chudou na ovoce! Ty však jsi květ a plod, Ty jsi vzkříšení v této poušti! Pane, prosíme Tě, kéž jsme vůči Tobě otevřeni a neuzavíráme se do sebe, abychom skrze Tebe kvetli, abychom skrze Tebe přinášeli ovoce! Kéž jsme kvetoucí pouští v síle a nádheře Tvé lásky! Ležíme zde jako vymřelý a neplodný život, a měli bychom být lůnem nevěsty, které Tě objímá, které Tě zrodí, které Tě vydává. Kéž Ty, Duch vzkříšení, nad námi vaneš a nás ovládáš, abychom Tě mohli procítit, abychom Tě mohli nést, abychom Tě mohli vydat; Tebe, Bože, všechno ve všem, Tebe, Duchu Svatý, všechno ve všem! (…) Kéž povstaneš, Pane, kéž proudíš z naší pouště, z naší neplodnosti, z naší nezkušenosti a staneš se vším ve všem.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 7; v době 2. světové války)