Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Když přijímáme jako dobré vše, co chce Bůh, nepřijímejme to s tupou odevzdaností. Kristus byl a je jedním z nás, vyjma hříchu. Nebyl a není chladný a bez citu. Kristus nebyl stoikem, byl lidský. Chtěl, aby naše ubohé štěstí bylo také jeho štěstím. Pokládal za krásné, že byl milován matkou a přáteli. Chtěl zakusit lidské starosti, životní zkoušky, naděje i zklamání. Trpěl a nestyděl se za to, že trpí, nestyděl se ukázat své utrpení. Plakal a neskrýval, že pláče. Měl úzkost z utrpení a smrti. Všichni jeho přátelé mohli vidět, že trpěl a bál se. Není to naše ubohé trpící tělo, ale hlubina duše, která přijímá Boží vůli. V nejhlubším nitru, v nejtajnějším „já“, tam, kde sídlí naše víra, kde se naše láska upíná ke Kristu, tam přijímáme Boží vůli.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 16. ledna 1954)
Je dobře, že jsme opuštění, že se ztrácejí všechny opory, s nimiž jsme počítali, zatímco v srdci hasne dokonce i světlo Boží: ale právě tehdy musíme mít tu velkou smířenou a odevzdanou víru, víru neohraničenou, která přijímá zimu, aniž ví, zda na zemi ještě někdy nadejde jaro, ale dobře ví, že v každém případě nadejde jaro v nebi.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Má milá sestřičko,
(…) pohleďte, v roce 1918 jsme v rodině uskutečnili intronizaci Nejsvětějšího Srdce Páně. Po smrti císaře před rokem jsme s dětmi prosili Nejsvětější Srdce Ježíšovo, aby bylo ještě více, je-li to možné, hlavou rodiny! Vy znáte cesty, po kterých nás naše „Hlava rodiny“ vedla! Dobrá! Víte, co mi řekl císař několik týdnů před svou smrtí, když mluvil o rčení o „dlouhém a šťastném“ panování? „Dlouhé nebylo, ale šťastné, to ano!“
Postními exerciciemi se neznepokojujte. To nejhlavnější je samozřejmě mše svatá a Ježíš, který nás zahrnuje do své požehnané modlitby a který pročišťuje veškerou ubohost našich srdcí. Proste ho úpěnlivě o to, aby jeho krev skanula jako déšť na všech pět světadílů. A tehdy srdce nabude velikosti přiměřené velikosti církve, velikosti světa.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
V okamžiku sovětské invaze 17. září 1939 tvořily ukrajinskou řeckokatolickou církev lvovská arcieparchie a pomocné eparchie Stanyslaviv (dnešní Ivano-Frankivsk) a Přemyšl. Velmi živá církev čítala zhruba 2100 farností, přes 2000 kněží, tři semináře, teologickou akademii a na 150 klášterů s více než 1100 řeholníky. Postoj sovětského režimu vůči řeckokatolické církvi byl velmi tvrdý. Katolická církev se zkrátka nehodila do všeruské národní vize – tvořily ji totiž národnostní menšiny a byla spojena s Římem.
Když jsem vyšla na zahradu, vidím, jak všechno dýchá radostí jara. Stromy oblečené do květů vydávají opojnou vůni; všechno se chvěje radostí a rozezpívaní a švitořící ptáčci velebí Boha a říkají mi: Těš se a raduj, sestro Faustyno, ale v duši mám temnotu a utrpení. Má duše je tak velmi citlivá na šelest milosti, umí rozmlouvat se vším, co je stvořeno a co mě obklopuje, a vím, proč Bůh tak zkrášlil zemi… Ale mé srdce se nemůže rozveselit, neboť Milovaný se mi ukryl, a neodpočinu si, dokud Tě nenajdu… Neumím žít bez Boha, ale cítím, že také Bůh nemůže doznat štěstí beze mě, ač sám sobě absolutně stačí…
(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, III. sešit, 1120)
Kéž je vám Naše Paní matkou a kéž vám pomáhá stát s velkou láskou pod Křížem. Modlím se, aby vás nikdy nic nenaplnilo bolestí a zármutkem do takové míry, že by vám to dalo zapomenout na radost ze Vzkříšeného Krista.
(Matka Tereza, korespondence, 25. února 1994)
Boží úmysly a záměry jsou nevyzpytatelné. Často na lidi, které milujeme, dopadají těžké rány – a přece nejsou Bohu méně milí. On sám ví, proč a kam tyto duše po těch drsných cestách vede. Zná tedy i cíl Vaší cesty, která je také obtížná. A proto zavřete oči, vložte ruku do jeho ruky a jděte za ním. I v bolesti důvěřujte a vytrvale milujte.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 4. listopadu 1949)
Blahoslavený Clemens August kardinál von Galen /1878–1946/ patřil k nejvýraznějším odpůrcům Hitlerova režimu. V lednu 1933 byl Adolf Hitler jmenován říšským kancléřem, v říjnu se Clemens stal biskupem v Münsteru a za své heslo si příznačně zvolil slova „Nec laudibus nec timore“ – tedy „ani chválou, ani strachem“ se nenechám zviklat, odloučit od Boha. Roku 2005 jej papež Benedikt XVI. prohlásil za blahoslaveného, jeho památku si připomínáme v den jeho smrti, 22. března.
Ruská vojenská mašinerie je tradičně odkázaná na zásobování po železnici. Jenže v případě současné invaze na Ukrajinu se jí klíčové železniční uzly nedaří ovládnout, což způsobuje okupantům problémy v logistice a brzdí jejich postup do vnitrozemí.
Na projektování jedné z prvních ukrajinských tratí Kursk-Kyjev-Oděsa se podílel Josef Kalinowski, pozdější bosý karmelitán, svatý Rafael od sv. Josefa.
Mým potěšením je, že Bůh je Bohem.
Mým uspokojením je, že Bůh je Bohem.
Mým zalíbením je, že Bůh je Bohem.
Mým plesáním je, že Bůh je Bohem.
Mou láskou je, že Bůh je Bohem.
Mým bohatstvím je, že Bůh je Bohem.
Mým štěstím je, že Bůh je Bohem.
Mým nasycením je, že Bůh je Bohem.
Mou radostí je, že Bůh je Bohem.
Co tedy bude, když je všechno mé…?
(ct. Matka Elekta /1605–1663/, lístek nalezený v její knize)