TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
P. Salvador Ros García, OCD
2. Zápletka: ústřední desetiletí (1572–1582)
Počátkem června 1572 se matka Terezie a bratr Jan od Kříže znovu setkali, tentokrát v Ávile v klášteře Vtělení a při společném poslání, které jim bylo svěřeno apoštolským vizitátorem, otcem Pedrem Fernándezem: vštípit reformní model mezi obutými, ona jako převorka a on jako kaplan a zpovědník kláštera. V září, čtyři měsíce po jeho příjezdu, svatá Terezie zaznamenávala již první dobré výsledky bratra Jana: „Velký užitek zde působí tento bosý karmelitán, který zde zpovídá; je to fra Jan od Kříže.“1 A o něco málo později to opakuje znovu: „zde již delší dobu zpovídá jeden z nich, velmi svatý; způsobil tu velký pokrok.“2
Mariam – Malá Arabka1
„Pane, dej nám ducha modlitby, abychom mohli získávat duše, které ti budou sloužit, jako ti slouží země na poušti. Pane, jsme holé sazenice, přioděj nás svou láskou. Dej, ať přinášíme květy a plody pro církev“
(Bl. Marie od Ježíše Ukřižovaného).
Mariam – Malá Arabka1
6. Obdivuhodný Ježíš. – Och! Jak obdivuhodný je Ježíš! Můj Bože, tobě se klaním. Ty jediný jsi veliký; klaním se tvé velikosti, tvé moci. Ty jediný jsi hodný obdivu ... Ty jsi obdivuhodný. Kdo je ti podobný? Není jiného Boha, tobě podobného, ani na nebi, ani na zemi. Jak jsem šťastná, že mne Bůh stvořil, abych ho mohla volat: můj Bože! Kdybys mne stvořil bez rozumu, nemohla bych říkat: můj Bože. Děkuji, že jsi mi dal inteligenci: já ti ji obětuji. Jak jsem šťastná, že mám Otce, který naplňuje nebe i zemi! Že všude se vzdávají chvály mému Bohu! Že hory skáčou radostí, že země jásá!...
7. Ježíšova sladkost. – Je sladké naslouchat, když se mluví o Ježíšovi, ale sladší je naslouchat Ježíši samotnému. Je sladké myslet na Ježíše, ale sladší je ho vlastnit... Je sladké naslouchat Ježíši, ale sladší je činit jeho vůli...
Miriam – Malá Arabka
17. Církev. – Jsem dcerou svaté Církve: ona je mojí Matkou. Je to pro mne čest, nazývat Církev svou Matkou. Matko Církvi, růže mystická, miluji tě ... Církev trpí; Svatý Otec trpí, jeho srdce je sklíčené ... Církev je naší Matkou... Když matka trpí, všechny děti trpí spolu s matkou! ... Och! Jak bych chtěla prolít svou krev za církev! Obětuji vše za ni, za jednotu, za vítězství Církve ...
18. Modlitba kněze. – Jsem dcerou Církve. Och! Kolik radosti mi dávají modlitby kněze! V knězi nevidím nikoho jiného než Boha samého. Nehledám učenost kněze, ale působení Boha v něm ...
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Takzvaná Tereziina „definice modlitby“
Pro svatou Terezii je vnitřní modlitba: setkání s Bohem jako s přítelem, jak to napsala v asi nejčastěji citovaném odstavci Knihy života (8,5):
Vnitřní modlitba není, podle mého názoru, nic jiného než přátelský kontakt, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje.
Miriam – Malá Arabka
26. Píseň o poušti a rose. – Vidíc sama sebe jako neplodnou zemi volala jsem úpěnlivě k Pánu a řekla jsem mu:
Pane, má země je vyprahlá a spálená:
sešli jí svou vláhu.Mé tělo je v rozkladu,
moje nohy mne už víc neunesou,
mé ruce se už nemohou hýbat.Moje nervy ochrnuly,
mé kosti vyschly,
morek mých kostí zatuchl.Vlasy na mé hlavě ztvrdly,
všechny jsou zježené a bodají jako jehly.Mé uši se zavřely
tak tvrdě, že nemohu slyšet.Z mých očí odchází oheň
a ony už nezří světlo.Můj nos je ucpaný,
jazyk se mi přilepil k patru
a nedokáži už pronést slovo,
abych úpěnlivě volala k Tobě.Moje zuby jsou tak stisknuté,
že přes ně nemůže proudit vzduch
a umírám.Moje rty jsou natolik rozpraskané žárem,
že už jimi nemohu hýbat,
abych Tě volala na pomoc.
Pane, sešli na tuto vyprahlou zemi svou vláhu
a ona znovu ožije.
Miriam – Malá Arabka
28. Píseň na Lásku. Venite adoremus... (Pojďte, klaňme se ...)
Na Lásku, na mou Lásku!
Pojďte, králové země,
pojďte, klaňme se mu.1Zpívám o velikosti,
o moci našeho Stvořitele:
pojďte, klaňme se mu.Protože jsme dílem jeho rukou,
cenou jeho krve:
pojďte, klaňme se mu.Není boha Jemu podobného:
pojďte, klaňme se mu.
Miriam – Malá Arabka
36. Dávat přednost řádné cestě. – Nepotřebujeme slyšet slovo od anděla; máme přikázání a uložená pravidla. Všechno je dáno písemně, cestu před sebou máme vytyčenou. Ale je třeba kráčet vpřed a kráčet přímou stezkou. Sejdete-li někam stranou nebo zůstanete-li stát na místě, k čemu vám bude světlo? Ale budete-li kráčet přímou stezkou1, vytyčenou před vámi, budete mít světlo; najdete na ní mnoho balvanů a překážek, ale Ježíš vás bude střežit. Nepozastavujte se u zvláštností. Když za vámi přijdou, že tu nebo onde se zjevila Panna Maria nebo že tady či tam je nějaká mimořádná duše, nechoďte tam. Když se bude říkat, že někde je takové a takové zjevení, nezabývejte se tím, nestarejte se o to. Pán vám říká: buď věrná víře, církvi, evangeliu. Jestli poběžíte, abyste uviděly a rozebíraly, kde je co mimořádného, vaše víra ochabne. Říkám vám, co mám od Pána. Řekl mi, že budete-li věrné církvi a evangeliu, bude On vždy s vámi a nikdy vás neopustí. Musím vám říci, že dnes si ďábel používá duše, které jsou dobré a kterých si druzí váží pro jejich úsilí o dokonalost a svatost. Ale duše opravdu přímá nezůstane oklamána dlouho. A ty, které nejsou prostě přímé, se budou nořit do klamu stále hlouběji. Satan bude říkat mnoho krásných věcí, vyslovovat proroctví, která se nenaplní, a tak bude oslabovat víru. A právě o to mu jde. Ale všechno (jednou) skončí a bude to odhaleno...
Sv. Alžběta od Trojice
V neděli 16. října 2016 papež František prohlásil za svatou bosou karmelitku z kláštera v Dijonu, Alžbětu od Trojice (1880–1906). Abychom její osobnost i na stránkách našeho časopisu připomněli a i tím v sobě upevnili radost z jejího svatořečení, přetiskujeme úryvek z knížečky, kterou při té příležitosti letos vydalo Karmelitánské nakladatelství: Milada Jiřina Burgerová, Novéna se svatou Alžbětou od Trojice, Praha 2016, str. 13–16. (Zkratka AD znamená: Alžbětiny dopisy.)
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
7. Rukopis B
V září 1896 si Terezka vykonala soukromé exercicie. Než se do nich ponořila, požádala ji sestra Marie, podle Tereziina svědectví: abych vám vypsala svůj sen1 a svou „malou nauku“, jak to nazýváte (AS 183). Terezie to udělala a teprve potom připsala2 text na úvod – o tom, že Bůh od nás chce být jen milován. Cestou k Lásce je odevzdanost malého dítěte (AS 182).
Terezka v tomto rukopise B pro sestru Marii nejprve popsala svůj sen, v němž jí Anna od Ježíše (1545–1621) na otázku, zda Ježíš přijde pro Terezku brzy, odpověděla kladně a pak ji ujistila, že Ježíš je s tím, co pro něj Terezka koná – s jejími malými skutky a s jejími touhami – spokojen. To bylo pro Terezku velkou útěchou.
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
9. Rukopis C
Třetí z Terezčiných rukopisů vznikl z podnětu sester v době, kdy poznaly, že Terezka je vážně nemocná a může zanedlouho zemřít. Tereziina rodná sestra Anežka tehdy již nebyla převorkou, v tomto úřadu ji vystřídala sestra Marie Gonzága. Večer 2. června 1897 se Anežka tedy na převorku obrátila. Svěřila jí, že na Anežčino přání Terezka před dvěma lety zapsala vzpomínky na své dětství a cestu na Karmel, a požádala novou převorku, aby Terezce uložila v psaní pokračovat. V úsilí naklonit převorku k tomuto záměru, jí Anežka předestřela, že teď by Terezka mohla zapsat „něco vážnějšího“, něco o svém řeholním životě a o zkušenostech z duchovního života.1 Převorka tomu vyhověla a Terezka začala psát hned příštího dne. Když čteme rukopis C, je dobře mít na mysli, že Terezka jej psala během posledních čtyř měsíců svého života, kdy postupně slábla a její nemoc postupovala.