KARMEL

Předposlední meditace P. Radcliffa pojednává o autoritě. Abychom nenarušili myšlenkovou linii textu, ponecháváme v pracovním překladu slovo „autorita“ i tam, kde jsme spíše zvyklí překládat slovem „moc“ (například v citacích z Písma svatého).

Náš rozhovor nemůže být plodný, dokud neuznáme, že každý z nás mluví s autoritou. Všichni jsme pokřtěni v Krista: kněze, proroka a krále. Když se Mezinárodní teologická komise zabývá pojmem sensus fidei, cituje sv. Jana: „vy však jste dostali pomazání od Svatého a všichni máte vědění“, „pomazání, které jste [od Krista] dostali, ve vás zůstává a nemáte zapotřebí, aby vás někdo poučoval“ (Jan 2,20.27; jeruz. překlad).

Drahá matko, chtěla bych vám naplno říci, čím vším jste pro mě byla. Jak je tato chvíle slavnostní a vážná... přesto nechci otálet s odhalením věcí, které trochu snížím tím, že je oději do slov. Vaše dítě vám chce vyjevit, co cítí, nebo lépe řečeno, co mu Bůh dal pochopit v hodinách hlubokého usebrání v sjednocujícím doteku.
„Jste velmi milovaná“, milovaná výjimečnou láskou, jakou měl Mistr jen vůči některým zde na zemi a která je zavedla velmi daleko. On vám neříká jako Petrovi: „Miluješ mě více než tito zde?“ Matko, poslouchejte, co říká vám: „Nech se milovat více než tito zde. To znamená beze strachu, že by nějaká překážka byla překážkou, neboť svobodně rozlévám lásku, na koho se mi zlíbí. Tvým povoláním je „nechat se milovat více než ostatní“. Když mu budeš věrná, učiníš mě šťastným, protože tím oslavíš moc mé lásky. Má láska je schopná znovu vybudovat to, co ty pokazíš. „Nech se milovat více než tito zde.““
Matko, „nechte se milovat více než tito zde“; váš Mistr chce, abyste se tímto způsobem stala chválou jeho slávy! Těší ho, že ve vás může tvořit skrze svou lásku a pro svou slávu; On sám to chce konat, i kdybyste vy sama pro to, abyste získala tuto milost, nebyla udělala nic, a dala mu jen to, co může tvor: hříšné a ubohé skutky.
Nikdy nebudete průměrná, pokud budete bdělá v lásce! I ve chvílích, kdy se budete cítit zničená a vyčerpaná, můžete mu působit radost, pokud budete nadále věřit, že On stále působí, že vás i tak miluje, ba dokonce miluje ještě víc, protože jeho láska je svobodná a takto chce být ve vás oslavený.

(úryvek z textu, který sv. Alžběta od Trojice adresovala krátce před smrtí své převorce, matce Germaině, na konci října 1906)

Jsem jako nějaký ubohý Robinsonek na svém ostrově. Dokud mi nikdo nic nesliboval, byla jsem ve vyhnanství, to je fakt, ale nepomýšlela jsem na to, že opustím svůj ostrov. Ale teď mi najisto ohlašují člun, který mě má brzo dopravit zpět do Vlasti. A tak zůstávám na pláži, dívám se do dálky, dívám se stále… a když na obzoru nic nevidím, říkám si: Oklamali mě! Tak brzo odtud neodejdu!

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 6. srpna 1897)

Je to pravda, že zde máme oči, a nevidíme. A že na Posledním soudu je budeme muset otevřít. A byl by to den zoufalství, kdyby v našich ubohých srdcích nebyla jakási překypující naděje v propastnost Božího milosrdenství. Za jediný úkon lásky, s nímž se k němu obrátíme, vrhne naše hříchy do hlubin moře.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Tolik ti toho musím vytknout, má Církvi, a stále tě tolik miluji! Způsobila jsi mi víc utrpení než kdokoliv jiný, a přece nikomu nedlužím víc než tobě. Tolik bych si přál tě někdy vidět zničenou, a přitom tolik potřebuji, abys byla. Tolikrát jsi mě pohoršila, a přece ty sama mi dáváš pochopit svou svatost. … Ani nespočítám, kolikrát jsem chtěl prásknout dveřmi své duše, přibouchnout je před tebou – a stejně pořád, každou noc, tolik prosím, abych směl zemřít v bezpečí tvé náruče! Ne, já nemohu být bez tebe, vždyť jsem jedno s tebou, i když nejsem zcela ty. A taky – kam bych šel? Budovat jinou církev? Vždyť nemohu vybudovat církev bez těch samých chyb … protože ty chyby jsou moje.

(Carlo Carretto /1910–1988/, úryvek z „Ódy na Církev“)

Jednoho dne se mě Terezie zeptala, jestli půjde do nebe. Řekla jsem jí, že ano, když bude moc hodná. Odpověděla mi: „Ano, a když nebudu hodná, přijdu do pekla… Ale já vím, co udělám: uteču za tebou do nebe. Co by mohl dobrý Bůh udělat, až mě tam najde? Ty mě moc pevně stiskneš v náručí…!“ Četla jsem v jejích očích, že je pevně přesvědčena, že jí dobrý Bůh nemůže nic udělat, když je v matčině náručí.

(Zélie Martinová /1831–1877/, dopis z 28. října 1876, Terezii byly necelé čtyři roky)

Ó, smrti, smrti, nechápu, kdo se tě bojí, vždyť v tobě je skryt život! Ovšem, kdo by se nebál, pokud část života vyplýtval na něco, co nebylo milováním jeho Boha? A jelikož já k nim patřím, oč to prosím a po čem to toužím? Snad po tak zaslouženém trestu za své viny? Nedopusťte to, mé Dobro, vždyť mé výkupné Vás stálo tak mnoho.
Ó, má duše! Dovol, ať se uskutečňuje vůle tvého Boha, vždyť to je pro tebe vhodné! Služ a doufej v jeho milosrdenství, neboť On uzdraví tvou bolest…

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 6,2.3; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Proste Pána, aby mi požehnal.

Vaše modlitby mi dodávají sílu a pomáhají mi v rozlišování a doprovázení církve za naslouchání Duchu svatému.

Být papežem neznamená ztratit vlastní lidství – naopak, ve spojení se svatým Božím lidem mé lidství den ze dne narůstá.

Být papežem je totiž zároveň určitý proces uvědomování si toho, co znamená být pastýřem.

A v tomto procesu se člověk učí, jak být láskyplnější, milosrdnější a především trpělivější, jako je náš otec Bůh, který je tolik trpělivý.

Dokážu si představit, že všichni papežové na začátku svého pontifikátu prožívali onen pocit strachu, onu závrať z vědomí, že budou tvrdě souzeni. Bůh totiž bude po nás, biskupech, požadovat, abychom zodpovědně vydali počet ze svého konání.

Pěkně vás prosím, abyste soudili shovívavě. A modlili se za to, aby papež – jakýkoli, dnes je řada na mně – obdržel pomoc Ducha svatého a byl vůči ní poddajný.

Modleme se za papeže, aby při plnění svého poslání nadále a s ustavičnou pomocí Ducha svatého doprovázel ve víře stádce, které mu svěřil Ježíš.

V tichu se nyní za mne pomodlete. A modlete se v můj prospěch!

papež František

ZDROJ

List Židům nám přestavuje mnoho svědků, kteří nás povzbuzují, abychom „vytrvale běželi o závod, který je nám určen“. Mluví o Abrahámovi, Sáře, Mojžíšovi, Gedeonovi a mnoha dalších. Především nás ale vyzývá, abychom si uvědomili, že „je nesmírné množství těch, kteří se na nás dívají“. Ti nás pobízejí, abychom šli dál k cíli. Mezi nimi se může nacházet naše vlastní matka, babička nebo další blízcí lidé. Jejich život možná nebyl úplně dokonalý, ale uprostřed nedokonalostí a pádů šli stále vpřed a líbili se Pánu.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 3; 2018)

Radostí svatých jest to, že Bůh miluje všecky, i to, že oni sami mohou milovati všecky. A čím více bytostí mohou nezkaleně milovati, tím jsou šťastnější. Proto milují i nás na této zemi, bojí se o nás, abychom nebyli ztraceni pro jejich lásku a abychom nepozbyli své vlastní lásky, kterou máme přinésti do nebe Bohu a jim, poněvadž tam jest láska majetkem společným.
V tom, že nás mohou milovati, jest též veliký díl jejich štěstí. Vidí nás ze své blaženosti a poznávají v nás obrazy Boží svým zrakem nesmrtelným, očištěným a oslaveným. Vidí v nás obrazy Boží jinak a lépe, než je můžeme viděti my. Vidí i to, co jest z velké i největší části setřeno, zaneseno, zakryto. Drahý jest jim obraz Boží v nás, dražší než nám, poněvadž znají jeho pravou krásu. Bojí se o nás a milují nás. Kdyby mohli, vrátili by se zpět k nám, vzali by na sebe smrtelné tělo a znovu by žili a umírali pro nás, aby nám pomohli. Jejich blažeností je též to, že mohou za nás prositi a nám pomáhati. Co jest člověk, že ho celé nebe miluje?

(Jaroslav Durych /1886–1962/, Pěšina lásky, revue Na hlubinu, 1928, č. 7)