Doporučujeme
Jak jsi dobrý, Bože, jenž jsi stále týž… Jsi stále tím, jenž nedolomí nalomenou třtinu a neuhasí doutnající knot. Nečiníš dál denně totéž? Nevoláš hlasem své církve, že se k tobě máme vrátit, konat pokání a být spaseni? Být nejen zbaveni od zlého, ale také se stát dědici veškeré slávy a štěstí, ať jsou naše nepravosti jakékoli a naše nevěra jakkoli dlouhá? Není tak velikého hříšníka, tak zarytého zločince, abys mu hlasitě nenabídl ráj, jako jsi jej daroval dobrému lotrovi za cenu jednoho okamžiku dobré vůle.
(Charles de Foucauld /1858–1916/, Qui peut résister à Dieu)
Milí přátelé, terciáři a příznivci Karmelu,
obracím se na Vás s prosbou o pomoc bratřím karmelitánům, kteří žijí a působí na Ukrajině, a především těm, kterým zde slouží. Dnes jsem obdržel dopis od provinciála polské provincie, který informuje o aktuální situaci. Zde je celé znění dopisu:
Zábava za zábavou, marnivost za marnivostí, příležitost za příležitostí, začala jsem svou duši uvádět do nebezpečí; byla jsem plná roztržitostí, rostla ve mně nechuť pokračovat v tom zvláštním přátelství s Bohem, jež vyvěrá z modlitby. A také proto, že rostly mé hříchy, vytrácela se chuť a záliba, kterou jsem dřív zakoušela při cvičení ctností. Přitom jsem dobře viděla, můj Bože, že jestli mi něco chybí, pak to, že jsem chyběla tobě.
(Terezie od Ježíše, Kniha života VII,1)
Milí přátelé,
kázání by mělo být vždy pro něco, nemělo by jen odsoudit, ale mělo by dodat naději. Spíše by mělo být zaujaté dobrem, ne negací. A pokud snad negací, tak jen jako východiskem k stavění něčeho dobrého. Koneckonců, to je i základní princip výkladu bible. Přesto mi dnes dovolte výjimečně kázat proti něčemu. Proti něčemu, co se tak bezbožně, rouhavě, pyšně, a zároveň slabošsky staví proti životu, smyslu, lásce. A to je válka.
„Mám v srdci velikou bolest nad zhoršující se situací na východní Ukrajině...“
Prohlášení Jeho Blaženosti Svjatoslava, vrchního arcibiskupa Ukrajinské řeckokatolické církve, k začátku války na Ukrajině
Čeští a moravští biskupové jednoznačně odsuzují ruskou agresi na Ukrajinu a vyjadřují svou plnou podporu Ukrajině.
Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. (Mt 7,7)
Jsem Anastázie, J-L 35 (tj. absolventka evangelizační školy Jeunesse-Lumiere, ročník 35), Ukrajinka, a nacházím se v Kyjevě, v tuto dobu v centru ruského vojenského ataku. Uvědomuji si, že každá minuta může být poslední minutou mého pozemského života, proto klepu na dveře vašich srdcí, drahá rodino J-L. Nelidskost je děsivá: ruská armáda bombardovala sirotčinec ve městě Vorzel, mateřskou školu v městě Okhtyrka. Mnoho domů civilistů, například jeden stojící vedle jeslí v Kyjevě. Téměř nespíme a pokud se nám podaří usnout, budíme se za zvuku bomb a sirén a první naší starostí je zjistit, zda jsou ještě v tu chvíli naživu naši blízcí v jiných městech.
Prožíváme chvíle, kdy bychom my, děti církve, měli žít jako velcí světci: vždyť na nás leží odpovědnost za spásu současného světa.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Mé obavy toho rána byly jen neurčité, i když pocit vnitřní nepřipravenosti byl velmi reálný. Brzy však nabyly zcela konkrétní podoby. Krátce po příchodu Rudé armády začalo zatýkání, konfiskace majetku, nekonečné výslechy, hrozby a výhružky. Komunisté se snažili zmocnit každého, kdo podle nich mohl ohrozit je samotné nebo nový režim.
„Rudá armáda je tu. Město je obsazené. Sověti jsou zde.“ To byla zpráva, která se 17. října 1939 v panice šířila po celé polské vesničce Albertin. Právě jsem dosloužil mši svatou a snídal, když onoho památného rána přispěchali vyděšení farníci, aby mi to řekli.