Doporučujeme
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Korespondence Terezie z Lisieux čítá 266 dopisů a nalezených lístků, z nichž je dochováno 227, psaných vlastnoručně. Sotva dvacet let dělí první neobratný lístek malé holčičky od posledního patetického dopisu, který napsala světice na svém úmrtním lůžku.
Ta, která byla vychována v dost uzavřeném rodinném prostředí a v patnácti letech vstoupila do řeholního společenství, silně se vyznačujícího „odloučením od světa“, která zemřela ve věku čtyřiadvaceti let a kterou papež Pius XI. nazve „dítětem, jež si svět zamiloval“, zná ještě zaživa celý vesmír úzkých vztahů. V její korespondenci se zračí tento stav věcí ...
Výňatek z dopisu misionáře P. Roullanda Terezii, z 24. února 1897:
Milá sestro,
nepíšu vám dlouze, protože se chystám odjet do Čug-Kinu ... V této chvíli nám nehrozí nebezpečí, že zemřeme, ale toho či onoho dne můžeme dostat rány nožem ... Konečně, jsem k dispozici Bohu. Jestliže mě lupiči zavraždí a jestliže nejsem hoden vstoupit do nebe, vy mě vytáhnete z očistce a já budu na vás čekat v ráji ...
Říkáte mi, sestro, že obětujete Pánu Ježíši mou lásku spolu s vaší. Nuže, při mši svaté obětuji vaši lásku spolu se svou po sv. přijímání. Jsem si jistý, že když vidí Ježíš tuto nabídku, odpustí mi, že já mám k němu tak malou lásku. Při mementu za mrtvé myslím na vaše zemřelé rodiče ...
Výňatek z Tereziiny odpovědi P. Roullandovi, z 9. května 1897:
Milý Bratře,
... Váš dopis je skoro dopisem na rozloučenou a na shledanou v Nebi ...
Nechápu, Bratře, že můžete, jak se zdá, pochybovat o svém okamžitém vstupu do Nebe, kdyby vás nevěřící připravili o život. Vím, že musí být člověk hodně čistý, aby se mohl objevit před dokonale svatým Bohem. Ale také vím, že Pán je nekonečně Spravedlivý, a tato spravedlnost, která leká tolik duší, je důvodem mé radosti a mé důvěry. Být spravedlivý neznamená jen přísně trestat viníky. Je to také uznání poctivých úmyslů a odměnění ctností. Doufám právě tak v Boží spravedlnost jako v Boží milosrdenství. Právě proto, že je Bůh spravedlivý, »je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý« (1). Vždyť zná naši křehkost, pamatuje, že jsme jen prach. »Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Pán nad těmi, kdo se ho bojí« (2) ... Bratříčku, když slyšíme tato tak krásná a útěšná slova proroka a krále, jak bychom mohli pochybovat, že Pán Bůh otevře brány svého království svým dětem, které ho milovaly a všechno pro něho obětovaly, které nejen opustily svou rodinu a svou vlast, aby šířily známost o něm a lásku k němu, ale které také touží položit svůj život za toho, kterého milují? Ježíš právem říkal, že není větší lásky než tato! (3)Jak by se tedy nechal překonat ve velkodušnosti? Jak by měl očišťovat očistcovými plameny duše strávené ohněm božské lásky? Je pravda, že žádný lidský život není bez chyby, jenom neposkvrněná Panna je naprosto čistá před Boží velebností. Jaká radost při pomyšlení, že tato Panna je naší Matkou! Když ona nás miluje a zná naši slabost, čeho bychom se báli?
Všechny tyto věty vyjadřují mou myšlenku, nebo spíš, protože to nedokážu, chtěla jsem prostě říct, že se mi zdá, že všichni misionáři jsou mučedníky touhou a vůlí, a že by proto ani jeden neměl přijít do očistce. Zůstává-li v jejich duši ve chvíli, kdy se mají objevit před Bohem, nějaká stopa lidské slabosti, vyprosí jim svatá Panna milost, aby udělali úkon dokonalé lásky, a potom jim dá palmu a korunu, kterou si dobře zasloužili.Toto si, Bratříčku, myslím o Boží spravedlnosti. Má cesta pozůstává z důvěry a lásky, nechápu duše, které se bojí tak něžného Přítele ...
Vy se modlíte, Bratře, za mé rodiče, kteří jsou v Nebi. Já se často modlím za vaše, kteří jsou ještě na zemi. Je to pro mne milá povinnost a slibuji vám, že ji budu stále věrně plnit, i když opustím vyhnanství, a potom snad ještě víc, protože budu lépe znát, jaké milosti potřebují. A pak, až skončí jejich pozemské putování, půjdu vaším jménem pro ně a uvedu je do Nebe. Jak milý bude rodinný život, z něhož se budeme těšit po celou věčnost!
Dokud čekáme na tuto blaženou věčnost, která se nám zakrátko otevře, vždyť život je jen jediný den, pracujme společně na spáse duší. Já mohu dělat málo, nebo spíše naprosto nic, kdybych byla sama. Utěšuje mě pomyšlení, že vedle vás mohu být k něčemu užitečná. Nula totiž sama o sobě nemá cenu, ale vedle jedničky se stává mocnou. Avšak jen když se postaví na správnou stranu, za jedničku, a ne před ní! ... Takto mě umístil Ježíš a já doufám, že tam zůstanu vždycky, že vás budu modlitbou a obětí zdaleka sledovat.
Kdybych poslechla své srdce, neskončila bych dnes svůj dopis. Ale bude zvonit konec mlčení. Musím odnést dopis naší milé Matce, čeká na něj. (4)
Prosím vás tedy, Bratříčku, abyste poslal své požehnání malé nule, kterou postavil Pán Bůh do vaší blízkosti.
S. Terezie od Dítěte Ježíše a sv. Tváře
(1) Ž 102,8.14
(2) Ž 103,13
(3) Jan 15,13
(4) Podle tehdejší zvyklosti četla na Karmelu každý odesílaný dopis představená.
Převzato z knihy: Dopisy Terezie z Lisieux
Vydalo: KNA 2002