KARMEL

Jednou z příčin neklidu mnoha křesťanů je bezpochyby mentalita, jež si libuje ve statistikách. Přikládá se jim největší důležitost. Co všechno se už v křesťanském světě počítalo! „Vytrubuje se“ účast na nedělní mši, křty, přijímání, kněžská a řeholní povolání atd.! Všechno podlehlo statistikám a vzestupným grafům! Jistě, jsou to údaje užitečné k poznání a jsou cenné pro toho, kdo je umí použít. Rizikem je přičítat jim neúměrnou důležitost ve srovnání s hlubokým hnutím, jež oživuje Boží lid a jež se nedá nikdy zachytit čísly. Když chtěl David ve Starém zákoně spočítat své poddané, Bůh jej za to přísně potrestal. A když šel Gedeon bojovat proti Midjancům s vojskem, které považoval za silné, vyzval ho Bůh, aby poslal většinu domů. Protože když jde o Boží království, není nikdy důležitý počet, nýbrž určitá skrytá kvalita, zřídka viditelná navenek a rozhodně nikdy neodpovídající kvantitě.

(André Louf, OCSO /1929–2010/, knižní rozhovor „V milosti Boží“)

Neklesejte na mysli proto, že jste se přistihli při takové či onaké slabosti. To se nám přihodí desetkrát za den. Tehdy se znovu obracíme k Bohu a opět seznáváme, jak je vůči našim ubohým srdcím něžný a trpělivý.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Zvláštních prostředků, abych si prodloužila čas na práci, nepoužívám. Pracuji tolik, kolik mi síly stačí, a síly rostou samozřejmě úměrně s tím, co se musí udělat. Když nic nehoří, končím mnohem dřív. Nebe se určitě vyzná v ekonomii. Co tedy nestačíte udělat do devíti večer, není už zřejmě nezbytné. Že to v praxi nejde hladce podle rozumových zákonů, spočívá v tom, že nejsme čistí duchové. Nemá smysl se proti tomu bouřit a rozčilovat se tím.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis K. Kopfové, 12. října 1927)

(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 29. ledna)

Texty propria

Eleonora Girlani se narodila roku 1460 ve šlechtické rodině v severoitalském městě Trino, v provincii Vercelli. Jako dívka navštěvovala školu benediktinek a sama se chtěla stát benediktinskou mniškou. Když se však již vypravila na cestu do konventu, její kůň se vzepřel a neodvezl ji tam. Tuto událost interpretovala jako znamení a spolu s dvěma svými sestrami, Marií a Františkou (Scholastikou), v roce 1477 jako sedmnáctiletá vstoupila do karmelitánského kláštera v Parmě (1). Zde přijala řeholní jméno Archanděla. Brzy po profesi (1478) ji komunita zvolila převorkou (2). Po založení kláštera v Mantově v roce 1492 se stala převorkou tam a tento úřad zastávala až do své smrti (3).

Svatý Tomáš Akvinský udává tři ukazatele, podle nichž můžeme rozpoznat skutečný předmět naší životní orientace:

1. id in quo maxime delectatur:
   … to, co mi přináší největší potěšení …
2. id cui maxime intendit:
   … to, k čemu nejvíce tíhnu …
3. id in quo praecipue vult quilibet convivere amico:
   … to, co bych nejraději sdílel s přítelem …

(citováno podle zápisků otce Jeronýma /1907–1985/, mnicha trapistického kláštera v Sept-Fons)

Mé úvahy nejsou žádné velkolepé vzlety ducha. Jsou naopak většinou velmi skromné a prosté. Nejlepší na nich je vděčnost za to, že toto místo mi bylo darováno jako pozemský domov a stupeň k věčné vlasti.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, dopis P. Brüningové, 17. října 1934)

Rád si Boha představuji jako štědrého otce, který přijímá syna, jenž odešel a utratil celé jmění, a vrací se zraněný… přijímá ho. A podle evangelia si syn „připravil řeč“: „Tatínku, zhřešil jsem proti nebi, proti tobě…“. Ale otec ho svým objetím téměř nenechal promluvit. Rád myslím na Boha s tímto objetím. Když jdu a říkám: „Ale, já jsem v tom selhal…“, rád na něj pomyslím, jak mě obejme a říká: „Ale pokračuj, pokračuj, pokračuj.“ Líbí se mi, jak mi říká: „Ale, pokračuj, pokračuj.“ Je to Hospodin, který nás povzbuzuje, který se nepohoršuje nad našimi hříchy, protože je Otec a doprovází nás. Považuje za samozřejmé, že jsme hříšníci.

(papež František, úryvek z rozhovoru s Fabiem Faziem v televizním vysílání; 15. ledna 2024)

Podle mě je skutečně třeba nastolit zdravý smír mezi Bohem a Světem, mezi touhami po odpoutanosti od světa, které jsou vlastní křesťanství, a nevykořenitelnou vášní, která nás celé rozechvívá, jakmile zakusíme něco z duše velkého Celku, jehož jsme nepopiratelnou součástí. (…) Správně spatřuješ velkou oporu ve sv. Pavlovi. Je to ten nejspolehlivější teoretik s nádechem jistého křesťanského panteismu. Pro něho k sobě všechny síly v hloubce přiléhají, spojují se a lidství našeho Pána se jich ujímá a přetavuje je v přesahující a osobní jednotu. Sv. Pavel hovoří ve vztahu ke světu nejméně tolik jako ve vztahu k jednotlivci. A to je jeden z důvodů, proč mě jeho četba zajímá víc než všechny ostatní.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 2. února 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Na co máme nárok, to chceme dostat do písmene, ale na druhých požadujeme, aby svá práva uplatňovali zdrženlivě; své postavení si bráníme puntičkářsky, ale po jiných chceme, aby byli pokorní a ústupní; na bližního si stěžujeme hned, ale na nás by si neměl stěžovat nikdo; když něco uděláme pro druhého, vždycky nám to připadá jako velká laskavost, ale to, co on udělá pro nás, nám připadá nicotné.
Filoteo, měř stejně a buď ve svých činech spravedlivá; vždycky se vžij do postavení bližního, a jeho si představ na svém vlastním místě – tak budeš posuzovat správně; při koupi buď jako prodavačka, při prodeji jako zákaznice – a budeš prodávat i kupovat spravedlivě. Všechny tyto nespravedlnosti jsou malé, a proto nezavazují k náhradě (jestliže jenom stroze požadujeme to, co je pro nás výhodné), zato však nás zavazují k polepšení, neboť jsou to velké nedostatky rozumnosti i lásky…

(František Saleský /1567–1622/, Úvod do zbožného života, část 3, kap. XXXVI)

Všecko, co je pravdivé, ať je učí a pronáší kdokoliv, je od Ducha svatého, říkával Tomáš Akvinský. Proto se nebál hledat pravdu ani v knihách mohamedánských Arabů, Židů a pohanského Aristotela a vše to slil ve výhni své duše v jeden kov…

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek ze stati „Svatý Tomáš Akvinský“, otištěno v „Poslu Božského Srdce Páně“, 1938; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)