Svatý Augustin říká: „Láska zapomíná na svou vlastní důstojnost a žízní po pozdvihnutí a obohacení milované bytosti: mírou lásky je to, že je bez míry.“ Prosím Boha, aby Vás naplnil touto měrou bez míry, a tedy „ze své bohaté božské slávy“. Kéž Vás tíha lásky přivede až k té šťastné ztrátě sebe sama, o níž mluvil apoštol, když zvolal: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“
(Alžběta od Trojice, dopis abbé Chevignardovi, 29. 11. 1904)
My považujeme bolest za něco, co nám brání v naší práci, v naší modlitbě a v našem spojení s Bohem, a proto ji snášíme špatně. Musím se naučit chápat ji právě jako svou práci, svou modlitbu a příležitost ke spojení s Bohem, snad se tak naučím snášet ji lépe.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z března 1955)
Neustále tu je jedna myšlenka, jež nám pomáhá a okamžitě nás zklidní: pomyšlení, že v každém okamžiku, a ať jsme kdekoli, můžeme udělat to nejlepší, to znamená přijmout ten okamžik z Božích rukou, z rukou Ježíšových, které políbíme se slovy díků.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Alespoň toto, také ve světě Mu mohu náležet! Ano, jsem Tvá. Vezmi si, Pane, mou vůli, vezmi si celé mé bytí. Ať zmizí Alžběta a zůstane jen sám Ježíš.
(Alžběta od Trojice, deník, D27/1)
„Bratru Antonínovi, mému biskupovi, přeji spásu já, bratr František. Souhlasím, abys přednášel bratřím posvátnou teologii, jen když při této činnosti nepotlačíš ducha svaté modlitby a zbožnosti, jak to stojí v Řeholi.“
(dopis sv. Františka z Assisi)
S jakým pokojem, s jakým usebráním přistupovala Maria ke všemu a konala všechno! Jak činila božskými i ty nejobyčejnější věci. Při tom všem Panna zůstávala v adoraci Boha, což jí nebránilo všemožně se věnovat druhým, když bylo třeba přinést lásku…
(Alžběta od Nejsvětější Trojice, Nebe ve víře 10,1)
Když
Když před Božské Srdce přineseš
všechny své nejpalčivější otázky
všechny své nejpalčivější nejistoty
pocítíš upokojení z vylití srdce do Božího milosrdenství.
„Pane, ty víš všechno!“
„Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v Tebe důvěřuji.“
(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. E. Urbanem OFM, září 1980)
Když máte žhavou touhu nalézt Krista, nepřikládejte význam okamžitým slabostem. Nevšímejte si jich. Mohla by v tom být i pýcha, kdybychom se zlobili, že tyto nedokonalosti v sobě objevujeme. Nyní již víte, kam bych Vás chtěl přivést. Až budete jednou v duchovním životě tak daleko, zakusíte, že není hlubší radosti, než být šťastným u vědomí, že jsme slabí, že nejsme nic, že Bůh je vše.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 7. prosince 1933)
Neodpírá svou pomoc nikomu, kdo jej o to vážně prosí. Jen tluč, tluč naléhavě a – ručím za to – On Ti otevře ve vhodnou dobu, v jediném okamžiku Ti štědře daruje to, co pro Tebe měl připraveno dlouhá léta. Bůh buď s Tebou. Modli se za mne, jako se já modlím za Tebe.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 15)
Pane, ty víš, co je lepší; staň se to či ono tak, jak ty budeš chtít. Dej, co chceš, kolik chceš a kdy chceš. Nalož se mnou, jak rozumíš, jak se ti více líbí a jak to bude k tvé větší chvále. Postav mě, kam chceš a počínej si se mnou ve všem podle své vůle. Jsem v tvé ruce, toč mnou a obracej si mě kolem dokola. Jsem přece jen tvůj sluha, vždy hotov ke všemu; neboť netoužím žít pro sebe, ale pro tebe; kéž i důstojně a dokonale!
(Tomáš Kempenský, /asi 1380–1471/, Následování Krista, III, 15.2)
Ráno se probuďme v lásce, celý den se odevzdávejme lásce a konejme vůli dobrého Boha, pod Jeho pohledem, s Ním, v Něm, pro Něho samého. Darujme se bez ustání tak, jak On si přeje… Když potom přijde večer, po dialogu lásky, který v našem srdci nikdy neustal, usínejme stále v lásce.
(Alžběta od Trojice, dopis 148)