Můžeme dáti srdce jen takové, jaké jest; můžeme-li z něho ubrati, přidati nemůžeme. Ale cítíme-li, že je spravedlivo něco obětovat, pak je lépe obětovat srdce tak, jak jest, než neobětovat nic. Snad to není dar důstojný. Ale co udělat, jiného-li daru není? Co udělat, když nejen nikde nic lepšího vzíti nemůžeme, ale ani se nic jiného jako oběť a dar nepřijme než jenom naše srdce, ať je jakékoliv, ať sebevíce se za ně stydíme, ať sebevíce jsme přesvědčeni o jeho znehodnocení a o krátkosti života, který mu zbývá. Nebylo-li srdce obětováno dříve, dokud bylo mladší, dokud bylo neporušeno, dokud mělo před sebou dlouhý život, ve kterém mohlo růsti velmi mnoho lásky, co zbývá jiného než obětovati srdce tak, jak jest. Není to dárce, kdo posuzuje dar, nýbrž obdarovaný.
(Jaroslav Durych, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)