KARMEL

Ó, můj pravý Bože a Pane! Pro duši, kterou unavuje samota způsobená Vaší nepřítomností, je velkou útěchou vědomí, že jste ve skutečnosti přítomen všude. Ovšem když se vzmáhá prudkost lásky a velké poryvy tohoto trápení, co jí prospěje, můj Bože? Vždyť rozum je rozrušen a schopnost rozpoznat tuto pravdu se ukrývá, takže to duše nedokáže vycítit ani poznat.
Poznává jen to, že je od Vás vzdálena, a nepřipouští žádný lék. Srdce, které velmi miluje, totiž nepřipouští žádnou radu ani útěchu. Pouze od toho, kdo je zranil.
S jakým slitováním a s jakou líbezností, s jakou rozkoší a s jakou něhou a s jak velikánskými projevy lásky léčíte tyto rány, které jste způsobil šípy téže lásky! Ó, můj Bože a Odpočinku od všech mých trápení, jak jsem hloupá! Jak by mohly existovat lidské prostředky k léčení toho, co onemocnělo působením božského ohně?

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 16,1.2; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Připouštím, že na počátku, když Bůh začne udílet tyto milosti, duše není tak silná. (…) Ale když se duše tak úzce spojí se samým Milosrdenstvím, v jehož světle poznává svou nicotu a kolik jí bylo odpuštěno, nemohu věřit, že by i ona neuměla odpustit tomu, kdo ji urazil. Poněvadž si uvědomuje dary a milosti, kterými ji zahrnul, a vidí jasná znamení jeho velké lásky k sobě, raduje se, že mu aspoň něčím může dokázat svou lásku.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXVI,12)

Podle mého názoru měřítkem ochoty snášet velký kříž nebo utrpení je láska: jestliže Ho milujeme hodně, budeme schopni i mnoho trpět, a naopak jen málo, milujeme-li Ho jen trochu, neboť odvaha mnoho nebo málo trpět závisí na lásce.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXII,7)

K Ježíši Kristu běž,
má srdce nesmírné,
ať přijde, co přijde,
z ničeho neměj strach.

Pojď, kdo jsi bezmocný
v kříži a neštěstí;
když Bůh je poklad tvůj,
nic víc ti neschází.

(Terezie od Ježíše, úryvek z Nada te turbe v překladu Josefa Hrdličky)

Ó, Bože mé duše, jak máme vždy naspěch, abychom Vás urazili, a jak máte naspěch Vy, abyste nám odpustil!
Ó, opravdový Příteli, jak špatně se Vám odplácí ten, kdo je Vaším zrádcem! Ó, opravdoví křesťané, pomozte plakat svému Bohu, a to nejen kvůli Lazarovi oněmi tak soucitnými slzami, nýbrž kvůli těm, kdo snad ani nebudou chtít být vzkříšeni, i kdyby je Jeho Majestát volal.
Ó, mé Dobro, jak jste si dobře vědom vin, kterých jsem se dopustila proti Vám! Kéž už skončí, můj Pane, kéž skončí, jakož i viny všech ostatních. Probuďte k životu tyto mrtvé! Kéž je Vaše volání tak mocné, že i kdyby Vás neprosili o život, Vy jim jej přesto dejte.
Ani Lazar Vás ostatně nežádal, abyste jej vzkřísil. Udělal jste to kvůli jedné hříšnici. Hle, tu je jiná, můj Bože, mnohem větší hříšnice. Kéž zazáří Vaše milosrdenství: navzdory své bídnosti Vás prosím za ty, kdo Vás o to prosit nechtějí…

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 10,1.2.3; podle pracovního překladu Vojtěcha Kohuta OCD)

Ó, Pane, Vy říkáte: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi, a já vás utěším“. Co víc chceme, Pane? Oč ještě prosíme? Co hledáme? Proč se světští lidé ztrácejí, ne-li proto, že hledají odpočinek? Ó, jak velká slepota, vždyť jej hledáme tam, kde je nemožné jej najít!
Smilujte se, Stvořiteli, nad těmito svými tvory. Hleďte, že ani nechápeme, ani nevíme, po čem to toužíme, ani nedokážeme vystihnout to, oč prosíme. Pane, darujte nám světlo! Hleďte, že jej máme zapotřebí víc než slepý od narození, který toužil spatřit světlo a nemohl. Nyní, Pane, se už ani netouží vidět! Ó, jak nevyléčitelné zlo! Právě zde, můj Bože, se má prokázat vaše moc, zde vaše milosrdenství.
Ó, jak drsnou věc to žádám, můj pravý Bože, abyste stál o ty, kdo o vás nestojí, abyste otevřel těm, kdo vás nevolají, abyste udělil zdraví tomu, kdo s chutí bývá nemocen, ba usiluje o nemoc!
Vy říkáte, můj Pane, že přicházíte hledat hříšníky. Toto jsou skuteční hříšníci. Nehleďte na naši slepotu, můj Bože, nýbrž na onu mnohou krev, kterou prolil váš Syn za nás. Kéž zazáří vaše milosrdenství uprostřed tak rozšířené špatnosti. Hleďte, Pane, že jsme vaše dílo. Kéž nám pomůže vaše dobrota a milosrdenství.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 8,2.3; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Když vidím některou sestru smutnou, vždycky si myslím, že odmítá Ježíši něco dát.
Radostnost je znakem štědré a umrtvené osoby. Osoby, která se tím, že zapomíná na všechny věci, dokonce i na sebe, snaží ve všem, co dělá pro duše, potěšit svého Boha. Radostnost je často plášť, který zakrývá život v oběti, život stálého spojení s Bohem, zápalu a velkodušnosti. Osoba, která tento dar radostnosti má, velice často dosahuje vysokého stupně dokonalosti. Vždyť Bůh miluje radostného dárce a přivine si k srdci řeholnici, kterou miluje.

(matka Tereza, instrukce sestrám, 31. března 1987; výklad Konstitucí)

Bděte nad svými vnitřními hnutími, zvláště nad těmi, jež se týkají různých výsad. Kéž nás Bůh pro své utrpení zbaví toho, abychom lpěly na výrazech jako: „já jsem starší“, „já mám více let“, „já jsem pracovala víc“, „s tou se zachází lépe než se mnou“. Každý, kdo chce být dokonalý, musí se na hony vyhýbat výrazům jako: „měl jsem pravdu“, „ukřivdili mi“, „nezasloužil jsem si, aby se tak se mnou jednalo“.
Zapuďte takové myšlenky, sotvaže vás napadnou, neboť zabývat se jimi, či dokonce o nich mluvit, to je mor, příčina velkého zla. Vroucně proste Pána, aby vás vyléčil.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XII,4; XIII,1)

Ó, soucitný a láskyplný Pane mé duše! Říkáte také: „Pojďte ke mně všichni, kdo máte žízeň, a já vám dám napít“. Je tu velikánská potřeba vody… Vím už, můj Pane, podle Vaší dobroty, že ji poskytnete. Vy sám to slibujete. A Vaše slova nemohou zklamat.
Slitujte se nad těmi, kteří nemají slitování sami se sebou! Když už je jejich neštěstí drží v takovém stavu, že k Vám nechtějí přijít, přijďte, můj Bože, Vy k nim! Já Vás o to prosím jejich jménem, a vím, že jakmile si porozumí a vzpamatují se a začnou Vás okoušet, tito mrtví budou vzkříšeni.
Ó, živé prameny ran mého Boha, jak bohatě budete vždy vyvěrat k našemu ukojení žízně. A jak jistě bude procházet nástrahami tohoto ubohého života ten, kdo se bude snažit živit oním božským nápojem.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 9,1.2; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Sotva se někdo dotkne naší cti, nedokážeme to snést, zdá se nám, že si to nesmíme dát líbit a říkáme hned: „Nejsme svaté“. Bůh chraň, sestry, abychom po nějakém méně dokonalém skutku říkaly: „Nejsme andělé, nejsme svaté.“ I když opravdu nejsme takové, je dobré myslet, že s Boží pomocí a díky našemu úsilí se jimi můžeme stát. (…)
Chtěla bych, aby mezi vámi převládala tato svatá smělost, jež nám dává růst v pokoře a uvádí do Boží přízně; On pomáhá velkodušným a nikomu nestraní.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XVI,11-12)