Doporučujeme
Karmelitánská spiritualita Texty z tradice Dítě, které nalezlo své místo v Nejsvětější Trojici...
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Nikdy jsem tolik nechápala, že utrpení je největším znamením lásky, kterou Bůh může dát svému tvoru, avšak nikdy jsem nepochybovala, že na dně kalicha je pro ty, kteří vypili celou sedlinu, ukryta velká sladkost. Drahá paní, je to otcovská ruka, ruka nekonečně něžná, která rozděluje utrpení.
(sv. Alžběta od Trojice, dopis 262)
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Když máš zármutek, řekni to Jemu, Tomu, který ví všechno, který všechno chápe, který je Hostem tvojí duše, mysli na to, že On je v tobě přítomný jako v hostii... A rozjímání? Radím ti zjednodušit všechno tvoje čtení, nepřesycovat se tolik, uvidíš, že je to mnohem lepší. Vezmi si Kříž, dívej se, naslouchej...
Alžběta od Nejsvětější Trojice (1880–1906)
Ó můj Bože, Trojice, které se klaním, pomoz mi zcela zapomínat na sebe, abych spočinula v tobě, bez hnutí a klidně, jako by má duše byla už na věčnosti; ať už nic nedokáže narušovat můj klid ani mě vylákat z tebe, ó můj Neměnný, ale ať mě každá minuta noří víc do hlubin tvého tajemství! Utiš mou duši; vytvoř z ní své nebe, svůj oblíbený příbytek, místo svého odpočinku. Ať tě nikdy neponechám samotného, ale ať jsem tam vždy úplně se vším, co jsem, svrchovaně bdělá ve své víře, adorující a zcela se nabízející tvému tvůrčímu působení.
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Církev mi dopřála uslyšet: »Přijď, Nevěsto Kristova!«, zasvětila mě a nyní je vše »dokonáno«. Nebo, lépe řečeno, všechno začíná, protože sliby jsou jen jakýmsi počátkem a každým dnem se mi »život nevěsty« zdá hezčí, světlejší, více ponořený do míru a do lásky.
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Zázrak! Jeho bezmoc se proměňuje v moudrost a nedokonalost v jednání se mu stává největší rozkoší v životě.
Alžběta od Trojice (1880–1906)
V bezedné hlubině, kterou je naše vlastní nitro...
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Kontemplujme tento klaněníhodný Obraz!
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Obrovské bohatství, jež Bůh vlastní ze své přirozenosti, můžeme získat ctností lásky, neboť On přebývá v nás a my přebýváme v Něm.
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Duše už se nezdržuje u náklonností, u pocitů; málo jí záleží na tom, jestli Boha cítí nebo necítí; je jí jedno, jestli jí Bůh daruje radost nebo utrpení: prostě věří v Jeho lásku.
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Vniká až do morku našich kostí, a čím víc mu z lásky dovolíme, tím víc ho budeme okoušet v Jeho plnosti.
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Ve skutečnosti všechna naše díla, naše námahy nejsou před Ním nic. Nemůžeme Mu nic dát, ani uspokojit Jeho jedinou touhu, kterou je obnovit důstojnost naší duše. Nic se Mu nelíbí tak jako vidět ji „růst“.