KARMEL

Když říká Maria člověku, například Josefovi, „ano“, říká je jako soukromá osoba a síla tohoto „ano“ je konečná. Ale jestliže je říká Bohu v okamžiku, kdy se Bůh rozhoduje, že se v ní milost vtělí, pak je toto „ano“ milostí samou vytrženo do rozměrů, které odpovídají Boží zvěsti. Není to už soukromé, ale katolické „ano“. Stává se kolébkou všech křesťanů. Maria mluví ve jménu všech, kdo mají mít účast na vykoupení. A od nynějška bude v křesťanské kontemplaci pravidlem toto: modlící se člověk bude vždy muset odpovídat Bohu ve jménu všech, kdo připadají v úvahu pro zamýšlenou úlohu, kdo jsou s ní jakýmkoli způsobem spojeni. Tak se stává Matčino „ano“ i předpokladem Eucharistie: nekonečné rozdělování Syna na nespočetné částečky je tajemství zástupnosti. Jeho láska je obětována, jeho krev je prolita pro spásu mnohých. A Otec chce vždy slyšet v hlasech jednotlivců, kteří Syna přijímají, hlasy mnohých, kteří by ho měli přijímat.

(Adrienne von Speyr, Služebnice Pána)

Terezie má svrchovanou důvěru v Pánovo milosrdenství. Odkrývá to i další divadelní hra Útěk do Egypta z ledna 1896, napsaná pro Anežku, jež byla tehdy stále ještě představenou. Josef a Maria (tuto roli hraje Terezie), dva lidé bez přístřeší, uvízli s malým Ježíšem v jeskyni, kde měl své doupě lupič. (…) Převorku Anežku, stojící ve středu svátečního dne, uráží hovorová řeč lupičů, jejich písničky, šarvátky hereček-novicek, které si (se vší mírou!) zavdávají z prázdných lahví, i délka celé hry. V určité chvíli představení zastavuje. Terezie utře mezi kulisami několik slziček a pokouší se znovu o úsměv. Od této chvíle bude psát už jen kratší divadelní hry…

(Conrad de Meester, OCD, Malá cesta Terezie z Lisieux)

Aby si Herodes zjednal jasno v otázce možného uchvatitele trůnu, která pro něj byla velmi ožehavá, „svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu“. Takové shromáždění a jeho důvod nemohly zůstat nezaznamenány. Domnělé nebo skutečné narození mesiášského krále mohlo obyvatelům Jeruzaléma přinést jedině problémy a zlou krev. Jeruzalémští koneckonců Heroda znali. To, co je ve velké perspektivě hvězdou naděje, je v perspektivě každodenního života zprvu jen čímsi rušivým, důvodem k starostem a obavám. Vskutku: Bůh naši spokojenou každodennost narušuje. Ježíšovo království a utrpení patří k sobě.

(kard. Joseph Ratzinger, Ježíš Nazaretský)

Mudrci přicházejí od východu a pátrají po židovském králi, ačkoli bylo již předtím tolik židovských králů, které nehledali. (…)
Židovského krále se vyptávají na židovského krále,
Heroda se ptají na Krista,
dospělého muže na malé dítě,
někoho slavného na kohosi neznámého,
vznešeného na pokorného,
výmluvného na nemluvně,
bohatého na nuzného,
silného na slabého,
a přesto se tážou kohosi opovrženíhodného
na toho, komu je třeba se poklonit,
na toho, na němž vskutku nebylo vidět žádnou královskou nádheru,
ale jehož skutečný majestát byl hoden úcty.

(sv. Augustin, promluva 373)

Do celé země vychází jejich hlahol, až na konec světa jejich slova (Ž 18,5).
Slova, která jsme dosud neznali a která došla až na konec světa, přišla k nám, nalezla nás a změnila nás.
Kristova slabost je naší silou,
mlčení Krista nemluvněte je naší výmluvností,
Kristova nouze je naší hojností,
neboť i později se Kristova smrt stala naším životem.

(sv. Augustin, promluva 204/A)

Ó, můj Ježíši, chci touto větou Slovo se stalo tělem vyjádřit svůj úmysl donekonečna Ti říkat: Můj Ježíši, děkuji Ti z celého srdce, že ses pro mne a pro celé lidstvo stal člověkem.

(bratr Jakub, konvrš trapistického kláštera v Sept-Fons, lístek z pozůstalosti)

Při příchodu na tento svět nalezl Syn Boží místo tam, kam přicházejí zvířata pro pokrm. Seno se stává prvním lůžkem Tomu, který se zjeví jako „chléb, který sestoupil z nebe“ (Jan 6,41). Symbolika, kterou pochopil již sv. Augustin spolu s dalšími Otci, když napsal: „Položili ho do jeslí a on se stal naším pokrmem.“ (Serm. 189, 4)

(papež František, apoštolský list Admirabile signum)

Přijímáme z Pánových rukou nový rok a nevíme, zdali se dožijeme jeho konce. Avšak budeme-li pít ze Spasitelova pramene každý den, pak se každým dnem budeme hlouběji nořit do věčného života. A až zazní Pánovo volání, budeme připraveni zbavit se břemen tohoto života lehce a s radostí.

(sv. Terezie Benedikta od Kříže, Skrytý život)

Kdyby se ti nedostalo této výsady, kdybys nebyla Matkou Boží, anděl by se nevydal na cestu do Nazareta, aby ti složil poklonu, nevzývali by tě křesťané. Plynula by z toho celá řada neblahých důsledků. Život z víry by byl méně přitažlivý, vytrvat v něm by nebylo snadné. V srdci bychom měli méně odvahy, utrpěla by ryzost našich ideálů. Z liturgie by se vytratil kus krásy, v umění by ubylo vrcholných děl a v duších cisterciáckých mnichů by ochabla naděje. (…) I kdybych neměl nic než tato dvě slova, mohl bych se modlit celé hodiny. Matka Boží, jak prostě to zní – a jaká plnost! Vím, že když tato slova opakuji, nesu svoji kůži na trh, vyznávám celou svou víru. Jsem katolík. Přijal jsem za svá všechna ta naivní – či odvážná – tvrzení katolického kréda, pravdy víry, o kterých by někteří lidé raději nemluvili. Jestliže chci Marii, Matku Boží, milovat a sloužit jí, pak si samozřejmě nevystačím se současným zdráhavým a ustrašeným přístupem ke křesťanskému životu.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Předzpěv k Andělskému pozdravení)

31. prosince 1889

Má milovaná Celino,

ty máš mé poslední sbohem tohoto roku!... Za několik hodin pomine navždy... bude ve věčnosti!...
Protože má Celina už spinká (1), musím jít já za ní, abych jí popřála šťastný nový rok...
Vzpomínáš si na dřívějšek?... Rok, který právě uplynul, byl dobrý, ano, byl vzácný pro nebe, kéž se mu ten, který následuje, podobá!...

Celino, nedivím se, že jsi v posteli po podobném roce; na konce dne, jako byl onen, je proč odpočívat...! Rozumíš?... Možná, že rok, který začne, bude poslední!!! Ach, využívejme, využívejme i nejkratších okamžiků, počínejme si jako lakomci. Buďme žárlivé na nejmenší věci pro Milovaného!... Náš poslední den roku je letos hodně smutný... se srdcem plným vzpomínek budu bdít a očekávat půlnoc... Připomínám si všechno... nyní jsme sirotky (2), ale můžeme říkat s láskou „Otče náš, jenž jsi na nebesích“. Ano, zbývá nám ještě jediné všechno našich duší!...

Zase jeden rok minul!... Celino, uplynul, uplynul, už se nikdy nevrátí; jako minul tento rok, tak pomine i náš život a brzy budeme říkat: „Je pryč“. Neztrácejme svůj čas, brzy nám zasvitne věčnost!... Celino, chceš-li, obracejme duše, tento rok musíme získat mnoho kněží, kteří by uměli milovat Ježíše!... kteří by se ho dotýkali stejně jemně, jako se ho dotýkala Maria v jeho kolébce!...

Tvá malá sestra Terezie od Dítěte Ježíše a sv. Tváře

(1) Terezie píše po jitřních před vigilií od jedenácti hodin do půlnoci, kterou trávily karmelitky u svatostánku v noci před Novým rokem.
(2) Už je skoro nemožná komunikace mezi p. Martinem a jeho dcerami vzhledem k jeho mentálnímu stavu.

(Dopisy Terezie z Lisieux)