Doporučujeme
Když končila 2. světová válka, bylo mi teprve třináct. V našem rodném Nizozemsku mě a mého bratra rodiče obratně uchránili před nacistickými hrůzami, ale nezabránili, abych viděl, jak jsou odváděni naši židovští sousedé, a slyšel o koncentračních táborech, do nichž byli deportováni a z nichž se nikdy nevrátili. (…)
Dnes, o čtyřicet let později, se často ptám sám sebe: Jak je možné, že se nezvedla ohromná vlna odporu veřejnosti? Jak je možné, že do ulic nevyrazily tisíce lidí a neprotestovaly proti probíhající genocidě? Proč se ti, kteří se modlí, zpívají chvalozpěvy a chodí do kostela, nevzepřeli silám zla, jež byly v jejich vlastní zemi tak zřetelné?
A dnes se také ptám sám sebe: Je má modlitba, mé obcování s Bohem života již vidět na činech odporu proti silám smrti, jež mne obklopují? Anebo se za třicet let budou ptát na dospělé křesťany svého dětství ti, jimž je dnes třináct?
(Henri Nouwen /1932–1996/, Peacework, 1984)
(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 17. srpna)
Texty propria
Angelus byl synem Augustina z větve Peretola rodiny Mazzinghi, která žila ve Florencii. Přesné datum jeho narození není známo, ale bylo to pravděpodobně před rokem 1386. Přibližně roku 1413 vstoupil do karmelitánského řádu a byl, jak o tom svědčí nekrolog florentských karmelitánů, prvním synem rodící se „observance ze Selve“ (z Lesů), karmelitánské reformy, která začala v klášteře téhož jména (S. Maria delle Selve), blízko osady „Lastra a Signa“, a která později vyrostla v tzv. mantovskou kongregaci (1). O dva roky později už byl knězem a byl pověřen kázáním v tomto konventu, v němž později, v letech 1419–30 a v roce 1437, zastával také službu převora. V letech 1431–34 a roku 1436 měl postní kázání ve Florencii a v letech 1435–37 byl převorem florentského Karmelu. Plnil také jiné úkoly v Řádu i mimo Řád. V roce 1434 obdržel titul lektora. Zemřel 17. srpna roku 1438.
Dnes uplynulo dvacet let od úmrtí br. Rogera Schütze, zakladatele ekumenické komunity smíření v Taizé. Počátky komunity sahají do roku 1940, kdy se tehdy pětadvacetiletý Roger usadil ve vesnici Taizé, v blízkosti demarkační linie, a spolu se svou rodnou sestrou ukrýval válečné uprchlíky. V roce 1944 se k němu připojili první bratři a začali pečovat o místní válečné sirotky, zároveň pomáhali též Němcům z nedalekého zajateckého tábora.
Komunita je k uprchlíkům citlivá po celou dobu své existence. Starala se o rodiny zasažené válkou v Bosně i v Sýrii, od ruské anexe Krymu přijímá k pobytu ukrajinské děti násilně vysídlené z Donbasu, pomáhá hojit následky občanské války v Súdánu apod. …
Kéž bychom mohli vědět, že šťastný život je možný i v hodinách temnoty… K tomu, aby život mohl být krásný, není nutné mít výjimečné schopnosti nebo velké dovednosti: štěstí spočívá v sebedarování. Lidský život může být šťastný, dokážeme-li směřovat k jednoduchosti, k prostotě srdce i celého života. Jestliže je jednoduchost úzce spojena s dobrotou srdce, může člověk kolem sebe vytvářet prostor naděje. Kdo jde od začátku k začátku, buduje šťastný život. Den po dni, ba i v noci budeme kráčet k prameni – v jeho hlubinách se třpytí živá voda.
(bratr Roger – Roger Schütz /1915–2005/)
Mír nesmí být založen ani na otázce válečných dluhů, ani vymáhaných náhrad; musí dovolovat návrat všech silou získaných a obsazených území; konečně, nesmí nutit žádný národ k tomu, aby se zříkal životních a právních potřeb, což by každý považoval za nepřípustné, pokud by šlo o jeho zemi.
(Pius XII., dopis kardinálu Faulhaberovi, 22. února 1942)
Tolik evangelních úryvků nám ukazuje Ježíše, jak veškerou svou pozornost věnuje lidem, jejich starostem, jejich utrpení. (…) Jako člověk se tohle naučil od své matky Marie. Ona, která o všem pečlivě rozjímala a vše „uchovávala ve svém srdci“, ho spolu se svatým Josefem odmalička vedla k tomu, aby byl pozorný.
(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 40.42; 2024)
Je naším posláním pojmenovat Boha, který nás hledá ve tmách. A také s úctou opatrovat jména a tváře druhých.Tyranské režimy se snaží vymazat jména a tváře. V Osvětimi se svatý Maximilián Kolbe stal vězněm číslo 16 670. A ruský prezident vždy odmítal vyslovit jméno muže, který se mu statečně postavil, Alexeje Navalného. Byl to jen „nějaký člověk“...
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, úryvek ze synodní meditace „Resurrection: Searching in the Dark“, 30. 9. 2024)
V jistém smyslu je Kristus v Církvi jako slunce, které máme před očima. Vidíme stejné slunce jako naši otcové, a přece ho chápeme mnohem velkolepějším způsobem. Věřím, že Církev je stále ještě dítě. Kristus, z něhož žije, je nesrovnatelně větší, než si představuje…
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu O mém postoji k oficiální církvi; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)
Když opravdoví přátelé Boha, jakým byl dle mého mínění Mistr Eckhart, opakují slova, která vyslechli potajmu, v tichu, při milostném splynutí a která se neshodují s učením církve, je to prostě tím, že jazyk náměstí není jazykem snubní komůrky.
Všichni vědí, že skutečně důvěrný rozhovor je možný jen ve dvou či ve třech. Už když je pět šest lidí pohromadě, začíná převládat jazyk kolektivu. Proto je naprostý nesmysl, pokud je výrok „Kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, budu uprostřed nich“ vztahován k církvi. Kristus neřekl dvě stě nebo padesát nebo deset. Řekl dva nebo tři. Řekl, že je vždy třetím v důvěrnosti křesťanského přátelství, v důvěrnosti rozhovoru mezi čtyřma očima.
(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, „vlastní duchovní životopis“, duben 1942)
Uprostřed naší bytosti je bod prázdnoty, nedotčený hříchem a klamem, bod čisté pravdy, bod či jiskra, jež patří jen Bohu, se kterým nikdy nemůžeme nijak nakládat, z něhož Bůh nakládá s našimi životy, který je nepřístupný fantaziím naší mysli a brutalitě naší vůle. Tento malý bod prázdnoty a absolutní chudoby je ryzí sláva Boží vepsaná do nás jako naše chudoba, jako naše nouze, jako naše synovství. Je jako čistý démant planoucí neviditelným nebeským světlem. Je v každém člověku, a kdybychom jej byli schopni uvidět, spatřili bychom miliardy světelných bodů tvořících dohromady tvář a zář slunce, v níž zcela zmizí všechny temnoty a krutost života.
(Thomas Merton /1915–1968/, Conjectures of a Guilty Bystander, 1966)
(člen škapulířového bratrstva • blahoslavený • nezávazná památka 12. srpna)
Texty propria
Blahoslavený Izidor Bakanja se narodil v Bokendela v Kongu kolem roku 1887. Izidor, člen domorodého kmene Boangi, se od chlapeckých let živil jako námezdní dělník prací pro belgické kolonialisty (1). Ke křesťanství se obrátil díky trapistickým misionářům; pokřtěn byl ve svých osmnácti letech 6. května roku 1906. Ve své rodné vesnici však byl jediným křesťanem, proto ji opustil a uchytil se jako posluhovač na belgické kaučukové plantáži. Mezi svými druhy v práci se snažil šířit křesťanství; ačkoliv neměl žádné vzdělání, považovali jej za katechistu (2).
Bůh chtěl určitým způsobem omezit sám sebe, když stvořil svět, který potřebuje vývoj a kde jsou mnohé věci, které my považujeme za zlo, hrozby či zdroje utrpení ve skutečnosti součástí porodních bolestí, jež nás podněcují ke spolupráci se Stvořitelem. On je přítomen uvnitř každé věci, aniž by ovlivňoval samostatnost svého stvoření, což také dává základ legitimní autonomii pozemských skutečností. Tato božská přítomnost, která zajišťuje trvání a rozvoj každého bytí, je pokračováním stvořitelské činnosti. Boží Duch naplnil svět potencialitami, které umožňují, aby se ze samotného lůna věcí vždy mohlo rodit něco nového.
(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 80; 2015)