KARMEL

Nemůžeme zapomínat, že milosrdenství není pouze Otcovo jednání, ale stává se kritériem k pochopení, kdo jsou jeho pravé děti. Jsme zkrátka povoláni žít z milosrdenství, protože nejdřív bylo prokázáno nám. To není nějaká romantická nabídka nebo vlažná odpověď na Boží lásku, která vždycky hledá, co je pro nás nejlepší, protože klenbou, která nese život církve, je milosrdenství. Veškerá pastorační činnost církve by měla být proniknuta něhou, jež je určena věřícím; žádné její zvěstování a svědectví vůči světu nemůže postrádat milosrdenství. Je pravda, že někdy se chováme jako kontroloři milosti, a nikoli jako její nástroje. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 310; 2016)

Dnes večer se stahujeme z fronty, bude střídání a my zamíříme do některého tábora v píscích. (…) Bezpochyby toho využiji, abych se znovu shledal se třemi mladými jezuity z okolí; nepatří k těm přátelům či důvěrníkům, v jejichž přítomnosti bych se uvolnil nebo si vyléval srdce, ale spíš (…) očekávají od staršího radu a posilu. Není to tak příjemné ani osvěžující, ale užitečnější a Bohu milejší. Je třeba dovolit druhým, aby se o nás opřeli, i když se cítíme notně vratcí a sami jsme zaujatí hledáním opory!

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 12. ledna 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Chceš-li zcela žít pro Pána, (…) musíš sebe a vše, co závisí na tobě, úplně a beze vší výhrady přinést v oběť Jeho svatému Srdci. (…) Jemu patří především čest a sláva, Jemu náleží dík za dobrý i špatný výsledek; vždy buď spokojen a nad ničím se nepozastavuj a nepohoršuj.

(Markéta Marie Alacoque /1647–1690/, korespondence, 26. list)

Dnes přinášíme pracovní překlad další z meditací P. Radcliffa OP, která zazněla na počátku synody o synodalitě. Meditace o domově, který je nejen …, ale i …

Přicházíme na synodu s nadějemi, které si navzájem protiřečí. To ale nemusí být nepřekonatelná překážka. To, co nás spojuje, je eucharistická naděje, naděje, která ve svém náručí objímá – a zároveň přesahuje – vše, po čem toužíme.

Co mám dělat, můj Pane? Jak pozdě se roznítily mé touhy, a jak záhy jste mě naopak Vy, Pane, usiloval získat a povolat k tomu, abych se zcela zabývala Vámi! Opouštíte snad někdy, Pane, ubožáka nebo se odvracíte od chudého žebráka, když k Vám chce přilnout? Má snad Vaše velikost, Pane, nebo vaše velkolepé skutky nějakou hranici?
Ó, můj Bože a mé milosrdenství, jak je nyní můžete prokázat na své služebnici! Jste mocný, velký Bože. Nyní se ukáže, zda si má duše rozumí, když se dívá na čas, který ztratila, a vidí, že Vy, Pane, jej můžete v jediném okamžiku znovu získat. Připadá mi to jako bláznovství, vždyť se říká, že ztracený čas nelze znovu nabýt. Požehnán buď můj Bůh!
Ó, Pane! Vyznávám vaši velkou moc. Jestliže jste tak mocný, a to jste, co by mohlo být nemožné pro toho, kdo zmůže všechno? Obnovte, můj Bože, ztracený čas a udělte mi milost pro přítomnost i budoucnost, abych se před Vámi mohla objevit ve svatebním oděvu. Vždyť budete-li to chtít, můžete to učinit.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 4,1–2; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Velmi mě pobavilo, když jsem se dozvěděla, že máte znovu touhu po utrpení. Nechte nás, pro lásku Boží, chvilku na pokoji, vždyť jimi pak neprocházíte sám. Odpočiňme si několik dní. Moc dobře rozumím tomu, že jde o pokrm pro toho, kdo je jednou opravdu zakusí, neboť ten pak pochopí, že není lepší výživa pro duši. Jelikož však nevím, zda se dané utrpení nerozšíří i na další lidi, nemohu po tom toužit. Chci tím říct, že trpět sám o sobě nebo naopak vidět, že trpí i můj bližní, mezi tím musí být značný rozdíl. To je dilema, které mi, až se, Vaše důstojnosti, uvidíme, budete muset objasnit. Kéž se zalíbí našemu Pánu, abychom mu uměli sloužit způsobem, jaký chce On.

(Terezie od Ježíše, dopis Graciánovi, 21. dubna 1579; D 278,8.9, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta)

Duchovní světskost je strašná, proniká do tvého nitra. Je to popsáno v evangeliu, kde Ježíš mluví o „vychovaných démonech“, o „vychovaných ďáblech“. Ježíš říká, že když je nečistý duch vyhnán z duše člověka, začne se potulovat po opuštěných místech a pak se „nudí“, „nemá práci“ a říká si: „Vrátím se, abych viděl, jaký je ten můj dům.“ Vrátí se a vidí, že je vše čisté, že je vše v pořádku, a Ježíš pokračuje: „Jde, vezme sedm ďáblů horších než on sám a vstoupí do toho domu. A konec takového člověka je horší než začátek.“ Jak se ale těchto sedm ďáblů dostane dovnitř? Ne jako zloději, to ne. Zazvoní, řeknou dobrý den a postupně vcházejí dovnitř; vcházejí postupně a ty si nevšimneš, že se zmocnili tvého domu. To je duch světskosti. Vstupuje postupně, vstupuje i v modlitbě, prostě vstupuje. Dávejte si na to pozor. Je to to nejhorší zlo, které se může církvi stát. Dávejte si pozor na duchovní světskost.

(papež František, úryvek z promluvy k účastníkům generální kapituly Řádu bosých karmelitánů; Řím, Sala Clementina, sobota, 11. září 2021)

Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život (…) Když jsem rozjímala o těchto Ježíšových slovech, pochopila jsem, jak je moje láska k mým sestrám nedokonalá, viděla jsem, že je nemiluji tak, jak je miluje dobrý Bůh. Ach, nyní chápu, že dokonalá láska spočívá v tom, že snášíme chyby druhých, že se nedivíme jejich slabostem, že nás povznášejí i ty nejmenší ctnostné skutky, které u nich uvidíme, ale hlavně jsem pochopila, že láska nesmí zůstat uzavřena na dně srdce.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C, 12r)

V těchto dnech probíhá v Římě generální shromáždění synody o synodalitě. Vedením třídenní rekolekce, která předcházela samotným jednáním, byl pověřen anglický dominikán P. Timothy Radcliffe. Nabízíme vám pracovní překlad jeho úvodní meditace – jako povzbuzení se o synodu více zajímat a za ni se modlit.

Když mě Svatý otec požádal, abych dával tyto rekolekce, cítil jsem se nesmírně poctěný, ale nervózní. Vždyť dobře znám svá osobní omezení. Jsem starý, bílý obyvatel Západu, a navíc muž. Těžko říci, co je horší. Každá tato součást mé identity nějak limituje mé chápání. Omlouvám se, když se nebudu schopen pořádně vyjádřit.

My všichni jsme radikálně neúplní a potřebujeme se navzájem. Význačný protestantský teolog Karl Barth /1886–1968/ psal o katolickém „nejen, ale i“. Například Písmo a tradice, nebo víra a skutky. Říká se, že to nazýval „zpropadené katolické a“, „das verdammte katholische und“. Až si tedy budeme v nadcházejících týdnech naslouchat a neshodneme se, přimlouvám se za to, abychom spíše než „ne“ říkali „ano a“. To je synodální cesta! Byť i to „ne“ je někdy také nutné.

Boží Synu a můj Pane, kolik dober nám dáváš v prvním slově Otčenáše! Snižuješ se tak hluboko, že se připojuješ k našim prosbám a stáváš se bratrem tak ubohých a podlých tvorů. Protože chceš, aby nás tvůj Otec považoval za své syny, dáváš nám všechno, co můžeš; a protože tvé slovo nemůže pominout, nutíš svého Otce, aby nás vyslyšel. A to pro Něho není nějaká maličkost, neboť kvůli tomu nás musí snášet, navzdory našim těžkým hříchům, odpustit nám, kdykoliv se k Němu vrátíme jako marnotratný syn, potěšovat nás v našem utrpení a starat se o to, abychom měli z čeho žít, jak se to sluší na dobrého Otce, předčit v dobrotě všechny otce na světě jako ten, který je svrchovaná dokonalost; a konečně učinit nás svými dědici a dát nám podíl na všem svém bohatství.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVII,2)