KARMEL

Přestaňte se zabývat tím, co mají druzí na talíři. Napravo se jedí srnčí kýty? Nalevo langusty? A vy máte brambory s cibulí? Jsou lidé, kteří jsou za všech okolností spokojení, v restauraci stejně jako v kasárnách. Buďte jedním z nich!

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Apofthegmata)

Když končila 2. světová válka, bylo mi teprve třináct. V našem rodném Nizozemsku mě a mého bratra rodiče obratně uchránili před nacistickými hrůzami, ale nezabránili, abych viděl, jak jsou odváděni naši židovští sousedé, a slyšel o koncentračních táborech, do nichž byli deportováni a z nichž se nikdy nevrátili. (…)
Dnes, o čtyřicet let později, se často ptám sám sebe: Jak je možné, že se nezvedla ohromná vlna odporu veřejnosti? Jak je možné, že do ulic nevyrazily tisíce lidí a neprotestovaly proti probíhající genocidě? Proč se ti, kteří se modlí, zpívají chvalozpěvy a chodí do kostela, nevzepřeli silám zla, jež byly v jejich vlastní zemi tak zřetelné?
A dnes se také ptám sám sebe: Je má modlitba, mé obcování s Bohem života již vidět na činech odporu proti silám smrti, jež mne obklopují? Anebo se za třicet let budou ptát na dospělé křesťany svého dětství ti, jimž je dnes třináct?

(Henri Nouwen /1932–1996/, Peacework, 1984)

Kromě toho, že čerpáme svou naději z milosti Boží, jsme vybízeni také k tomu, abychom ji odkrývali ve znameních doby, která nám Pán dává. Je tedy zapotřebí věnovat pozornost tolika dobrům, která jsou ve světě přítomna, abychom neupadli v pokušení považovat se za ty, kdo jsou přemáháni zlem a násilím.

(papež František, Spes non confundit, bula k vyhlášení řádného Svatého roku 2025; odst. 7)

Je třeba důvěřovat Prozřetelnosti. Měj důvěru, že tě Bůh povede a dá ti poznat, když nepůjdeš správným směrem. Jestliže jsme udělali po rozumové stránce všechno, co šlo, pak místo abychom donekonečna přemítali, co dělat, je třeba říct Pánu: Zdá se mi, že po všech modlitbách, rozhovorech a rozlišování mě voláš tímto směrem. A tímto směrem je pak třeba vykročit.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Nyní jsem navzdory všem zkouškám – s Tvou milostí, které se nic nevyrovná – šťastný a plný lásky k Tobě. Zatáčky vybíráš zostra, brzdíš bez varování, ale řídíš obdivuhodně dobře. S neomylnou jistotou jsi mne přivedl přesně tam, kam směřovaly mé nejhlubší touhy; nikoli k smyslovému potěšení či k duchovní útěše, ale k lásce k Tobě, která vychází z pravdy a nikdy nepřestává.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)

Stejně jako u Petra a ostatních učedníků po počátečním nadšení následuje nevyhnutelně hodina zkoušky, hodina únavy. Ta někdy nabourává naši víru a ztěžuje nám setkávání se s Bohem v modlitbě. Ve skutečnosti se nám však otevírá příležitost k druhému povolání, stejně jako u Petra po jeho zapření. Může jít o hodinu, v níž zazní ono druhé „následuj mě“, kdy začínáme skutečně odpovídat „láskou na lásku“.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Důvěřujte Mu tedy celým srdcem a cvičte se nyní hodně v této důvěře, neboť v této situaci je toho zapotřebí, a to se líbí Vašemu Milovanému. Všechno je Vaší Důstojnosti a Vaše Důstojnost je celá Jeho. Snažte se odpoutat své srdce od všech věcí, usilujte o to, drahá matko, s velkou horlivostí a velmi opravdově, neboť, ujišťuji Vás, že Bůh od Vás očekává především tuto odpoutanost, a budete-li Mu v tomto věrná, učiníte věc velmi milou svému Ženichovi, neboť vím, že Vás velmi miluje a chce mít toto Vaše srdce jen pro sebe.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 27. června 1647)

Druhým důsledkem existenciální koncepce náboženství je odstranění trhliny mezi sakrální a sekulární oblastí. Jestliže náboženství je stav uchopení posledním zaujetím, nelze tento stav omezit na zvláštní oblast. Bezpodmínečný charakter tohoto zaujetí obsahuje apel na každou oblast našeho života, v každém prostoru a v každém čase. Vesmír je svatostánkem Božím. Každý pracovní den je dnem Páně, každá večeře je večeří Páně, každá práce je vykonávání Bohem uloženého úkolu a každá radost je radostí v Bohu. Poslední zaujetí je přítomno ve všech zaujetích předběžných, a tak je posvěcuje. V podstatě nejsou oblast náboženská a světská oblasti rozdílné. Spíše se navzájem obsahují.

(Paul Tillich /1886–1965/, Aspekty náboženské analýzy kultury)

Tvůj dlouhý dopis z 9. jsem dostal – máš pravdu: pokud jde o vnitřní pokoj, stejně jako touhu po Bohu atd., jsme odkázáni na milost Boží. Přirovnávám to ke stavu předmětu osvětlovaného paprskem reflektoru: nemůže donutit paprsek ani přijít, ani setrvat. My, my můžeme volat, a jak říkáš, být si jisti, že nás světlo neopustí…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 17. června 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Dřív se mi zdálo, že svatost člověka záleží na něm samotném, nyní vnímám svatost jako privilegovanou milost, moře milosti dané člověku. Asi se tedy méně snažím o činnost a víc o otevřenost Bohu, řekla bych, že víc stojím o Boží pomoc než o svůj výkon. Natolik jsem prožila svou nicotnost a bezradnost, že se cítím být zcela závislá na Bohu.

(Wanda Półtawská /1921–2023/, deníkový zápis z 21. března 1967)