KARMEL

Často se divím, co ze mě Bůh v tomto stavu má – bez víry, bez lásky – ani v pocitech. Nedávno jsem se cítila tak špatně, že to ani nedokážu říci. V jednu chvíli jsem byla blízko tomu, že jsem to málem odmítla přijímat. Schválně jsem si vzala růženec a velice pomalu, aniž bych nad ním meditovala nebo přemýšlela, jsem se ho pomalu a klidně modlila. Ta chvíle pominula…

(Matka Tereza, dopis biskupu Picachymu, 21. září 1962)

Tolik po něm hladovím. On v mé duši hloubí propasti, propasti, které může naplnit On sám, a proto mě vede do hlubokého ticha, z kterého bych už nechtěla vyjít. (…) Vzpomeňte si na vaši karmelitku. Řekněte dobrému Bohu, že chce být Jeho hostií, aby v ní stále zůstával a aby ji pak dával!

(Alžběta od Trojice, dopis 190)

Co na tom, že naše ubohá srdce prožívají bouřlivé chvíle! Důležité je, abychom se těmito chvílemi, do nichž nás může uvrhnout překvapení, nikdy nedali zastrašit. To znamená mít důvěru v ono tak laskavé, tak něžné Spasitelovo milosrdenství. On přece stvořil naše srdce a myslíte si, že ho udiví zjištění, jak jsou slabá? Přeje si jen jediné, aby se ta srdce nezatvrdila.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Blahoslavený člověk, který snáší svého bližního v jeho křehkosti právě tak, jako by si sám přál, aby on snášel v podobném případě jeho. Blahoslavený služebník, který všechno, co má dobrého, vrací Pánu Bohu, protože když si něco ponechá pro sebe, »ukrývá peníze svého Pána« a »bude mu odňato i to, co si myslí, že má«.

(Napomenutí svatého Františka, 18/167; po roce 1216)

Pro mne je modlitba především život. Nedovedu vnímat Boha odděleně od všeho stvořeného, protože Bůh je natolik živý a přítomný v celém stvoření. Proto bych k němu chtěla v modlitbě přicházet se všemi tvory, neoddělovat se od nich, když mu je přináším, aby ani on nebyl oddělen od všeho, co stvořil a co miluje láskou Stvořitele, láskou Otce (…).
Při modlitbě můžeme strávit všechen čas odháněním myšlenek na to, co máme rády, a stejně se nám to nepodaří. Proč tedy nevzít od první minuty s sebou to, co milujeme, aby to sama Boží láska očistila?

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, osobní poznámky, 1946)

Anděle strážný srdce mého,
jenž záříš jako něžný svit
před trůnem Otce nebeského,
který ti káže za mnou jít,
ty kvůli mně jdeš touto zemí,
jsi přítel můj i bratr můj,
jenž útěchou i světlem je mi,
jen zůstaň, veď a osvěcuj!

Ty, jenž pronikáš prostorami
rychleji nežli slunce svit
a víš, kde jsou mí milovaní,
zaleť je často navštívit.
Osuš jim oči perutěmi,
o Ježíši jim píseň pěj,
o bolesti, jež v slast se mění,
a jméno mé jim zašeptej.

Vedeš mě za ruku, vždyť vidíš,
jak ubohá a slabá jsem,
z cest něžně překážky mi sklidíš,
abych nepadla na kámen.
Neustále mě sladce vede
k pohledu do nebe tvůj hlas
a čím jsem menší vedle tebe,
tím z tebe proudí větší jas.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, úryvek z básně Andělu strážnému, leden 1897, překlad Anděla Janoušková)

Mýlíš se, má drahá, myslíš-li si, že tvá Terezka kráčí stále horlivě cestou ctnosti. Je slabá, a hodně slabá, každý den se o tom znovu přesvědčuje. Ale Mařenko, Ježíš ji rád učí jako sv. Pavla umění chlubit se svými slabostmi. To je veliká milost a já prosím Ježíše, aby tě tomu naučil, neboť jen v tom je pokoj a odpočinek srdce. Když se vidíme tak ubozí, nechceme už hledět na sebe a hledíme jen na jediného Milovaného!...

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 109, Marii Guérinové, červenec 1890)

Ó, poušti, Kristovými květy ozdobená! Poušti, kde rostou mystické kameny Apokalypsy! Z těch je postaveno město velikého Krále. Svatá samoto, kde důvěrně okouším Boha! Příteli, co děláš ve světě, vždyť jsi větší než celý svět. Proč se zdržuješ v dusivém stínu domů? Proč zůstáváš v zajetí klece velkoměsta? Věř mi, nevím, čím to je, ale zde je světlo jasnější. Osvobozena od bídy těla rozletí se duše k nebi.

(sv. Jeroným /347–420/, dopis Heliodorovi)

Bože, ve své dobrotě obdaruj mne sebou, protože jen Tebe potřebuji a nic víc, a nebudu muset toužit po ničem menším a po tom, co se Ti musí klanět. A budu-li žádat cokoliv menšího, vždy zůstanu nenaplněná, ale daruješ-li se mi Ty, postrádat nebudu nic.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 5)

Ach Marie, jak jsi šťastná, že máš srdce, které umí takto Milovat… Děkuj Ježíši, že ti dal tak vzácný dar, a dej mu své srdce úplně celé. Tvorové jsou příliš malí, než aby mohli naplnit nesmírné prázdno, které Ježíš v tobě vytvořil, nedávej jim místo ve své duši… (…) Miluj ho šíleně za všechny, kdo ho nemilují! (…) Ty, malá Ježíšova privilegovaná, se modli, aby tvá nehodná malá sestra dovedla Milovat tak jako ty, je-li to možné!...

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 93, Marii Guérinové, 14. července 1889)