KARMEL

V roce 1551 obdržel Ignác dotaz jednoho scholastika z Portugalska, která forma modlitby je nejpřiměřenější jezuitovi. Tehdejší generál odpověděl:

Máte se cvičit ve snadnosti nacházet Boží přítomnost ve všech věcech; ve své činnosti, při chůzi, dívání se, chutnání, poslouchání, myšlení a vůbec ve všem, co konáte. Přítomnost Boží Velebnosti je přece ve všech věcech, a to působením i bytím. Tento způsob uvažování, při němž člověk nachází Boha všude, je snadnější, než kdybychom se chtěli povznášet k duchovním věcem vznešenými myšlenkami.

(Ignác z Loyoly /1491–1556/)

Neděle se – podobně jako židovský šabat – představuje jako den uzdravení vztahů člověka s Bohem, se sebou samým, s druhými a se světem. Neděle je dnem Vzkříšení, „prvním dnem“ nového stvoření, jehož prvotinou je Pánovo zmrtvýchvstalé lidství, záruka konečného proměnění veškeré stvořené skutečnosti. Tento den navíc ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Křesťanská spiritualita tímto způsobem integruje hodnotu odpočinku a slavení. Máme sklon považovat kontemplativní odpočinek za něco jalového a neužitečného a zapomínáme, že tak obíráme konané dílo o to nejdůležitější – o jeho smysl.

(papež František, Encyklika Laudato si’, odst. 237; 2015)

Občas si vzpomenu na stížnost oné svaté ženy Marty, která si nejen stěžovala na svou sestru, ale jsem přesvědčena, že ještě hůř snášela pomyšlení, že Vás, Pane, netrápí její strádání, kterým prochází. Snad ji dokonce napadlo, že vůči ní nechováte tolik lásky jako k její sestře. To jistě snášela hůř, než službu tomu, ke komu měla tak velkou lásku, vždyť láska působí, že strádání považujeme za odpočinek.
To vyplývá ze skutečnosti, že své sestře neřekla nic, zato s veškerým nářkem běžela za Vámi, Pane. Byla to totiž láska, která ji přiměla k tomu, aby se odvážila říct, proč o to nedbáte. A dokonce i z Vaší odpovědi je zřejmé, že motiv stížnosti byl právě ten, který zmiňuji: vždyť je to jen láska, která dává hodnotu všem věcem!

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 5,1-2, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

K nejúžasnějším a zároveň nejméně sporným zkušenostem patří, že zlo se ukáže – často překvapivě brzy – jako hloupé a neúčelné. Neznamená to, že každému jednotlivému zlému činu jde v patách trest, ale že zásadní porušení Božích přikázání domněle v zájmu pozemské sebezáchovy je skutečnému vlastnímu sebezachování právě protichůdné. Tuto naši zkušenost lze vykládat různě. V každém případě však odtud plyne jistota, že v lidském soužití platí zákony silnější než všechno to, co by se rádo nad ně povýšilo.

Věřím, že Bůh ze všeho, i z toho nejhoršího, může a chce dát vzniknout dobru. K tomu potřebuje lidi, kteří připustí, aby jim všechny věci sloužily k dobrému.

Věřím, že nám Bůh v každé tísni chce dát tolik síly k odporu, kolik jí potřebujeme. Nedává ji však dopředu, abychom se nespoléhali na sebe, ale jen na něho. V takové víře by měl být překonán strach z budoucnosti.

Věřím, že ani naše chyby a omyly nejsou marné a že pro Boha není o nic těžší vypořádat se s nimi než s našimi domněle dobrými činy.

Věřím, že Bůh není nadčasový osud, ale že na upřímné modlitby a odpovědné činy čeká a odpovídá.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, úryvek z textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Dnes si připomínáme sedmdesát let od ukončení korejské války (27. července 1953). Dne 25. června 1950 vpadla vojska Severní Koreje (podporovaná Sovětským Svazem a posléze čínskými „dobrovolníky“) do Jižní Koreje ve snaze sjednotit celý poloostrov pod severokorejskou komunistickou diktaturou. Napadenou zemi vojensky podpořilo OSN. Příměří se podařilo dojednat až po Stalinově smrti, hranice mezi Severní a Jižní Koreou zůstaly zachovány v přibližně předválečném stavu, mírová smlouva však dosud nebyla uzavřena.

Nikdy nebudeme moci dostatečně děkovat za nezasloužený dar Pánova přátelství, pokud neuznáme, že také náš pozemský život a naše přirozené schopnosti jsou dar.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 55; 2018)

Poslechněte si malý, velmi směšný příběh: Jednou po mé obláčce mě viděla sestra sv. Vincence z Pauly u naší matky a zvolala: „Ach, jak blahobytná tvář! Jak silné je toto velké děvče! Jak je tlusté!“ Odešla jsem velmi pokořená tou poklonou. Tu mě před kuchyní zastavila sestra Magdalena a řekla mi: „Ale copak je to s Vámi, má ubohá sestřičko Terezie od Ježíška! Vůčihledně hubnete! Budete-li tak pokračovat s tou tváří, která budí obavy, nebudete dlouho žít v řeholi!“
Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, že slyším hned za sebou hodnocení tak protichůdná! Od této chvíle jsem už vůbec nepřikládala důležitost mínění tvorů a tento dojem se ve mně tak rozvinul, že v současné době důtky i poklony, všechno po mně klouže bez nejmenší stopy.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 25. července 1897)

Dobroto tak stará a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Nebuďte jako já, moji bratři! Jste mladí, využijte mé upřímné přiznání, které vám teď říkám: ve svých mladých letech jsem se tak málo zabýval službou Bohu. Ale vy se zcela zasvěťte jeho lásce! Kdybych Boha znal dříve, kdyby mi někdo dříve řekl ty věci, které já nyní říkám vám, nikdy bych tak neotálel a miloval bych ho už tehdy! Věřte mi, čas, který není využit k milování Boha, je čas ztracený!

(Vavřinec od Vzkříšení /1614–1691/, Elogi, zde parafrázuje výrok sv. Augustina)

Protože Bůh přitahuje k sobě duše rozličnými způsoby a různými cestami a ty se nemůžeš modlit ani rozjímat, neztrácej odvahu, nevzdávej to, nezanedbávej modlitbu ani rozjímání, ale dělej, co můžeš, nicméně ne tak, že by sis činil násilí. Ano, kdybys nedělal v modlitbě nebo při rozjímání nic jiného, než jen byl přítomen a postavil se do přítomnosti královského božského Majestátu, bude to služba Bohu, která se mu velmi líbí. Věř bez pochybností, že jsi u Boha, jako kdybys byl v nějakém tmavém či temném pokoji u některého svého důvěrného přítele a s ním.

(Daniel od Panny Marie O.Carm. /1616–1678/, Kunst deren Künsten, Prag 1752)

V dokonalém karmelitánovi musí svorně přebývat Marta i Marie… Když má ale Marta příliš mnoho práce a vnější úkoly musí být odpovídajícím způsobem splněny, nesmí se Marie stáhnout do ústraní a toužit po niternosti a vnitřním klidu, ale musí věrně přiložit ruku k dílu, napnout síly, těšit Martu a těšit se z toho, že jedná, jak se líbí Bohu.

(Michael od sv. Augustina O.Carm. /1622–1684/)