KARMEL

Pamatuj, láskyplná Panno Maria,
že od věků nebylo slýcháno,
abys opustila toho,
kdo se utíkal pod Tvou ochranu,
kdo vzýval Tvou moc,
kdo prosil o Tvou přímluvu.
V této důvěře se také já k Tobě utíkám,
Panno panen a Matko,
k Tobě přicházím, před Tebou stojím,
já, kající hříšník.

Dobrá Matko Vtěleného Slova,
neodvracej se od mých slov,
ale slyš je a vyslyš.
Amen.

(modlitba připisovaná sv. Bernardovi z Clairvaux)

Neztrácejte radost a mějte Ježíše stále ve svém srdci. Mějte se na pozoru, aby do něj nevstoupil smutek či ochablost, protože pak by v něm Ježíš zůstat nemohl, protože on o žádnou takovou výzdobu nestojí. Pravými přednostmi srdce jsou pokoj, spočinutí a odevzdanost do jeho vůle, a když je Ježíš v srdci najde, rád v něm setrvá.

(Kateřina de’ Ricci /1522–1590/)

Víra nespočívá v nějakém pocitu jistoty, spočívá v hluboké ochotě přilnout k Bohu, podřídit se mu, jako se slepec odevzdává ruce toho, kdo ho vede. U Vás je jedno nebezpečí a ďábel se neustále snaží, abyste do něho upadala: to nebezpečí tkví v tom, že sebezkoumáním se zase znovu vracíte k sobě, což Vás může uvrhnout do zmatku a úzkostí pokaždé, když nebudete pociťovat, že máte víru. I takové pocity odevzdejte Bohu, má-li být pro jeho slávu lepší, když věříme v temnotách.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Panno, ty sluncem oděná,
s korunou hvězd a v lesku věčnosti,
jež lunu nebes pod nohama máš,
chraň před otravným dechem závisti,
zdrť faleš, podvodu osidla vražedná,
zboř nenávisti hráz a zvůli zloby smaž.
Pomoz, když je nám třeba válku vést
s armádou pekla, s vojsky proklatými.
V tom boji obstojím i beze zbraně,
pokud tvé jméno blahoslavené,
Maria, bude na mé straně.

(Fray Luis de León OSA /1527–1591/, úryvek z básně A Nuestra Señora v překladu Josefa Hrdličky)

Náš Pán si zvlášť cení člověka, který se raduje ze štěstí druhého. Pokud neživíme svou schopnost těšit se z dobra druhého a soustředíme se hlavně na své potřeby, odsuzujeme se k životu, ve kterém je málo radosti.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 110; 2016)

Když člověk ví, že Bůh na něj pohlíží bez přestání s velikou pozorností, jako by na světě nebyl nikdo jiný, komu by naslouchal a byl zde pro něj, než právě on,
a že Bůh nekonečně touží po tom být s ním, být od něj milován, vzýván, být jím vyhledáván ve svých potřebách,
a že je Bohu rozkoší sdílet se člověku, dávat mu zakoušet v nitru, jak láskyplně a něžně pečuje o člověka, který Ho hledá:
pokud člověk toto pociťuje, má se cvičit v tom, že si dodá odvahy k opětování lásky a řekne:
„Ó, Bože, kde jsem, pro co žiji, jestliže ne proto, abych Tebe, svého Pána, miloval… Ó, můj Bože, dej, ať žijeme spolu, Ty a já, já v Tobě.“

(Dominik od sv. Alberta O.Carm. /1596–1634/)

Ať bude Tvůj duševní stav jakýkoli, vždy budeš mít plnou důvěru v našeho Pána, že ano? To, co v nás dělá on, je mnohem cennější než všechny naše vlastní, s uspokojením prožívané úspěchy. Brzy Ti opět napíšu.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 25. července 1918; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Po celý den se budeš snažit žít v Pánově přítomnosti. Budeš v ní zůstávat s duší chudého, neboť tvé životní podmínky, tvůj styk s vnějším světem a únava z práce velice často způsobí, že tvá modlitba bude obtížná a vyprahlá. Avšak současně ti život sdílený s chudými a potřeby lidí kolem tebe budou trvale připomínat tvůj úkol přimlouvat se. Naučíš se modlit s těmi, kteří tě obklopují.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, Règle de vie 179)

To právě je život v Bohu: být před Jeho zrakem, který na nás neustále spočívá s láskou. Dokonce i tehdy, když vše v nás je bezmocné. Bez jakékoli křečovitosti mu dávejte všecky ubohé každodenní věci, vnitřně přitom zůstávejte přívětivá a vstřícná a dovolte Mu, aby ve Vás působil to, co si přeje.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Je třeba počítat s tím, že většina lidí zmoudří jenom tím, co zakusí na vlastním těle. To vysvětluje za prvé úžasnou neschopnost většiny lidí k jakémukoliv preventivnímu jednání – věří, že právě oni se pokaždé ještě vyhnou nebezpečí, až je nakonec už příliš pozdě. Za druhé otupělost vůči cizímu utrpení; úměrně s rostoucím strachem z hrozivě blízkého nebezpečí se probouzí soucit.

Kristus se vyhýbal utrpení tak dlouho, dokud nepřišla jeho hodina; pak mu však vyšel svobodně vstříc, chopil se ho a přemohl je. Kristus zakusil veškeré utrpení všech lidí na sobě jako své vlastní utrpení – a svobodně je přijal. Zajisté nejsme jako Kristus a nejsme povoláni spasit svět vlastními činy a vlastním utrpením, nemáme si naložit na svá ramena něco nemožného a trápit se, že to neuneseme; nejsme totiž vládci, nýbrž nástroji v rukou Pána dějin, a utrpení druhých dokážeme opravdu prožít jen v docela omezené míře. Nikdo z nás není Kristus, ale chceme-li být křesťany, znamená to, že se máme podílet na Kristově velkodušnosti odpovědným činem, který se svobodně chopí pravého okamžiku a postaví se nebezpečí, jakož i opravdovou účastí, která nepramení ze strachu, nýbrž z osvobozující a spásné Kristovy lásky ke všem trpícím. Nečinné vyčkávání a tupé přihlížení nejsou křesťanským postojem. Křesťana nevolají k činu a ke spoluutrpení teprve zkušenosti na vlastním těle, nýbrž zkušenost bratří, kvůli nimž trpěl Kristus.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, úryvek z textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)