KARMEL

Ví, že jsme ubozí, ale nebere to v úvahu a v ničem nám neustupuje. On sám se v nás stává chlebem tím, že nejdříve ve své lásce spaluje naše nedostatky, viny a hříchy. Potom, když vidí, že jsme čistí, přilétá jako sup, který chce všechno pohltit. Chce strávit náš život a proměnit ho v ten svůj. Ten náš plný nedostatků v ten svůj plný milosti a slávy, která je pro nás připravená pod podmínkou, že se vzdáme sami sebe.

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)

Co je tedy vskutku nejobtížnější, je rozloučit se sami se sebou a starostmi o sebe, vzít si od nich dovolenou a trávit ji u něho. Tehdy se dostaví niterná radost a to ostatní proběhne jakoby nádavkem. „Ty se starej o mne, já se postarám o tebe.“ Čím víc jednáme v tomto smyslu, tím lépe naše duše dýchá a tím víc se uklidňuje. Musíme to dělat stokrát za den. Ukazatel, který upozorní na to, kdy, je následující: jakmile se cítíme vnitřně stísněni.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Když na Vás dopadne strach, tak se předávejte Bohu jako jeho majetek, vkládejte se do jeho ruky. A hlavně neanalyzujte sebe, vycházejte k druhým, netřeba kroužit kolem svých problémů a kolem vlastní osoby. Přitulte se k Ježíši jako dítě. On má slova života a spásy, ke které patří i zdraví. Ve Vašem utrpení nejste sama, jste nesena společenstvím svatých, společenstvím sester a bratří, mou bratrskou láskou a přímluvou. Kladu Vás při mši svaté na paténu.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 15. ledna 1997)

Odjíždíte… Do svých zavazadel jste přibalil dvojí předsevzetí. To prvé zní: po každém přijetí těla Kristova věnovat půl hodiny díkůčinění. To druhé: se všemi svými závažnými prosbami se v prvé řadě obracet na Pannu Marii. Pokud budete tato dvě prostá předsevzetí věrně plnit, jsem si jist, že se vrátíte jako lepší a hlubší člověk.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)

Zarmucuješ mě, má Malino. Dobře vidím, že jsi nešťastná, a je to tvá vina, to ti říkám. Buď klidná, nemyslím si, že bys byla potrhlá, ale jsi rozčilená a podrážděná, a když jsi taková, působíš, že druzí tím trpí také. Říkáš, že já nemám starosti ani utrpení – je pravda, že jsem hodně šťastná, ale kdybys věděla, jak moc může být člověk šťastný, třebaže je zároveň mrzutý; je třeba stále hledět na dobrého Boha. Zpočátku, když člověk cítí, jak to v něm vře, se musí snažit, ale hodně jemně. Stálou trpělivostí a s dobrým Bohem to člověk dokáže.

(Alžběta od Trojice, dopis 123)

Jsem rád, že jste byla v Polsku. Při takových mezinárodních setkáních je málo času na soukromou modlitbu, program je naplněn. Na krátkou dobu to není špatné. Ježíš je přítomen i v bližních. Ale setkání s bližními by se mělo dít v hloubce, nejen povrchně. Každý člověk nese v sobě Boží tajemství – jako Marie a Alžběta. Sdělovat něco z tohoto tajemství je setkání v hloubce. Já jsem obdarován, proto mohu dávat dál. Tak mne lidé nemusí oddalovat od Boha. Sv. Terezie z Avily byla velmi aktivní, stále na cestách, a přece neztratila spojení s Bohem.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 30. června 2002)

(zakladatelka Kongregace misijních sester karmelitek sv. Terezie od Dítěte Ježíše • blahoslavená • nezávazná památka 2. července)

Texty propria

Maria Crocifissa [čti: María Kročifisa], vlastním jménem Rosa Curcio [čti: Kurčo], se narodila 30. ledna 1877 ve městě Ispica na samém jihu Sicílie jako sedmá z deseti dětí Salvatora Curcio a Concetty Franzò. Rodina patřila k vyšším společenským kruhům, a tak otec, veden konzervativními způsoby své doby, nejen že neschvaloval dceřinu touhu po intenzivním životě z víry, ale nepovolil jí ani pokračovat ve vzdělání po ukončení šesté třídy základní školy. Pod matčiným vedením se měla věnovat ženským pracím. Rosa, která byla od přírody nadaná, toto ochuzení nesla těžce a sama se vzdělávala z knih bohatě zásobené rodinné knihovny. Zde se jí také jednoho dne dostal do rukou Život sv. Terezie od Ježíše. Tímto způsobem se seznámila s Karmelem. Nadchla se pro jeho spiritualitu a otevřela se „studiu nebeských věcí“.

Bůh se dává těm, kdo se dávají jemu. Nezáleží příliš na způsobu, pokud je to ten, který pro nás Bůh vybral. Zjišťuji, že se můžu dostat právě tak blízko k Bohu studiem suchých problémů morální teologie, jako čtením nejohnivějších stránek mystiky. Povinnost nemusí být nudná. Láska ji může učinit nádhernou a naplnit ji životem. Dokud rýsujeme ve světě svého ducha dělící čáry mezi povinností a potěšením, zůstaneme vzdáleni od Boha a od jeho radosti.

(Thomas Merton, deníkový zápis z 10. března 1950)

Připouštím, že má duše je v určité rovnováze, že Boha úmyslně neuráží, ale zároveň si s hrůzou uvědomuji, že jsem naprosto neschopen více milovat, a začínám chápat, v čem spočívá smysl mé malosti a ubohosti. … Má ubohost přitahuje jeho moc, mé rány ho mocně volají, na mou nicotnost vylévá v hojnosti svou všemohoucnost. Toto setkání všemohoucnosti Boží s nicotností lidskou je největší zázrak stvoření.

(Carlo Carretto /1910–1988/, Dopisy z pouště)

„Petře, miluješ mě?“ Když se Ježíš ptá Petra, ptá se mě. A předmětem je láska. … Ježíšovo lidství je dojemné: i jako vzkříšený snažně prosí o lásku, o lidskou lásku. On se neptá: Šimone, synu Janův, pochopil jsi mé poselství, pochopil jsi to, co jsem žil? Ale on místo toho jako by říkal: všechno nechávám na lásce a ne na projektech jakéhokoli druhu. Musím odejít, ale nechám vám tu jednu otázku: probudil jsem ve vás lásku? A vám, kteří si jako Petr kvůli mnoha zradám nejste jistí sami sebou, ale přece mě pořád milujete, vám svěřuji své poselství.

(Ermes Ronchi, úryvek z meditace, která zazněla při duchovních cvičeních papeže Františka a římské kurie v roce 2016)