V listopadu se můj zdravotní stav zhoršil a zároveň onemocněly všechny mé spolusestry kromě jediné a ještě jiné postulantky, která přišla teprve nedávno. Musely jsme si zjednat světské pomocnice, které by nám pomohly v nouzi. Kvůli tomu všemu se náš klášter dostal do velké nouze, což mi způsobovalo velkou bolest. Byla to tvrdá zkouška bez jakékoli útěchy. Ocitla jsem se v nejhlubším zoufalství. Na svátek Neposkvrněného Početí, když jsem ve všech ohledech stále víc a víc ztrácela síly, jsem požádala, aby přede mě dali kříž, a já jsem nedokázala nic jiného, než že jsem čas od času zvedla oči, dívala se na kříž a opakovala z celého srdce: „Svěřuji Ti Tvé dílo, svěřuji Ti tyto Tvé i své drahé bytosti! Zdá se, že toto všechno skončí a rozpadne se, když já zemřu. Proto všechno svěřuji do Tvých rukou. Fiat.“ Téhož dne se Pánu zlíbilo, že se mi zázračně ulevilo.
(bl. Marie Terezie Scrilli, zakladatelka Institutu Naší Paní z Karmelu, 1825–1889, úryvek z autobiografie)