KARMEL

Ve středu je slavnost Neposkvrněného početí, veliký svátek pro mě! V tomto dni mi svatá Panna seslala tolik velikých milostí (1)…
Nikdy nezapomenu na den 8. prosince roku 1860, kdy jsem prosila naši Matku v nebi, aby mi darovala malou Pavlínu, ale nemohu se ubránit úsměvu, když si vzpomenu, že jsem byla úplně jako malá holčička, která prosí matku o panenku (2)…
Letos půjdu zase k Panně Marii, brzo ráno, chci tam být úplně první, obětuji jí svíci jako obvykle, ale nebudu už prosit o další děti (3). Budu se modlit za to, aby ty, které mi byly dány, se staly svatými, abych je mohla následovat, ale aby ony byly mnohem lepší, než jsem já!

(Zélie Martinová /1831–1877/, dopis z 5. prosince 1875)

(1): Slavnost byla tehdy prožívána asi mnohem intenzivněji než dnes – dogma bylo slavnostně vyhlášeno roku 1854; roku 1858 Panna Maria vyslovila toto své jméno při zjevení v Lurdech: „Já jsem Neposkvrněné Početí“.
(2): Prosba byla vyslyšena obratem – Pavlína se narodila 7. září 1861.
(3): Zélie měla za sebou již devět porodů, nejmladší Terezce byly dva roky.

Pane, před tebou jsme pouští, chudou na život, chudou na plodnost, chudou na ovoce! Ty však jsi květ a plod, Ty jsi vzkříšení v této poušti! Pane, prosíme Tě, kéž jsme vůči Tobě otevřeni a neuzavíráme se do sebe, abychom skrze Tebe kvetli, abychom skrze Tebe přinášeli ovoce! Kéž jsme kvetoucí pouští v síle a nádheře Tvé lásky! Ležíme zde jako vymřelý a neplodný život, a měli bychom být lůnem nevěsty, které Tě objímá, které Tě zrodí, které Tě vydává. Kéž Ty, Duch vzkříšení, nad námi vaneš a nás ovládáš, abychom Tě mohli procítit, abychom Tě mohli nést, abychom Tě mohli vydat; Tebe, Bože, všechno ve všem, Tebe, Duchu Svatý, všechno ve všem! (…) Kéž povstaneš, Pane, kéž proudíš z naší pouště, z naší neplodnosti, z naší nezkušenosti a staneš se vším ve všem.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 7; v době 2. světové války)

Bože příchodu, cítím tě uprostřed svých rukou;
nyní jsi zapleten se mnou do nádherného
zápasu lásky, tak jako
oheň se svým vzduchem.
(…)
tvé bytí je ve mně, tvar, v němž se mám dovršit i já.

(Juan Ramón Jiménez /1881–1958/, úryvek z básně La transparencia v překladu Josefa Hrdličky)

Zrození Boha v duši: nikomu nesmí připadat nemožné, že může dospět až sem.
Ať mi Bůh nařídí, co chce, nestarám se o to, to všechno pro mě málo znamená: jen když mi k tomu dá svou milost. Někteří mi říkají, že ji nemají! Odpovídám: to mě bolí! Ale když po ní netoužíš, bolí mě to ještě víc. Když ji tedy nemůžete mít, mějte nicméně touhu po tom, abyste ji měli. Když se stane, že někdo nemůže mít ani tuto touhu, ať alespoň touží ji mít… Kéž takto vzdycháme k Bohu, aby on sám zatoužil zrodit se v nás.

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Kázání O naplnění)

Můj Otče, odevzdávám se ti.
Učiň se mnou, co se ti zalíbí.

Ať se mnou učiníš cokoli,
děkuji ti za to.

Jsem připraven na všechno, všechno přijímám.
Nepřeji si nic jiného,
než aby se tvoje vůle vyplnila na mně,
na všech tvých tvorech, můj Bože.

Odevzdávám svou duši do tvých rukou.
Dávám ti ji, můj Bože,
s celou láskou svého srdce,
protože tě miluji a je potřebou mé lásky dát se,
odevzdat se do tvých rukou bez míry,
s nekonečnou důvěrou,
protože ty jsi můj Otec.

(Charles de Foucauld /1858–1916/)

Vtělením Slova se z každé modlitby vykoupených stalo v nitru naší bytosti nevyslovitelné volání Ducha našeho Pána Ježíše Krista k Bohu. Tak jsou všechny modlitby vykoupených zapojeny do plnosti Slova, které přijalo naše tělo a naši krev, aby si je ponechalo navěky. Dosahuje až do nevyslovitelného, bezmezného tajemství Božího Bytí.
Je to naše nepochopitelná šance, jíž nemožno uniknout. Ukazuje na tajuplnou esenci našich slov k Bohu.
To vše neplatí pouze o vysokém mystickém vytržení nebo o jemné teologické kontemplaci, nýbrž o každé sebeprostší modlitbě, ba dokonce to platí i tam, kde člověk zůstane stát v oněmění a s otázkou na rtech před temnotou Božího tajemství.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z let 1964–75; zde podle Karla Rahnera)

ZDROJ >>>

Rozhodneme-li se věnovat něco ze svého času Tomu, který nám dal tolik a dosud nás zahrnuje dary, není snad rozumné dát mu jej velkomyslně, a to tím spíše, když je to náš svrchovaný zájem a může nám to být náramně k prospěchu? (…) Kolik hodin promrháme pro sebe, abychom se bavily s osobami, jež nám pak nejsou ani vděčné! A proto, rozhodneme-li se věnovat něco ze svého času modlitbě, dávejme Mu jej bezvýhradně, bez jakékoliv myšlenky na věci tohoto světa. Zasvěťme Mu jej velkodušně, buďme rozhodnuté si jej už nevzít zpátky, navzdory trápením, protivenstvím a vyprahlostem, jež bychom mohly prožívat. Prostě tento čas považujme za něco, co už nám nepatří…

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXIII,1-2)

Ano, to vše je ta pravá cesta. Cesta ztišeného srdce navštěvovaného oním velkým tichem, v němž Otec věčně vyslovuje své Slovo. A v hloubi této požehnané samoty Vás očekává Bůh.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Víra může přenášet hory, láska však tvoří hory, nebe i zemi.
Víra nabádá tvora, aby miloval, a tak usiloval o dosažení ráje, láska však prosí Boha, aby milující sestoupil na zem.
Víra říká: člověče, služ svému Bohu, jak je tvá povinnost. Láska říká: Bože, staň se člověkem a služ člověku, který ti dluží víc, než sám vlastní.
Víra praví: člověče, tluč na nebe, aby se ti otevřelo. Láska praví: Bože, prolom nebe, aby člověk nalezl nebe otevřené.

(Jan Dominici OP /1355–1419/, Il libro di amore di carita)