KARMEL

Ještě jedna evangelistova poznámka mi připadá důležitá. Říká, že Ježíš zvedl ruce a požehnal jim. Když jim žehnal, vzdaloval se od nich. Jeho poslední obraz pro ně tvořily pozvednuté ruce, žehnající gesto. Nanebevstoupení je žehnání. V žehnání Kristus odchází, platí to však rovněž naopak – v žehnání zůstává. Takový je i nadále jeho vztah ke světu a ke každému z nás: on žehná, on sám se pro nás stal požehnáním. Snad právě tato slova by mohla objasnit ten zvláštní rozpor loučení a radosti, s níž se učedníci vraceli domů: událostí, kterou učedníci zažili, bylo žehnání. A jako požehnaní pak odsud odcházeli – jako požehnaní, nikoli jako opuštění. Věděli, že jsou požehnaní navždy a že rovněž navždy jsou pod žehnajícíma rukama, ať už půjdou kamkoli.

(kard. Joseph Ratzinger, meditace o slavnosti Nanebevstoupení Páně)

Marie Magdaléna de’ Pazzi (1566–1607)

Inspirace pro náš duchovní život

Dne 2. dubna letošního roku jsme oslavili 450. výročí narození svaté Marie Magdalény de’ Pazzi, florentské karmelitky (původní nereformované větve, O.Carm.), světice a mystičky. Tím jsme zároveň na Karmelu zahájili její jubilejní rok – rok, s nímž je spojena možnost získat v karmelitánských kostelích a kaplích plnomocné odpustky; rok, který potrvá až do 25. května 2017 (kdy si připomeneme 410. výročí její smrti).

Byla jsem v kostele sama s nepřátelským vojákem a snažila jsem se za něj modlit.

Vzpomeň si, že vám bylo přikázáno milovat i své nepřátele. Já jsem zemřel za všechny. Proč bys ty měla dělat výjimky? V nebi potřebuji všechny duše. Ty neznáš tajemství srdcí. Možná tvůj nepřítel potřebuje modlitbu. Daruj mi ji – pro něj – jako jeho sestra. Dávej mi duše. Za to se modli a dovol, abych se já modlil skrze tebe.

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 17. července 1940)

Ty víš, můj Bože, že jsem nikdy netoužila po ničem jiném, než abych milovala, nedělám si nárok na žádnou jinou slávu. Tvá láska mě předcházela od mého dětství, rostla se mnou, a teď je to propast, jejíž hloubku nemohu dohlédnout. Láska přitahuje lásku, a tak se, můj Ježíši, má láska vrhá k tobě, chtěla by naplnit propast, která ji vábí, ale běda! Není to ani kapka rosy, ztracená v oceánu! Abych tě mohla milovat, jako mě miluješ ty, musím si půjčit tvou vlastní lásku, jen tak najdu pokoj.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rukopis C, 35r)

Ne všichni Ježíše Zmrtvýchvstalého viděli. Proč vlastně? Proč nepřišel vítězně za farizeji či za Pilátem, aby jim ukázal, že žije, a proč se zrovna oni neměli dotknout jeho ran?
Vidí jej pouze ten, komu se On chce zjevit. A On se zjevuje pouze tomu, koho může poslat. On se nezjevuje zvědavosti, ale lásce…

(kard. Joseph Ratzinger, velikonoční meditace, 1984)

Mikuláš Hermann – pozdější bratr Vavřinec od Vzkříšení – se narodil v roce 1614. V mládí se nechal naverbovat do třicetileté války, podílel se na plenění a drancování, unikl šibenici. Kvůli zranění se vrátil domů, tělesně i duševně se ale zotavoval jen pomalu. V roce 1640 vstoupil do karmelitánského kláštera v Paříži. Zde se mu znovu a znovu vracely vzpomínky na jeho vojenský život, pronásledoval ho strach. Deset let strávil v obavách a nepokoji, aniž by zakusil úlevu v modlitbě nebo skrze soucit druhého člověka. Až později mu bylo dopřáno, aby své utrpení uchopil jako znamení své velké lásky k Bohu a přijal svou životní cestu.

Nermuťte se nad tím, co nazýváte křížem, jenž má původ ve vašem temperamentu. Pán Bůh má ve svém domě pro všechny temperamenty místa dost. Nemáme na nich co měnit, jsou takové, jaké jsou, ve svém omezení i ve svém bohatství. Hlavní je naplnit láskou onu nádobku, o níž Bůh od věčnosti rozhodl, že nám ji dá.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Všechno, co je ve mně dobré, způsobilo svaté přijímání, jemu vděčím za všechno. Cítím, že mě ten svatý oheň zcela proměnil. Ach, jak se raduji, že jsem Tvým příbytkem Pane, mé srdce je svatyní, ve které ustavičné přebýváš…

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1392)

Boží odpuštění napravuje nenapravitelné. Ne tím, že by způsobilo, aby to, co bylo zničeno, zničeno nebylo. Ale tím, že v srdcích, kde hřích poničil růže první lásky, jejich čistotu i svěžest, dává vykvést tmavým růžím – leckdy stejně krásným, někdy i krásnějším –, růžím druhé lásky s její lítostí, s jejími slzami, s její horoucností.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Od té doby, co je tu v domě jedna postulantka, musím často myslit na naše řeholní mládí, na podivuhodnou cestu k hoře Karmel. Každá ta cesta je pozoruhodně řízena. A dějiny duší na Karmelu jsou ještě podivuhodnější. Jsou ukryty hluboko v Božském Srdci. To, o čem se nám někdy zazdá, že tomu na své cestě nerozumíme, zůstává jen prchavým zábleskem toho, co je Božím tajemstvím až do chvíle, kdy se nám to samo zjeví. Naděje, že v budoucnu nám bude všechno objasněno, je mou radostí. Víra v tajemství dějin duší nás musí posilovat, i když by nám mohlo brát odvahu to, co vidíme na sobě a na jiných.
Dnes je svátek svatého Šimona Stocka. Ráno při mši svaté jsme mu zpívaly a potom ještě májovou píseň Flos Carmeli. V té je tolik příslibů!

(Terezie Benedikta od Kříže, dopis přítelkyni, 16. května 1941)