Doporučujeme
20. června, německá invaze, jsem ukryta v C.
Daruj mi své myšlenky plné důvěry. Budou stoupat jako kadidlo ke chvále mé dobroty. Neřekl jsem vám, že se vám stane tak, jak věříte? Neboj se, až Němci přijdou, přijmu je já.
(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 20. června 1940)
V poselství po polední modlitbě papež vyzývá každého člověka, aby si položil otázku, nakolik je či není blízko k pochopení a solidaritě s trýzněným lidem, který trpí.
Druhá světová válka bolestně zasáhla i britské kolonie v Indii. Kalkata byla opakovaně bombardována japonským letectvem. Válkou vyvolaný hladomor si v letech 1942–43 vyžádal dva až tři miliony bezprostředních obětí (smrt hladem a na nemoci z podvýživy), další miliony lidí se ocitly – díky válečné inflaci – pod hranicí chudoby. Britská armáda v dubnu 1942 zrekvírovala školu Matky Terezy v Kalkatě jako vojenskou nemocnici, všechny sestry a chovanky musely odejít. Matce Tereze se podařilo pronajmout improvizované prostory, bylo jí tehdy něco málo přes třicet let…
Láska – to jest Duch Svatý ve vás – je vaše pravé já. Láska je, odkud pocházíte, a láska je, kam jdete. Není to nic, co byste si mohli koupit. Není to nic, čeho byste mohli dosáhnout. Je to Boží přítomnost ve vás, zvaná Duch svatý – neboli nestvořená milost, jak říkají někteří teologové.
Nedokážeš ji vyrobit, milý čtenáři, žádným správným chováním. Nemůžeš Boha přimět, aby tě miloval o jediný vlásek víc, než už tě právě teď miluje.
Nemůžeš.
Ty jsi, můj Pane Ježíši, ve svaté Eucharistii. Jsi tady, metr ode mne, v tomto svatostánku… Jak jsi blízko, můj Bože, můj Spasiteli, můj Ježíši, můj Bratře!
Můj Bože, rač mi dát ustavičné vědomí tvé přítomnosti (…), a zároveň tu plachou lásku, již pociťujeme v přítomnosti toho, koho vroucně milujeme, a která způsobuje, že stojíme před ním a nemůžeme od něj odtrhnout oči.
(Charles de Foucauld /1858–1916/, La Dernière Place)
Jak niterně se můžeme setkat s jeho něhou, jež ho má k tomu, aby se nám daroval v Eucharistii! Pokaždé je to cosi jako objetí, v němž si nás tiskne ke svému ukřižovanému a současně oslavenému srdci.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/ byl vrstevníkem několika – velmi různorodých – karmelských svatých: sv. Tita /*1881/, sv. Alžběty od Trojice /*1880/, sv. Jiřího Precy /*1880/, bl. Marie Sagrario /*1881/ či bl. Marie Curcio /*1877/. Roku 1899 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova a pouhé tři roky po kněžském svěcení se ocitl v zákopech 1. světové války. Jako kněz nemohl bojovat, celé čtyři válečné roky však strávil na frontě jako nosič raněných; jeho dva rodní bratři v této válce padli. Péčí České společnosti Teilharda de Chardin vyšly jeho dopisy z let 1914–1919, z nichž nabízíme následující ukázku:
Prostá duše, která každý den ráno obětuje „všechny své modlitby, práci, radost i trápení“ nadcházejícího dne a pak bez reptání přijímá a s láskou reaguje na všechny situace toho dne jako na seslané od Boha, proniká téměř s dětskou vírou do hloubky pravdy o Boží vůli. Předvídat, jaká bude Boží vůle, rozumovat o tom, co jí určitě musí být, je lidská bláhovost a zároveň nejzchytralejší pokušení. Holá, prostá pravda zní, že jeho vůlí je to, co nám každý den sesílá, ať už jsou to okolnosti, místa, lidi nebo problémy. Jde o to, naučit se ji chápat, a to nikoli jen teoreticky či ve vzácných okamžicích osvícení skrze Boží milost, ale den co den.
(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na pracovní tábor v Rusku, On mne vede, 3. kapitola)
„Obrať se, obrať se, Šulamitko, obrať se, obrať se, chceme tě vidět“ (Pís 6,12). Jaká je to výzva našeho Snoubence!... Jakže! My se už ani neodvažujeme na sebe pohlédnout, tak se pokládáme za bezvýrazné a nevzhledné, a Ježíš nás volá, chce se na nás po libosti dívat, ale není sám, s ním se i ostatní osoby Nejsvětější Trojice přicházejí zmocnit naší duše… (…) Ale také jaké je to štěstí, pomyslíme-li, že Pán Bůh, celá Nejsvětější Trojice na nás hledí, že je v nás a že na nás pohlíží se zalíbením.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 165, Celině, 7. července 1894)
Osvobození koncentračního tábora v Dachau, jehož se nedožil ani Hilarius, ani Titus, se dočkali dva naši pozdější biskupové a kardinálové – Josef Beran a Štěpán Trochta.
Okupanti – tehdy i dnes – si dávají záležet na likvidaci elit decimovaného národa, ať už jde o politiky, kněze, novináře či profesory. Scénář bývá velmi podobný. Po zatčení a uvěznění následuje trest smrti, nebo přeložení do „filtračního“ tábora a zavlečení do vězeňského lágru na území agresora. Zatímco za německé okupace se dařilo osudy zatčených v mnoha případech průběžně sledovat nebo alespoň zpětně dohledat a němečtí nacisté v Dachau umožňovali vězňům si se svými blízkými dopisovat, o statisících Ukrajinců zavlečených do odlehlých částí Ruské federace nejsou zatím žádné zprávy…
Je-li duše zavalena vyprahlostí, roztržitostí a neklidem, ať na to nedbá a ať se tím netrápí. Chce-li mít vnitřní svobodu a nechce-li se pořád soužit, ať se přestane bát kříže, a uvidí, jak jí Pán pomůže ho nést: půjde vpřed s radostí a ze všeho bude mít užitek, protože je jasné, že nedává-li studna vodu, my ji tam nemůžeme dolévat. Avšak nemáme být nepozorní, protože dává-li ji, pak ji máme čerpat, protože Bůh v nás chce tímto způsobem rozmnožit ctnosti.
(Terezie od Ježíše, Kniha života XI,17)