KARMEL

Bůh je v naší povinnosti, v našem zaměstnání, nikde jinde. Jen tam se nám dává celý krok za krokem. Každý okamžik a každá maličkost našeho života, i když se nám zdá bezvýznamná a velice „suchá“ – smím-li tak říci – je od Krista, jenž se nám chce darovat, abychom ho přijali do svého srdce. Jak mnoho naléhavých Božích vnuknutí k nám během dne přichází, aby ovlivnila naši duši.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 13. března 1946)

Na konci se tváří v tvář setkáme s nekonečnou Boží krásou a budeme moci s radostným údivem číst tajemství veškerenstva, které bude mít spolu s námi účast na plnosti bez konce. Ano, putujeme k věčné sobotě, k novému Jeruzalému, ke společnému nebeskému domovu. Ježíš nám říká: „Hle – všechno tvořím nové!“ Věčný život bude sdíleným úžasem, kde každý tvor, zářivě proměněn, zaujme své místo a bude mít co nabídnout chudým, kteří budou definitivně osvobozeni.

(papež František, encyklika Laudato si’, čl. 243; 2015)

Její postel nebyla dosud umístěna uprostřed nemocnice, ale v pozadí v rohu. Pro zítřejší svátek Proměnění Páně – 6. srpna, vzaly jsme z chóru Svatou Tvář, kterou Terezie měla moc ráda, a pověsily jsme rám, ověnčený květinami a světly, na stěnu po její pravici. Dívala se na obraz a řekla mi:
„Jak dobře udělal náš Pán, že sklopil oči, když nám dal svůj obraz! Vždyť oči jsou zrcadlem duše, kdybychom uhodli jeho duši, umřeli bychom nad tím radostí.“

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory)

Tomu pocitu „zahanbení“ nerozumím. „Zahanbení“ pociťujeme před jinými lidmi, kteří se na nás dívají, aby nás soudili, a jejichž láska je vždycky krátkodechá. Nepociťujeme „zahanbení“ před Bohem, který je Láska. Jsme naopak zcela spokojeni, že zná všechnu naši ubohost, všechna naše provinění: aby nás za to, bude-li si přát, potrestal, nebo nám to odpustil. Jak se mu zlíbí.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Modlitba je pravým předobrazem budoucí naplněné radosti, včetně opravdové touhy a důvěry. A i když po Něm budeme toužit a budeme Mu důvěřovat, přesto se nám bude zdát, že je to málo. A je tomu tak. Ale dělejme, na co stačíme, a pokorně prosme o milosrdenství a milost, a všechno, čeho se nám nedostává, nalezneme u Něho. Právě to říkají Jeho slova: Já jsem úhelný kámen vašich proseb.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 42)

Poznala jsi někdy, jaké to je, když člověk nedokáže dost milovat ty, jimiž je dojemným způsobem milován a které by za každou cenu milovat chtěl? Já jsem to zažil – a neznám důmyslnější trýznění. Tehdy jako by duši rozdíraly a rozervávaly právě ty síly, jež ji utvářejí a jež se nyní ukazují být obdařeny záhadnou složitostí. Pravým lékem, jak sama píšeš, je obrátit se k našemu Pánu…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 5. února 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Praví učedníci Karmelu mají být ve velké míře usebráni ve svém nitru, aby v největších hlubinách své duše nalezli Boha a setkali se s Ním. Tam jim Bůh přichází naproti. Bude v nich růst skrze meditace, které Mu budou věnovat, skrze lásku, kterou Mu darují. Bude růst v nejhlubší skrytosti jejich bytí, až Ho nebude možné skrýt a až On sám v nich přestane chtít zůstat skrytý.

(Titus Brandsma /1881–1942/, Das Erbe des Propheten)

V roce 1551 obdržel Ignác dotaz jednoho scholastika z Portugalska, která forma modlitby je nejpřiměřenější jezuitovi. Tehdejší generál odpověděl:

Máte se cvičit ve snadnosti nacházet Boží přítomnost ve všech věcech; ve své činnosti, při chůzi, dívání se, chutnání, poslouchání, myšlení a vůbec ve všem, co konáte. Přítomnost Boží Velebnosti je přece ve všech věcech, a to působením i bytím. Tento způsob uvažování, při němž člověk nachází Boha všude, je snadnější, než kdybychom se chtěli povznášet k duchovním věcem vznešenými myšlenkami.

(Ignác z Loyoly /1491–1556/)

Neděle se – podobně jako židovský šabat – představuje jako den uzdravení vztahů člověka s Bohem, se sebou samým, s druhými a se světem. Neděle je dnem Vzkříšení, „prvním dnem“ nového stvoření, jehož prvotinou je Pánovo zmrtvýchvstalé lidství, záruka konečného proměnění veškeré stvořené skutečnosti. Tento den navíc ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Křesťanská spiritualita tímto způsobem integruje hodnotu odpočinku a slavení. Máme sklon považovat kontemplativní odpočinek za něco jalového a neužitečného a zapomínáme, že tak obíráme konané dílo o to nejdůležitější – o jeho smysl.

(papež František, Encyklika Laudato si’, odst. 237; 2015)

Občas si vzpomenu na stížnost oné svaté ženy Marty, která si nejen stěžovala na svou sestru, ale jsem přesvědčena, že ještě hůř snášela pomyšlení, že Vás, Pane, netrápí její strádání, kterým prochází. Snad ji dokonce napadlo, že vůči ní nechováte tolik lásky jako k její sestře. To jistě snášela hůř, než službu tomu, ke komu měla tak velkou lásku, vždyť láska působí, že strádání považujeme za odpočinek.
To vyplývá ze skutečnosti, že své sestře neřekla nic, zato s veškerým nářkem běžela za Vámi, Pane. Byla to totiž láska, která ji přiměla k tomu, aby se odvážila říct, proč o to nedbáte. A dokonce i z Vaší odpovědi je zřejmé, že motiv stížnosti byl právě ten, který zmiňuji: vždyť je to jen láska, která dává hodnotu všem věcem!

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 5,1-2, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)