Doporučujeme
V jistém smyslu lze říct, že v každém povolání se postupně ozve dvojí „následuj mě“: to počáteční, které se vyznačuje jistou naléhavostí a velkorysostí, a to druhé, jež zaslechneme v hodině sklíčenosti, obtíží a zkoušek. Svatý Petr poznal obě tato „následuj mě“. A jeho život nám ukazuje, že to nevzdal ani v době, kdy pro něj bylo následování Krista krajně obtížné – poté, co zapřel Krista. Jeho selhání naopak znamenalo příležitost k nové zralosti, kdy se znovu rozhodl následovat Ježíše v lásce až do konce.
Vidíme to po Kristově zmrtvýchvstání v Galileji, kdy mu Pán pokládá zásadní otázku: Miluješ mě víc než cokoliv jiného? Víc než své vlastní pocity, své vlastní štěstí? A z Petrových úst zaznívá to nejkrásnější vyznání lásky, výkřik lásky tryskající ze srdce, které poznalo utrpení: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ A tehdy mu Ježíš podruhé říká: „Následuj mě.“
Tak i v našem životě se objevuje ono druhé „následuj mě“, které přichází v hodině zkoušky. Ač to tak nevypadá, tyto chvíle nám nikdy nebrání zůstávat v lásce a věrnosti, právě naopak: ve skutečnosti jsou to příležitosti k dozrávání, k hlubší odpovědi na Ježíšovu výzvu „následuj mě“.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
(karmelitán • svatý • nezávazná památka 17. května)
Texty propria
Podle nejstarších, historicky spolehlivých údajů byl Šimon Stock anglické národnosti, v letech 1256–1265 byl generálním představeným karmelitánského řádu (1), vyznačoval se svatostí života a zemřel pravděpodobně 16. května 1265 v Bordeaux ve Francii. Po jeho smrti jsou zmiňována zázračná vyslyšení těch, kteří s prosbou o přímluvu navštívili jeho hrob, a v průběhu 14. století vyrostl v Bordeaux místní kult k tomuto světci.
Duch, kterého nám o svatodušních svátcích sesílá Syn od Otce, je duchem věčného hovoru lásky mezi Otcem a Synem. Je to Boží řeč, která se stala osobou. Do této řeči jsme uváděni; dosud byla pro nás tajemnou cizí řečí; a přece, protože ohnivé jazyky sestoupily na církev, stala se naší vlastní „mateřskou řečí“. Prvním slovem, které se jako Boží děti v ní učíme žvatlat, je slovo „Abba“, to nás učí Duch Boží, jak to Pavel dvakrát výslovně říká. Tímto dětským slovem neoslovujeme lidi, ale Boha v řeči, která je jeho vlastní, které rozumí.
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, Trojitý věnec)
Rozhovor v Duchu, rozlišování a synodalita spočívají především v naslouchání. Synodální cesta, kterou církev podniká, je cestou hlubokého naslouchání. Postoj „otevřeného a zranitelného naslouchání“ je zásadní a velmi potřebný, neboť umožňuje Duchu, aby nás pohnul a přiměl ke změně, aby nás přiměl k volbě a vedl ke konkrétním rozhodnutím. Pokud každý zůstane usazený na svých předchozích pozicích, nedojde ke skutečnému rozhovoru, ke skutečnému naslouchání Duchu. Člověk nenajde nic, co by se mohl naučit nebo si osvojit od druhých, a bude se bát jakéhokoli rozhodnutí, které zahrnuje změnu. Pouze tehdy, když si skutečně nasloucháme, se totiž obohacujeme a prohlubujeme společenství a poslání.
(papež František, úryvek z předmluvy ke knize Rozhovor v Duchu, duben 2024)
Duch svatý je ostrý, řezavý vítr, který může způsobit, že budeme drkotat zuby. Je také spalující oheň, kdyby na někoho sestoupil jako plamenný jazyk, mohl by mu vyhořet mozek. A kdo by se odvážil tvrdit, že má tohoto Ducha? Strany si ho nemohou propachtovat, žene se přes výroky i rozpory. Zastánci tradice mohou být duchaprázdně vysušení; zastánci progrese mohou pochodovat do prázdna. Žádná strana nezachytí nebeskou holubici pro sebe. Ona přichází a odchází. Ona slétá, ale neusedá. (…)
Když Duch sestoupil na Ježíše ve chvíli, kdy se ponížil, aby přijal křest pokání v Jordánu, znamená to, že se nemůžeme holubice zmocnit tím, že po ní sáhneme do vzduchu nad sebou. Duch dosahuje nás, nikoli my jeho. A on se snáší tam, kde nachází prostor, pohotovost, naslouchání, uznání. Čím méně odporu se mu staví do cesty, jako například předem vytvořené názory, hotové systémy, kategorické zásady, uzavřená plánování, tím výrazněji se může projevit, tím jasněji rozlišit…
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Cesty k ujasnění)
Sama přece, milá matko, znáte pravý zdroj a základ Vaší blaženosti, totiž kámen úhelný, Ježíše Krista, na němž je třeba stavět Vaši útěchu v této a všech dalších nouzích. On nás nenechá klesnout ani upadnout, neopustí nás a nezklame. Nazýváme jej Spasitelem, neboť je Spasitelem všech bídných hříšníků; všichni, kdo tonou v nouzi a ve smrti, se na něj mohou spolehnout a vzývat jeho jméno.
Praví: „Buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.“ (…) Přikazuje se nám, abychom tuto útěchu přijímali s radostí a s veškerou vděčností. Kdo se však tímto slovem nechce nechat potěšit, prokazuje milému Těšiteli křivdu a hlubokou neúctu…
„Buď dobré mysli. Buď dobré mysli, já jsem přemohl svět.“ To je hlas Vítěze, pravého hrdiny, který mi daruje a připisuje své vítězství: „Buď dobré mysli!“ Na tomto stojím, tohoto slova a útěchy se držím, toto zastávám zde i cestou na onen svět; Pán mě nezklame. (…)
Svými skutky nemůžeme hřích, smrt a ďábla obehrát. Proto zde místo nás a za nás stojí někdo jiný – Ten, který má trumfy v rukou a nabízí nám své vítězství, nabádá nás, abychom je přijali a nepochybovali o něm. Říká: „Buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět“ a jinde: „Já žiji, a proto budete žít i vy a vaši radost vám nikdo nevezme.“
(Martin Luther, dopis matce, Velikonoce 1531)
Radost z Boha není dána naším duševním stavem nebo situací, v níž se nacházíme. Spočívá mnohem hlouběji než pocit štěstí nebo neštěstí, útěchy či neútěchy, potěšení nebo bolesti. Není to něco, co cítíme, ale co uskutečňujeme, pro co se denně rozhodujeme. Je to volba, k níž nás volá Bůh.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Na dnešek připadá výročí mučednické smrti blahoslavené Marie Paschalis Jahnové, brutálně zavražděné vojákem „osvoboditelské“ Rudé armády tři dny po skončení 2. světové války a blahořečené papežem Františkem krátce po začátku ruské agrese na Ukrajině.
Sestra Paschalis vstoupila do Kongregace sester sv. Alžběty v Nise pouhý rok předtím, než Německo spolu se Sovětským Svazem rozpoutalo 2. světovou válku. Dolní Slezsko, kde Paschalis za války pobývala, patřilo po celou válku k relativně bezpečným místům. To se však změnilo na přelomu roku 1944/45, kdy Rudá armáda začala postupovat na západ.
Sestra Paschalis tehdy posílá rodičům pohlednici s tímto textem:
Milí rodiče. Oběma vám posílám co nejsrdečněji vánoční pozdravy a zároveň požehnaný Nový rok. Ano, ano, starý rok přinesl lidstvu mnoho utrpení a zdá se, že nový rok bude ještě horší. I my se nyní musíme připravit na nejhorší. Wroclaw se již musela vyklidit a evakuovat. Nechceme však ztrácet odvahu, všichni jsme v Božích rukou. Nic se neděje bez jeho vůle.
Když Duch svatý sestoupí na člověka, tehdy se lidská duše plní nevýslovnou radostí, neboť Duch svatý rozradostňuje, čeho se dotkne.
(Serafim Sarovský /1754–1833/, rozhovor s Nikolajem Motovilovem)
Tato novéna je učena všem, kteří chtějí, případně musí svou přípravu na Letnice uskutečnit uprostřed hektického každodenního života. Nabízí krátké, zapamatovatelné (alespoň rámcově), tematicky zaměřené Boží slovo pro vstup do každého dne přípravy a prostou střelnou modlitbu, kterou můžeme v duchu opakovat během dne co nejčastěji. Novéna začíná v pátek po slavnosti Nanebevstoupení Páně.
Andělé čekají u nebeské brány na návrat sté ovce, na svou sestru – na lidstvo. Nanebevstoupení je návratem ztracené ovečky nesené na ramenou Pastýřových a andělé pozdravují radostně Krista, vítěze nad smrtí, který znovu přivádí lidstvo do sboru, který je nyní opět úplný.
(Jean kard. Daniélou SJ /1905–1974/, Chrám jako znamení Boží přítomnosti)