Doporučujeme
(zakladatelka Karmelitek lásky /OCD/ • svatá • nezávazná památka 22. května)
Texty propria
Dříve než Francouzská revoluce rozpoutala zmatky, nepokoje, násilnosti a válečnou vřavu, dosáhl šlechtický rod de Vedruna v severovýchodním Španělsku vrcholu své moci a vážnosti. Byl nejvýš respektován pro svou čestnost a bezúhonnost, jakož i pro své postavení a vliv mezi elitními rodinami v Barceloně a na katalánském venkově. Lorenzo de Vedruna a jeho žena Teresa Vidal vychovali svých osm dětí tak, že z nich byli praví malí šlechticové, a ani ve snu je nenapadlo, že jejich páté dítě, malá Jáchyma, by mohlo být jiné a nějak mimořádné. Avšak bylo.
Pro vysvětlení: malá Jáchyma byla živá a citlivá dívka s typickým velkorysým životním entuziasmem, který zpravidla u dětí nacházíme. Přirozeně – ale nijak výjimečně – ji to rovněž táhlo k tehdejší tradiční zbožnosti. V relativně útlém věku (1) přišla s myšlenkou – a trvala na ní –, že musí vstoupit do klauzurovaného konventu karmelitek. Byla velmi překvapená, že toto přání naráží na nepochopení a odmítání. Rodiče si byli jistí, že ji tyto dětské fantazie přejdou. A přešly. Ovšem jen na čas.
Intenzivní modlitební život Jáchymy a vědomí přítomnosti Boží v jejím životě však nezeslábly. Dokonce praktické věci, jako šití nebo práce na zahradě, jí byly cestou k duchovnímu poznání nebo alespoň připomínkou zasvětit Bohu i nejbezvýznamnější činnosti. Jestli nebude moci prožít svůj život jako mniška v láskyplném ztišení v kontemplativním klášteře, pak ji Bůh jistě volá k tomu, aby mu sloužila nějakým jiným způsobem.
V roce 1799 požádal rodiče Jáchymy o její ruku mladý právník Teodoro de Mas a oni souhlasili. Přestože byl o něco starší než jeho budoucí nevěsta, byl Teodoro jinak příjemný muž z dobré rodiny a rodičům se zdálo, že se dobře hodí pro jejich dceru. Jáchyma se nejprve obávala, že by tímto sňatkem zradila své pravé povolání. Ale jakmile poznala svého budoucího manžela, zjistila, že mají mnoho společného. Teodoro například velmi vážně uvažoval o řeholním životě, stále se rád modlil a konal skutky lásky. Tak se oba rozhodli uzavřít manželství s tím, že budou vychovávat Bohem svěřené děti k upřímnému křesťanskému životu, nicméně že Jáchyma později – pokud ji toto přání neopustí – odejde do kláštera.
Teodoro a Jáchyma měli devět dětí – tři z nich brzy zemřely – a vychovávali je v atmosféře obětavé lásky. Doba, ve které žili, však byla velmi nestabilní. Když Napoleon táhl s francouzskými vojsky na jih a dobýval vítězství za vítězstvím, Španělsko bylo vtaženo do víru válečných a revolučních hrůz. Kvůli bezpečnosti přestěhoval Teodoro svou rodinu z Barcelony do svého rodiště ve Vich a pak se připojil k španělskému vojsku bránícímu svou vlast. Krutý konflikt rozpoutal bezuzdné násilí a krveprolití, takže nikdo ve Španělsku jím nezůstal pro zbytek svého života nepoznamenán (2).
Po celou dobu válečné vřavy se Jáchyma snažila být i nadále obětavou a milující matkou a manželkou. Teodoro odešel z armády v roce 1813, když se válka schylovala ke konci. Vrátil se ke své rodině a k civilnímu zaměstnání v naději, že bude moci žít normálnějším způsobem života. Ale válečné boje, kterými prošel, vážně poškodily jeho zdraví. Když Teodoro v roce 1816 náhle zemřel, Jáchymě bylo teprve 33 let. Zase se musela starat o výchovu dětí sama. Pro dalších deset let tedy zasvětila svůj život dětem. Značnou část svého dědictví vynaložila na to, aby je zabezpečila také do budoucnosti. Sama i nadále žila prostě, pokračovala v životě modlitby a pomáhala zvláště nemocným ve Vich.
Když děti jedno po druhém opustily domov (čtyři vstoupily do řeholí, dvě do manželství), Jáchyma začala uvažovat, jak dál naloží se svým životem. Její duchovní vůdce, kapucín Esteban de Olot, jí radil, aby nevstupovala do již existujícího řádu, ale založila nové společenství. Poukazoval na to, že Jáchyma je obdarována pro dvojí formu služby: vychovávat dívky a ošetřovat nemocné, proto se má nové společenství zaměřit na tyto dvě záslužné činnosti. S požehnáním biskupa ve Vich založila tedy Jáchyma v roce 1826 kongregaci Karmelitky lásky (Sororum Carmelitarum a caritate) (3).
První komunita měla pouze devět sester, ale všechny složily své sliby s nadšením a naplněny nadějí s ohledem na budoucnost kongregace. Počáteční roky společného života prožívaly v extrémní chudobě, neboť bohatí a vlivní donátoři se zdráhali podporovat skupinu, která se zdála být odsouzena k zániku. I za těchto okolností sestry v krátké době založily nemocnici ve městě Tarrega a pro tamější obyvatele na poli svého charismatu vykonaly mnoho dobrého.
V roce 1833 se opět rozpoutala válka a Jáchyma a její sestry znovu trpěly jejími nesmyslnými krutostmi. Krvavé karlistické války (4) rozdělily Španělsko na potírající se politické frakce, avšak Karmelitky lásky ošetřovaly raněné obou táborů a vytvářely tak jakousi neutrální zónu, zbudovanou na základech lásky a milosrdenství. Jáchyma pak musela na krátkou dobu uprchnout do exilu do Francie (5), aby se s Boží pomocí vyhnula nebezpečí, které jí hrozilo.
Když se v roce 1843 vrátila, její kongregace prožila období úžasného rozkvětu a růstu. Jáchyma a spolusestry složily věčné sliby při mši svaté, které předsedal svatý Antonín Klaret (6). Když kongregace obdržela definitivní schválení Říma, začala expandovat do celého Španělska i do jiných zemí (7). V roce 1849 měla Jáchyma první mozkovou příhodu. Po ní následovaly další a následné stupňující se ochrnutí ochromovalo víc a víc její vitalitu. Ačkoli její duševní síly zůstaly i nadále neoslabené, poslušně postoupila vedení kongregace jiným a vedla prostý život řadové sestry. Navzdory tělesné slabosti se nevyhýbala žádné práci. Jáchyma zemřela v roce 1854 a byla pochována v mateřinci ve Vich. Pokojně odešla vstříc setkání s Bohem s vědomím, že se stala v jeho rukou nástrojem dobrého a krásného díla. Za blahoslavenou byla prohlášena 19. května 1940 a svatořečena byla papežem Janem XXIII. 12. dubna 1959. Její památku na Karmelu slavíme 22. května.
(1) Uvádí se, že jí bylo buď dvanáct, nebo dokonce devět let.
(2) V červnu roku 1808 nabídl Napoleon svému bratru Josefovi, do té doby neapolskému králi, španělskou korunu.Tím začala španělská válka, která pustošila zemi v letech 1808–14. Mnohé kláštery byly obsazeny vojenskou posádkou a po válce zůstaly v ruinách. Fungující komunity byly i nadále vystaveny intenzivní perzekuci, například nesměly přijímat novice. Mezi lety 1808–1835 poklesl počet členů španělského Karmelu z 1689 na 1078 bratří. Roku 1836 byly plošně zrušeny všechny řády, které se nevěnovaly školství nebo zdravotnictví.
(3) Vzhledem k postupující likvidaci řeholního života, která roku 1836 vyústila do zmiňovaného plošného rušení řádů, které se nevěnovaly charitativní činnosti, se založení této činné kongregace osvědčilo jako výborná volba.
(4) Jednalo se o občanské války ve Španělsku vyvolané dynastickými spory o španělský trůn. První karlistická válka proběhla v letech 1833–39.
(5) Ve francouzském exilu pobýval tou dobou i blahoslavený František od Ježíše, Marie a Josefa.
(6) Antonín Maria Klaret (1807–70) pocházel z diecéze Vich. Ke Karmelu ho vázaly i srdečné příbuzenské vztahy – karmelitkou byla jeho rodná sestra Marie i tři neteře. Kongregaci sester dával opakovaně exercicie, byl ustanoven jejich duchovním vůdcem a roku 1850 pro ně vypracoval konstituce.
(7) Roku 1854, když Jáchyma umírá, měla již 150 domů.
(Podle St. Joachina de Vedruna de Mas... a strojopisu P. Metoděje Minaříka: Svatí Karmelu zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)
Karmelitánský lekcionář
První čtení: 1 Jan 3,14–18
Žalm 112(111),1–2.3–4.6b–7.9 Odp.: 2
Evangelium: Mk 9,34–37