KARMEL

Kde není láska, vlož lásku a pak lásku nalezneš

(karmelitán a spoluzakladatel OCD • svatý • učitel církve • svátek 14. prosince)

Texty propria

Juan de Yepes se narodil v roce 1542 ve Fontiveros, nedaleko Avily, ve Španělsku. Jeho otec zemřel, když byl Jan ještě velmi malý (asi tříletý). Rodina se musela z finančních důvodů několikrát přestěhovat. Jan se přitom snažil studovat a zároveň pracoval, aby získal prostředky na živobytí své i svých blízkých.

Příklad svatého Františka ukazuje, jaké místo může krása světa zaujímat v křesťanském myšlení. (…) Krásné verše o kráse světa nacházíme také u svatého Jana od Kříže. Obecně se však dá říct (s výhradou pro neznámé či snad málo známé poklady zasuté mezi zapomenutými plody středověku), že v křesťanské tradici krása světa takřka absentuje. To je zvláštní. Je těžké pochopit, v čem tkví příčina. Je to strašlivá mezera. Jak by se křesťanství mohlo právem označovat za katolické, pokud v něm absentuje vesmír?

(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Formy implicitní lásky k Bohu)

Do Božího království vcházeli i násilní, to království je připraveno pro to, aby ti lidé, kteří nemohou být ani pokorní, protože to odporuje jejich typu, ani nejsou blahoslavení chudí duchem, ani nejsou prostí a tiší – jak Kristus vyjmenovává ty kategorie, kteří mají cestu připravenou do nebes a priori – že tam mají ale i připravenou cestu ti, kteří se tam doslova vbourají jako auto, když proletí zdí… I násilníci se tam dostanou. A i pro ně ta nebesa jsou připravená, čili objektivní svět křesťanských nebes…

(Bohumil Hrabal /1914–1997/, úvod adventní promluvy pronesené na evangelické faře v Libici nad Cidlinou, 20. prosince 1981)

Křesťanská askeze obvykle pohrdá tělem, pohlíží na ně jako na složku člověka, která je porušitelná a zároveň je i zdrojem mravní zkaženosti. Tato tendence chápat lidskou přirozenost, zejména takzvanou padlou lidskou přirozenost, jako něco nízkého a špatného, hříšného, a proto zavrženíhodného, jako něco, co vyžaduje dohled a ukázňování ze strany ušlechtilejší složky člověka, zůstala v té či oné podobě součástí tradiční křesťanské spirituality. Podle mne to však není správné.

To, k čemu jsem dospěl ve vězeňských táborech, byla obrovská úcta a láska ke svému ubohému starému tělu. Vždyť na něm spočívala tíha veškerých útrap, ačkoli i duše mohla zakoušet úzkost. A bylo to tělo, které muselo člověka udržet v provozu navzdory jeho silné vůli a rozhodnosti. Bylo to tělo, které odolávalo náporům větru, hryzavému mrazu, křečím rozbolavělých svalů, řezání praskajících a krvácejících ran, žaludku kručícímu hlady, bolesti a strnulosti namožených šlach. V oněch dlouhých, předlouhých dnech dřiny ve sněhových vichřicích, mrazivých lijácích či jarním bahně dalekého severu snášelo tělo trpělivě všechny omrzliny a křeče z hladu, oteklé nohy, slzící oči, popraskané rty, rozbité kotníky, výrony a křeče, podlitiny a všechny ostatní bolesti, a pomáhalo tak člověku přežít další den. A bylo to tělo, co překonávalo tyto útrapy, prožívalo onu agonii a neslo těžké břímě každodenních muk. Vždy jsem považoval tělo v mnoha ohledech za cosi samozřejmého, co nevyžaduje žádné zvláštní ocenění. Až teprve nyní, když jsem končil den v naprostém vyčerpání a tělo volalo alespoň po minutě odpočinku navíc, jsem se naučil oceňovat onen podivuhodný dar života, který Bůh propůjčil člověku v možnostech lidského těla.

Mýlíme se, domníváme-li se, že tato smrtelná hrstka prachu je menším darem Božím, darem méně ušlechtilým a nádherným než nesmrtelná duše. Žijeme v těle a v těle usilujeme o svou spásu. Pro nikoho z nás neznamená spása o nic víc ani méně než to, že poneseme stejný kříž jako Kristus, přijmeme, co nám přináší den jako projev Boží vůle, každé ráno obětujeme Bohu všechny své radosti, práci a útrapy, které nás čekají. To jsou však abstraktní pojmy. Co to znamená prakticky, o tom může vyprávět naše staré ubohé tělo. Znamená to každý den vstávat a večer vyčerpaný uléhat. Znamená to každodenní rutinu, nic velkolepého. Znamená to pracovat pro druhé a skrze své tělo se zapsat do jejich životů.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na sovětské vězení, On mne vede, 9. kapitola)

Když pátráš, jak se to stane, ptej se milosti, ne nauky; touhy, ne poznání; vzdechu modlitby, ne studia knih. Neptej se světla, ptej se ohně… Tím ohněm je Bůh. Kristus ho osvěcuje žárem svého horoucího utrpení.

(Bonaventura /1217–1274/, Putování mysli do Boha)

Celé evangelium, Nová smlouva, Nový zákon, se otevírá jedním slovem, totiž prvním slovem Božího posla k Marii: „Chairé! Raduj se!“
A tak se stane: v ní si radost oblékne tělo. Skrze ni se radost vtělí. Radost Boží se stane viditelnou, slyšitelnou, hmatatelnou. Bude krutě odmítána, tvrdě napadána, ale stejně tak bláznivě milována, vášnivě obdivována.

(Daniel Ange /*1932/, La joie, 2009)

Radost, kterou liturgie probouzí v srdcích křesťanů, je určena celému lidstvu, zejména těm nejchudším, v tomto případě těm nejvíce ochuzeným o radost. Právě k těm, kdo prožívají zkoušky, kdo jsou zraněni životem, sirotci radosti, se zvláštním způsobem obrací slovo Páně. Pozvání k radosti není žádnou otupující zprávou, ani neúčinným tišícím prostředkem, ale proroctvím spásy, zprávou o vykoupení…

(Benedikt XVI., 17. prosince 2006)

Právě se mi dostal do ruky tento Ambrožův text: „Bůh činí všechno v pravý čas. Nic z toho, co činí, není mimo čas, naopak všechno se děje právě v tom nejpříznivějším okamžiku – a přichází to pro mne v pravý čas.“

(Edith Stein /1891–1942/, dopis Marii Ernstové, počátek roku 1937)

Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám. Nechci církev, která dbá o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procedur. Pokud v nás má něco vzbuzovat svatý neklid a burcovat naše svědomí, pak je to starost, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy plynoucí z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Doufám, že více než strach z pochybení námi pohne strach z uzavřenosti do struktur, které nám skýtají falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: „Vy jim dejte jíst!“

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, odst. 49; 2013)

Ještě pár povzbudivých slov, která mě napadla po našem rozhovoru. Chci se zaměřit na vlastní limity. Na to, jak i vtělený Kristus musel přijmout omezení – od Betléma přes apoštoly, Kalvárii až po Eucharistii, kde našel způsob, jak být zcela poslušný až do krajnosti: poslušně přicházet na slovo omezených, hříšných, nehodných lidí.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)