Doporučujeme
Náš Pán není náročný, ba naopak je velmi velkodušný a snadno odpouští každý dluh, byť by byl sebevětší. Proto je tak obdivuhodný při odplatě, že nenechá bez odměny ani prosté pozvednutí očí, vykonané s myšlenkou na Něho.
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXIII,3)
Vždyť to nejste jen Vy, kdo je v každém okamžiku hnán sem tam – tím či oním zaneprázdňován. Je to Kristus ve Vás, protože se tak chce dávat jiným. Neodpírejte mu, aby se mohl stále dávat Vaším prostřednictvím. Svěřte se mu. Vaše pravá „řeč“, jak v modlitbě, tak v životě, je tato: „Pane Ježíši, odevzdávám se ti pro všechno, co ty chceš.“ Je jen jedno dobro: odevzdat se Kristu.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řádové sestře – učitelce, 12. prosince 1931)
Co se týče vedení našeho duchovního života, náš první a hlavní duchovní vůdce je skutečně Duch svatý. Celá naše modlitba a vnitřní nadpřirozený život milosti je jeho dílo. Krásně to řekla Panna Maria v La Salettě: „Blahoslavené duše pokorné, vedené Duchem svatým, ty se nikdy nezlomí.“ K tomu je třeba být prostý, pokorný, otevřený Duchu svatému, jako byla ona sama.
(P. Metoděj Minařík, OCarm. /1912–2003/, korespondence, 1989)
Být Božím dítětem znamená držet se Boha za ruku a konat jeho vůli, nikoli svoji. Znamená to vložit veškerou naději i obavy do jeho rukou a přestat si dělat starosti o vlastní budoucnost. Právě z takového postoje čerpá Boží dítě pokoj a radost. Přesto většina opravdově zbožných, a dokonce i statečných lidí ochotných přinášet oběti tento pokoj a radost postrádá… Znají sice podobenství o nebeském ptactvu a polních liliích, ale kdykoli se setkají s člověkem bez prostředků, bez stálého příjmu nebo pojištění, který si nedělá starosti o budoucnost, v úžasu nad tím kroutí hlavou.
(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Vánoční tajemství)
Bratře, nepočítejte s tím, že se stanete svědkem obecné obnovy – v křesťanstvu, mezi kněžími, v řeholních řádech –, která by byla jednohlasně vítána a s nadšením uváděna ve skutek. Složíte proto ruce do klína a budete nečinně čekat? Žijte svůj mnišský život i přes všeobecný úpadek. (…)
Vznešená paní,
jsem zcela neschopen vyjádřit, jak velkou starost mi působí Vaše úzkostné stavy. Obviňujete se z bezvýznamných maličkostí, jež si vymýšlíte Vy, ne Bůh. Zacházíte až tak daleko, že škodíte svému zdraví, měníte svůj vnitřní život v pustinu a odmítáte každou duchovní i hmotnou pomoc kvůli věcem tak nicotným, že by je nevymyslelo sedmileté dítě. Bůh se o takové drobnosti nezajímá.
Neumíš si ani představit, jak moc jsem se modlila za tebe a za tvé záležitosti, ať se všechno zařídí tak, jak je to nejlepší. Drahý tatínku, když trpíš, podívej se na svou bolestnou Matku s mrtvým Ježíšem v náručí. Srovnej svou bolest… Při pohledu na zakrvácené tělo svého Boha a slzy Panny Marie se uč trpět v pokoji, nauč se utěšovat Nejsvětější Pannu a plač nad svými hříchy…
(Terezie z Los Andes, dopis otci, 26. listopadu 1919)
Kdyby nám papež z Říma poslal kousek Svatého kříže, přijali bychom ho s velkou úctou a zbožností a děkovali za takovou přízeň a laskavost. Ježíš Kristus, nejvyšší velekněz, nám z nebe poslal část svého kříže: bolesti, které snášíme. Nesme jej pro jeho lásku, snášejme jej s trpělivostí a děkujme mu za tolik přízně.
(Ignác ze Santhià OFMCap. /1686–1770/)
Drahá sestro Olympie,
poslouchej, prosím, co Ti chci říci. Proč jsi tak ustaraná, smutná a znepokojená? Proto, že bouře, jež doléhá na církev, je silná a hrozivá a zahalila všechno do trvalé temnoty? Proto, že se blíží svému vrcholu? Proto, že nám každý den přináší hrůzu nahánějící ztroskotání, zatímco se celý svět kolem nás řítí v sutinách? (…)
Roku 1683 oblehli Turci Vídeň. Spojené evropské armády neměly šanci konkurovat dvoj- až trojnásobné početní převaze osmanského vojska. Svědectví o krutosti invaze se nám dochovalo v podání křižovníka Jana Františka Beckovského /1658–1725/, který obléhání Vídně popsal takto: