Doporučujeme
Nyní musím končit, neboť chci jít na nešpory a pomodlit se za zemřelé. Chci se postarat o to, aby se i za mě po mé smrti modlili… Snažím se stát svatou, ale není to jen tak jednoduché. Bylo by bývalo lepší, kdybych se o to snažila již dříve, bylo by to bývalo snazší a lehčí. A přece lépe později, než nikdy.
(Zélie Martinová /1831–1877/, dopis dcerám Marii a Pavlíně, 1. listopadu 1873)
Nechť Kristus, jenž byl pro Tebe ukřižován, Tě zbaví všech muk: Kristus, jenž se pro Tebe ponížil až k smrti, nechť Tě ochrání před věčnou záhubou.
Nechť on, Kristus, Syn živého Boha, Ti vykáže místo ve svém ráji, kam zima nikdy nepřichází; on, pravý Pastýř, Tě přičlení ke svému stádci. Nechť Ti odpustí všechny hříchy a posadí Tě po své pravici mezi své vyvolené.
Nechť spatříš svého Vykupitele tváří v tvář a navždy budeš v jeho přítomnosti hledět radostným zrakem na samotnou zjevenou Pravdu. Tam budeš započten mezi požehnané a budeš se těšit z blaženého patření na svého Boha po všechny věky věků.
Tvůj přítel
Petr Damiani
(Petr Damiani /1007–1072/, dopis umírajícímu příteli, roku 1065)
Na dopis P. Bellièra, který jsme uveřejnili včera, zareagovala Terezie hned následující den:
Abbé Maurici Bellièrovi bylo čerstvých třiadvacet let, když mu o rok starší Terezie na rovinu sděluje, že umírá. Odpověděl jí tímto dopisem:
O Ježíšovi bych Vám psát nedokázal; musel bych k němu planout vášnivou láskou, a já jsem naprosto nemohoucí. Zbývá jedině to, co jsem jednou zažil a na co už nezapomenu nikdy, totiž, že nás miluje ON, a to dokonce i tehdy, když my zapomínáme, že ho máme milovat, a naše láska je pouhým pošklebkem. Až budeme umírat, pak se v odpověď na naše věrolomnosti ozve onen výkřik svatého Pavla: „On si mne zamiloval a za mne se vydal“!
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Vedu špatně svůj život modlitby? Co na tom, pokračuji; lépe je pokračovat než utéci! Miluji Boha špatně? Co na tom! Pokračuji, lépe je pokračovat, jak se dá, než všeho nechat.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)
Smrti, jako je smrt [tvého otce a] mého strýce, otřesou minulostí celé rodiny. Po ní už není nic jako dřív, protože bývalý rámec našich vzpomínek a našeho pozemského příbytku je narušen nebo rozbit (…). Není v tom spíš Prozřetelností daná ekonomie celého života, která za námi spaluje mosty a žene nás kupředu skrze neustálé odpoutávání (které má svůj smysl i svou sladkost, víme-li, že vede k věčnému domovu, kde na nás čeká mnoho příbytků)? (…)
Někdy mě přepadá velké trápení, když vidím, že nejsem k ničemu v jeho službě a že jsem nucena ztrácet víc času, než bych chtěla, potřebami svého slabého a churavého těla. A tak jednoho večera, když jsem byla ponořena do modlitby, nadešla hodina, kdy je třeba jít spát. Zachvátily mě velké bolesti a dostavilo se mé obvyklé zvracení. Když jsem viděla, že jsem takovou otrokyní těla, zatímco můj duch se dožadoval času pro sebe, pocítila jsem takový zármutek, že jsem začala usedavě plakat a naříkat. (…)
Je třeba všechno přijímat s plnou srdečnou prostotou dítěte. Pro dítě je samozřejmé, že všechno dostává od Boha, Spasitele. Je tedy třeba přijímat, co nám Bůh dává, i co do míry, i co do způsobu. Nepřejme si a nežádejme, aby nám to dával jinak.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 26. října 1945)
Nikoli každý bude poctěn prolitím své krve a bude moci zemřít pro víru, jak říká 2. vatikánský koncil. Avšak Bůh požaduje mučednického ducha po všech věřících. Znamená to, že všichni máme být ochotni položit život za víru, přestože nám Pán neudělí výsadu mučednické smrti. Máme být připraveni natolik, abychom – až nastane naše hodina – mohli říci: „Pane, byl jsem připraven položit za tebe život. A to se stalo.“