KARMEL

Aby získal poklad, musí člověk koupit celé pole. Nemůžeme říct: „Tohle se mi líbí, ale tamto ne.“ Lépe řečeno, říct to můžeme, ale nesmíme dovolit, aby tyto naše reakce podmiňovaly naši odpověď. Nalezený poklad je přece něco velikého. Naše povolání je dar. Je to vztah s Pánem, který dalece přesahuje své institucionální a lidské vyjádření.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Je jasná, tichá, teplá červencová noc, ze široké řeky stoupá pára a chladí nás, zlehka zašplouchá rybka, ptáci zmlkli, všude ticho a nádhera, všechno se modlí k Bohu. Nespíme jen my dva – já a ten mladík – a rozhovoříme se o kráse Božího světa, o jeho velkém tajemství. Každé stéblo, brouk, mravenec, včela, všichni podivuhodně znají svou cestu, ač nemají rozum, osvědčují tajemství Boha, neustále je sami naplňují. (…) Jaká bezelstnost, jaká důvěřivost, jaká krása! Je až dojemné vědět, že v nich není žádný hřích… a Kristus je s nimi už déle než s námi. „Je možné, že i oni mají Krista?“ ptá se mladík. „Jak jinak,“ říkám mu, „vždyť Slovo je pro každého. Všechno stvoření a každý tvor, každý lístek usilovně směřuje k Slovu, pěje Boží slávu, pláče ke Kristu…“

(F. M. Dostojevskij /1821–1881/, Bratři Karamazovi)

Latinské slovo pro adoraci je ad-oratio – to znamená dotek úst na ústa, polibek, objetí, v nejhlubším smyslu láska. Podrobenost se stává spojením, jednotou, protože ten, komu se podrobujeme, je Láska. Tímto způsobem získává podrobenost na významu, protože na nás neuvaluje nic zvnějšku, ale v hloubi duše nás osvobozuje.

(papež Benedikt, kázání během apoštolské cesty do Kolína nad Rýnem, 21. srpna 2005)

Jedna čtenářka mi sdělila, že je jí nepochopitelné, jak jsem mohl již dvakrát citovat v „Katolíku“ větu: „Nečíst noviny může být v dobách demokracie škodlivější než nepomodlit se růženec.“ Vznikne prý z toho pohrdání růžencem, to znamená modlitbou. Ta čtenářka tedy myslí, že „jestli se člověk opravdu modlí růženec, Pán Bůh má vždycky dost možností zpravit ho o věcech, které potřebuje vědět, i kdyby v dobách demokracie nečetl noviny“.
Jistě, že má Pán Bůh mnohé možnosti sdělovat někomu nějaké vědění. Existuje také tzv. vědění vlité. Ale to je zázrak. A spoléhá-li se někdo bez velmi vážného důvodu na zázraky, říká se tomu, že pokouší Pána Boha. Normálně se vědění získává tím, že se učíme a studujeme, že chodíme světem s otevřenýma očima, že se ptáme a informujeme, a jde-li o veřejný život, že jej sledujeme, a to hlavně z novin a časopisů. I zde platí: Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.
Nikdo neříká, že máme číst noviny pro noviny, nikdo neříká, že lehkomyslné čtení novin, kterým někdo ubíjí čas, je lepší než modlit se růženec. Všechna modlitba nás však má přivést k pevnému odhodlání hledat ve všem Boha a sloužit mu poctivě ve všem. Jsme-li tímto odhodláním naplněni, stane se nám i z čtení novin krásný skutek.
V novinách se obráží duše moderního člověka, jeho tužby a potřeby, jeho bludy a zklamání. Čím více, čím konkrétněji skutečně věřící člověk to vše pozná, tím více bude puzen k aktivnímu apoštolátu, naučí se k dnešnímu člověku vyprávět řečí dneška věčnou zvěst o Bohu, jediném pravém Zdroji a jediném pravém Cíli všeho života.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek ze stati „Růženec nebo noviny“, otištěno v „Katolíku“, 17. listopadu 1946; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

(O.Carm. • svatý • památka 28. července)

Texty propria

Titus, křestním jménem Anno, se narodil roku 1881 v Oegeskloosteru u Bolswardu v západním Frísku v Nizozemí. Rodině patří veliký statek s rozsáhlými polnostmi a chovem dobytka, přesto rodiče své děti netlačí k převzetí hospodářství. Anno bude celý život vděčně vzpomínat na šťastné dětství prožité v hluboce lidském a zbožném prostředí venkovské usedlosti (1). Rodiče zohlední jeho intelektuální nadání, rodící se touhu po kněžství (a také pro těžký život v hospodářství ne dost pevné zdraví) a umožní mu odejít do vzdáleného Megen. Zde, ve františkánské koleji (2), prožije Anno léta svého dospívání (1892–1898). V sedmnácti letech vstupuje na Karmel v Boxmeeru (3) a přijímá jméno Titus (4). V letech 1900–1905 studuje filozofii a teologii (5). Po kněžském svěcení (1905) pak pokračuje ve studiích na papežské Gregoriánské univerzitě v Římě. Zde získává roku 1909 doktorát z filozofie (6) a vrací se zpět do Holandska.

Bože, vezmi mě za ruku, půjdu poslušně s tebou a nebudu se příliš vzpírat. Nechci se ti vytrhnout, ať už mě v životě potká cokoli, chci to zpracovat podle svých nejlepších sil. Jen mi tu a tam dopřej chvilku klidu.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis, 25. listopadu 1941)

Že Vás tíží to, že jste koupil dům v La Serna, působí démon, abyste neděkoval Bohu za milost, kterou Vám získáním nemovitosti prokázal, poněvadž byla veliká. Jakmile bude po svátcích, hned se vynasnažte ušetřit si trochu času a věnujte se svým písemnostem a účtům a vyhotovte je tak, jak mají být. A co vynaložíte na La Sernu, je dobře vynaloženo, a až přijde léto, ještě rád si tam některého dne zajedete. Vždyť ani Jákob kvůli obhospodařování svých stád nepřestával být svatý, ani Abrahám ani svatý Jáchym, nýbrž právě tehdy, když chceme utéci před starostmi, nás všechno unavuje. Bohu máme sloužit tak, jak chce On, a ne, jak chceme my.

(Terezie od Ježíše, úryvek z dopisu rodnému bratrovi Donu Lorenzovi de Cepeda, 2. ledna 1577)

(rodiče Panny Marie a ochránci karmelitánského řádu • svatí • památka 26. července)

Texty propria

Jména rodičů Panny Marie, Jáchyma a Anny, jsou známa z apokryfního spisu z 2. století, tzv. »protoevangelia podle Jakuba« (1). Na východě je kult sv. Anny doložen již v 6. století, na západě v 10. století; kult sv. Jáchyma teprve ve 14. století. Roku 1481 přijal papež Sixtus IV. Annu do římského kalendáře. V byzantském ritu nám datum 25. července připomíná zasvěcení basiliky sv. Anny v Konstantinopoli. Původně se oba svátky slavily odděleně, společnou liturgickou památku stanovil až druhý vatikánský koncil.

Láska se podobá rybářskému háčku. Rybář nemůže vylovit rybu, dokud se mu nechytí na háček. Jakmile se chytí na háček, ryba je jeho. I když se zmítá sem a tam, úlovek je jistý. A proto říkám o lásce: kdo je jí chycen, má ta nejsilnější pouta, a přesto nese jho příjemné. A nic člověka tolik nepřiblíží Bohu jako tohle sladké břímě: kdo se ho ujme, dojde mnohem dál a udělá větší pokrok než pomocí všech drsných praktik, které lidé používají. A také může s radostí snášet a přestát vše, co ho potká, co na něj Bůh dopustí; a může také radostně odpouštět, cokoli zlého se mu stane. Nic tě tak nepřibližuje Bohu, ničím si nelze Boha připoutat k sobě natolik jako tímhle sladkým poutem lásky. Kdo tuto cestu jednou našel, nemusí už hledat jinou. Kdo se zavěsí na tento háček, je chycen tak pevně, že nohy a ruce, ústa, oči a srdce a cokoli člověk má, všechno to patří pouze Bohu… Proto vyhlížej tento háček, aby ses blaženě chytil: neboť čím více jsi chycen, tím více jsi svobodný.

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Sermo 4)

Mezi naším povoláním a rozvojem osobnosti neexistuje žádný rozpor. Někdy – zvláště ve chvílích, kdy ztrácíme odvahu – nás svádí myšlenka, že musíme volit mezi svým štěstím a Boží vůlí, že Boží vůle vyžaduje, abychom obětovali své štěstí. Ovšem Boží sláva a rozvoj naší osobnosti jsou naprosto neoddělitelné. (…)
Jestliže nás Bůh stvořil a povolal ke své slávě, nemůže být skutečný rozpor mezi naším povoláním a jeho naplněním, mezi Boží vůlí, Božím záměrem s námi a našimi zájmy. (…) Boží slávou, jak říká svatý Irenej, je „živoucí člověk“, tedy člověk, který žije z Boha. Světec je člověk, který je opravdu živý. Origenes o tom prohlašoval: „Svatí jsou živí a živí jsou svatí.“ Svatost znamená život ve své plnosti.
To ovšem znamená, že Boží sláva se uskutečňuje mj. rozvinutím všech možností, které Bůh vložil do našich srdcí. Boží sláva a naše naplnění jsou tedy neoddělitelné.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)