V zásadě je správné jen toto: zasvětit svůj život Bohu, jak On to chce, a ne tak, jak my bychom chtěli. Vnuká nám touhu po samotě a mlčení – a právě tato samota a mlčení jsou nám odpírány. Je to snad krutá hra s námi? Nebo nejsou snad vnější okolnosti našeho života takové, jak On by chtěl?
Ne, ne! I když není vyplněna naše touha tak, jak bychom si v plnosti přáli, není zbytečná. Chrání naše působení před činností pro činnost. Dává našemu působení správný směr a vnitřní oprávnění. Brání, aby se naše práce stala jen mechanickým plněním povinností, činí z ní důležitý prostředek, jak se odevzdat Kristu, aby v nás a naším prostřednictvím jednal tak, jak se Jemu líbí, a ne, jak se líbí nám. Běda činným lidem, kteří při všem, co život s sebou přináší, nemají v sobě tento krásný neklid, který vyvolává na dně duše touhu po mlčení a samotě.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řeholní sestře, 8. června 1939)