KARMEL

Na zemi neshledávám nic, co by mě činilo šťastnou. Mé srdce je příliš veliké, nemůže je uspokojit nic z toho, co se na tomto světě nazývá štěstím. Mé myšlenky zalétají k Věčnosti, čas skončí! (…) Je skutečně pravda, že Pán si volí malé, aby zahanbil velké tohoto světa… Neopírám se o své vlastní síly, ale o sílu Toho, který na kříži přemohl mocnosti pekla.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 245, spolusestrám, červen 1897; jedná se o parafrázi myšlenek Théofana Vénarda /1829–1861/, misionáře-mučedníka ve fr. koloniích)

Kéž nám dá Jeho Velebnost tuto lásku aspoň před smrtí! Byla by to veliká věc, kdybychom viděly v hodině smrti, že nás soudí Ten, kterého jsme milovaly nade vše. Půjdeme mu vstříc s důvěrou, i s břemenem svých dluhů, neboť budeme přesvědčeny, že nejdeme do neznámé země, nýbrž do vlasti, do království Toho, kterého tolik milujeme a jenž nás miluje.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XL,8)

Vím, že milujete církev, že je plamenem vašich srdcí. Žehnám vám, že ji milujete a dáváte jí zazářit takové, jaká je – „čisté, svaté, bez úhony a neposkvrněné“. Když pochopíme, že zahrnuje hříšníky, ne však hříchy, můžeme ji takto milovat jako choť Beránkovu; víme, že už je zpola v nebesích a že proto ji apoštol svatý Jan představuje jako sestupující od Boha až k nám. Kdo žije z těchto Božích zjevení, ví, že jeho druhové jsou andělé a svatí; každým dnem to pociťuje opravdověji.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Zatímco andělé mají jazyky ze zlata a plamenná srdce, my koktáme a jsme vlažní. Dělejme však, co můžeme, to je důvod pro pomoc jeden druhému, pro modlitbu za druhé, vzájemnou lásku, která poroste stále více, neboť jsme slabí a potřebujeme se jeden o druhého opřít, abychom mohli následovat našeho Pána Ježíše na bolestné cestě, kterou nám vytýčil: „Vezmi svůj kříž a následuj mě.“
Přikládám květinku, kterou jsem pro Vás utrhl, když jsem se za Vás modlil v katakombách u hrobu svaté Cecílie v den jejího svátku: ať Vám tato květinka od mučednice stejně jako mně (utrhl jsem si jednu i pro sebe) připomíná, jak tato svatá trpěla a že si máme přát, abychom mohli trpět i my sami. To je naše výhoda oproti andělům! Kdyby nebyli ve stavu dokonalé blaženosti, jistě by nám záviděli, že smíme trpět pro našeho Pána Ježíše a s ním!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis trapistickému mnichu, 29. listopadu 1896)

Jak ráda bych se byla stala knězem, abych mohla kázat o Matičce Boží. Nejprve bych byla vysvětlila, jak málo známe její život: Neměly by se říkat věci nepravděpodobné anebo to, co neznáme; například to, že úplně malá, ve třech letech, šla Svatá Panna do chrámu obětovat se Bohu s vroucími a zcela mimořádnými pocity lásky; zatímco ona tam možná šla docela prostě z poslušnosti k rodičům. (…)
Aby se mi nějaká řeč o Panně Marii líbila a prospívala mi, je třeba, abych viděla její skutečný život, ne život předpokládaný; a jsem si jistá, že její skutečný život musel být velice prostý. Ukazují nám ji nepřístupnou; bylo by však třeba ukázat, že je možné ji napodobovat…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, Poslední rozhovory, 21. srpna 1897)

Ty jsi Král, ó můj Bože, věčný a nesmírný Král, a království ti nebylo jen propůjčeno. Když se v Krédu říká, že tvé království nebude mít konce, překypuji radostí. Ano, tvé království bude trvat věčně a já tě chválím a dobrořečím ti.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXII,1)

Po celé 19. století trpěli Litevci i Poláci pod ruskou nadvládou. Oba národy byly systematicky decimovány a porušťovány, což vedlo k opakovaným, krvavě potlačovaným povstáním. Za organizování protiruského povstání roku 1863 byl polský šlechtic Josef Kalinowski, pozdější karmelitán o. Rafael, odsouzen k deseti letům nucených prací v trestanecké kolonii na Sibiři.

Zbývá jediné: porovnat svou ubohost s Jeho nekonečným milosrdenstvím. Pomyslete jen na to, co nenávisti je od Japonska až po Španělsko v lidských srdcích, na nevěru, na pohanství, na nečistotu, na bezedné zlo světa; to je ona propast vespod.
Pak pomyslete na propast nahoře, na Boží svatost: a jen tahle propast je vskutku nekonečná. A mezi obojí propastí je krev ukřižovaného Ježíše. Ptáte se mě, co dělat! Co většího lze udělat než dát Ježíše Otci, pro spásu světa. Otec mu slíbil všechny národy za dědictví, a tento slib se dosud nenaplnil, a tohle právě musí rozněcovat naše tužby.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence z 2. svět. války)

Milosrdenství vychází z Boží dobroty a bude působit tak dlouho, dokud bude dopuštěn hřích sužující spravedlivé duše.
S Jeho svolením padáme a Jeho požehnanou láskou, Jeho mocí a Jeho moudrostí jsme chráněni, a Jeho milosrdenstvím a milostí jsme pozvedáni k větší a větší radosti. A On si přeje, abychom Jej skrze Jeho dokonalost a milosrdenství poznali a milovali, nyní a navždy.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 35)

Napadá mě toto: především důvěřuj v pomalou práci Boha. Přirozeně jsme pokaždé nedočkaví, abychom hned dospěli k cíli. (…)
Tak je tomu myslím i u Tebe. Tvé myšlenky pozvolna dozrávají, nech je beze spěchu růst a utvářet. Nesnaž se je „vynucovat“, jako bys dnes mohla být taková, jakou Tě čas (tedy milost a okolnosti působící na Tvou vůli) učiní zítra. Důvěřuj našemu Pánu, že Tě jeho ruka vede dobře skrze temnoty a „stávání se“ a přijmi – z lásky k Němu – tu úzkost z pocitu nejistoty a jakési nedokončenosti.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. července 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)