TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Když říká Maria člověku, například Josefovi, „ano“, říká je jako soukromá osoba a síla tohoto „ano“ je konečná. Ale jestliže je říká Bohu v okamžiku, kdy se Bůh rozhoduje, že se v ní milost vtělí, pak je toto „ano“ milostí samou vytrženo do rozměrů, které odpovídají Boží zvěsti. Není to už soukromé, ale katolické „ano“. Stává se kolébkou všech křesťanů. Maria mluví ve jménu všech, kdo mají mít účast na vykoupení. A od nynějška bude v křesťanské kontemplaci pravidlem toto: modlící se člověk bude vždy muset odpovídat Bohu ve jménu všech, kdo připadají v úvahu pro zamýšlenou úlohu, kdo jsou s ní jakýmkoli způsobem spojeni. Tak se stává Matčino „ano“ i předpokladem Eucharistie: nekonečné rozdělování Syna na nespočetné částečky je tajemství zástupnosti. Jeho láska je obětována, jeho krev je prolita pro spásu mnohých. A Otec chce vždy slyšet v hlasech jednotlivců, kteří Syna přijímají, hlasy mnohých, kteří by ho měli přijímat.
(Adrienne von Speyr, Služebnice Pána)
Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl skrze něho život věčný. (Jan 3,14–15)
Skrze Pána vyvýšeného na kříž lze dohlédnout k Otci. Jedině skrze něho a jedině když k němu vzhlédneme, můžeme vidět Otce. Kříž je zde nahlížen v jeho vyvýšení a vznešenosti, ne jako místo utrpení. Tím, že ve víře vzhlédneme k vyvýšenému Pánu, je nám odňat hřích, jako byla odňata nemoc věřícím Židům, když tehdy vzhlédli k hadovi. Neboť hřích nikdy není zničen naším pohledem na něj, ale pohledem na čistotu, která nás táhne vzhůru. To je prosté tajemství víry, zatím bez ohledu na tajemství zpovědi. Kontemplace čistoty je tím, co očišťuje, a sice čistoty jako cesty k lásce. Čistota není nikdy samoúčelná. Osvobození od hříchu není nikdy místem, na kterém se můžeme zastavit, ale vždy cestou, na které se máme pohybovat ve směru opouštění sebe: je cestou od našeho uštknutí k uzdravujícímu Bohu.
(Adrienne von Speyr; Das Word wird Fleisch)
Adrienne von Speyr (1902–1967)
Duch svatý – jakožto vzájemná láska Otce a Syna – je svědkem jejich mlčení na Bílou sobotu; Jeho úkolem je zprostředkovat obě podoby mlčení: Synovo mlčení Otci a mlčení Otce Synovi. Proto i On mlčí spolu s nimi, aby byl dokonalým nástrojem a zprostředkovatelem mlčení. Tímto způsobem – jako prostředník – svědčí o tomto mlčení oběma stranám: nebi i zemi; zemi tak, že vystupuje jako strážce tajemství Bílé soboty.
Adrienne von Speyr (1902–1967)
Krev Páně se nikdy nesráží. Zůstává živá a teče teplá po všechny časy.
Co vytéká z rány v boku Pána, to jakoby vtékalo do nás. Rána nám dává novou krev a vodu pro vzkříšení těla.
Na kříži trpěl Pán za všechny naše hříchy. Ve zpovědi musíme proto do určité míry vyznat jenom ty hříchy, za které jsme sami odpovědni, za které – abychom tak řekli – Pán znovu trpí.
Adrienne von Speyr (1902–1967)
Když Bůh Otec nechává vzkřísit Syna, znovu tím »vyvádí« Slovo z mlčení. Přitom se nově odhaluje smysl Kristovy smrti. Kristus zemřel a prošel peklem, aby se ujistil, že hřích je s konečnou platností mrtev a spolu s Ním pohřben a že smrt hříchu je definitivní. Vzal ho s sebou do pekla jako hřích mrtvý, hřích »oloupený o život«, hřích »připravený o ty«, kteří dříve byli jeho nositeli.
Adrienne von Speyr (1902–1967)
Pozorovala jsem Tvá díla: měla jsem žízeň a Ty jsi mi dal najíst. Můj údiv rostl. Měla jsem hlad a Ty jsi mi podal vodu. Mé mudrlantství se nadmulo. Mrzla jsem a Ty jsi mi poslal ochlazení. Rozhorlila jsem se, chtěla jsem Tě poučit, stále víc jsem se rozpalovala, a Ty jsi mě zabalil do dek.
Adrienne von Speyr (1902–1967)
Víra je síla tak mocná, že vedle sebe nic nestrpí. Jak jsme slabí ve víře, že se v nás mimo Boha stále ještě něco může rozpínat!
Adrienne von Speyr (1902–1967)
Zpověď v tomto životě je plodem Pánovy lásky; je neuvěřitelným ulehčením, jež udílí jeho milost vykoupení: lehčí už to hříšníkovi Pán udělat nemohl. Jde o nejnižší hranici, kterou vymyslela Boží láska a kterou mohla připustit. Po smrti to bude mnohem obtížnější. Už nebudu moci jít k Bohu cestou svobodného rozhodnutí.
Aby se s plameny věčného života vrátil v ohni zpět do temnoty světa
Syn se obrací na Otce, aby mu předal to poslední, co má: svého ducha. Ducha, který je duchem Otce a Syna, Ducha svatého. Tento Duch zastínil z Otcova pověření Pannu Marii. Teď ho Syn Panny posílá zpět k Otci. Byl jeho věrným vnitřním průvodcem, byl Synu trvalým důkazem toho, že je Otec s ním i na zemi. Byl mu duchem Otce, duchem Boha. Když ho teď klade Otci do rukou, je to proto, aby zemřel v obnažení svého holého lidství: v opuštěnosti, která jde do krajnosti, kterou Otec zahájil, kterou Syn v tomto posledním aktu dokončuje. Je to akt poslušnosti, která je nepřekonatelná.
Zpověď, kterou Syn koná zástupně za lidstvo
V tomto Pánově slově spočívá celý jeho úkol. Visí na kříži, aby vymohl hříšníkům u Otce odpuštění. Tímto slovem, kterým je on sám a které formuluje v této krátké větě, spojuje jako Vykupitel lidi s Otcem. Nevyslovuje je na Olivové hoře, na začátku pašijí, nýbrž až teď, když je kříž vztyčen mezi druhými dvěma kříži, když je cesta utrpení zastavila, když kříž působí.
Adrienne von Speyr (1902–1967)
Jindy se k modlitbě nepotřebuji nutit, ale dnes je to tak, že musím učinit pořádné rozhodnutí, abych vůbec začala; samozřejmost rozhovoru s Bohem je pryč. Když jsem chtěla začít, zdálo se mi, že jsem zcela osamocená a že nikdo neodpovídá, zároveň chyběla jakási nosná atmosféra pro slovo. To bylo velké zklamání. Jako by ten, kterého jsem dosud milovala, v odpověď na mé oslovení ani nepokrčil rameny.