KARMEL

Vůči štěstí máme patrně výhrady. Tyto zábrany si většinou ani neformulujeme, vězí však velice hluboko – hlouběji, než si vůbec myslíme. Bývají spojeny s ideologií odříkání a poslušnosti, která je ochotna připustit plnost lidství pouze jako protiklad k osobním přáním a vlastním potřebám člověka. (…) Štěstí se nikdy nestalo skutečným teologickým tématem a také v životním stylu křesťanských společenství hraje už tradičně druhořadou roli.
Lidská schopnost tvořit, uvádět něco do pohybu, potěšení ze započatého díla, které pak pokračuje nezávisle na nás a s nímž je tedy spojeno určité riziko, to všecko, při čem se uplatňuje tvořivá spontánnost, přináší člověku pocit štěstí. Takové štěstí je ohroženo konzumním myšlením, pro které štěstí znamená zisk, vlastnictví a spotřebu. Ke štěstí má přece člověk přijít náhodou – třeba při šťastné koupi – a ne si je vytvářet! Avšak nový, skutečně šťastný člověk nejenom konzumuje a přijímá, co mu náhoda přihraje, ale sám vytváří jiný svět. Pro takové štěstí existuje i jiný termín: být synem Božím.
Ježíš nevnesl do světa žádné nové ctnosti, nýbrž daroval všem těm, s nimiž se setkal, štěstí. Štěstí, které postavilo ctnost na nový základ a vlastně umožnilo její pravé naplnění.

(Dorothee Sölleová /1929–2003/, Fantazie a poslušnost. Úvahy o budoucí křesťanské etice)

Skutečnost, že člověk v postní den cítí hlad a víc myslí na jídlo, nesnižuje objektivní hodnotu této disciplíny v následování Krista, cvičení se v sebezáporu, kdy jde o to, aby člověk nebyl vláčen každým svým rozmarem a tužbou. (…)
Součástí pokořování bude někdy i pocit, že jsme v postní den popudliví a že půst příliš dobře nezvládáme! Náš půst, stejně jako všechno ostatní v našem životě, nás má totiž naučit pokoře, lásce a trpělivosti: nepostíme se proto, abychom se cítili silní a spokojení sami se sebou.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

„Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt i neštěstí.“ (…) Člověk musí volit. Otázka zní, zda je nakonec Bůh ve svém plánu spásy závislý na volbě člověka – zda chce být závislý – anebo zda Boží svoboda, chtějící spásu, nebude nakonec ve své absolutnosti silnější než svoboda lidská, stvořená, a tedy relativní.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, Síla křesťanské naděje)

Dne 5. března v 18.30 na chodbě noviciátu: „Jsem plná radosti,“ sdělila mi sestra X.
Schválně jsem si zaznamenala datum, čas i místo výroku včetně zúčastněné osoby. Proč? Až se ti bude dařit hůř, budeš si moci říct: „Bůh se nemění. Není to tak, že bychom jeden den měli spolu skvělý vztah, a další den by byl na mě bezdůvodně naštvaný.“ A cosi stálého je i v člověku. (…) Proto mu denně opakuj: „Věřím, že tvoje láska a něha vůči mně je stálá, jsem tvůj poklad.“ Na tom se nic nemění.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Motto jubilea – „Poutníci naděje“ – evokuje vyprávění knihy Exodus o dlouhé cestě izraelského lidu do zaslíbené země. Nelze myslet na biblický exodus, a nemyslet přitom na naše bratry a sestry, kteří dnes utíkají před bídou a násilím, aby nalezli lepší život pro sebe a své blízké. Bylo by pro nás dobrým postním cvičením porovnat svůj každodenní život s životem nějakého migranta nebo cizince, soucítit s jeho zkušeností a tak objevit, co od nás Bůh žádá, abychom směřovali do Otcova domu. To by bylo dobré „zpytování svědomí“ pro každého z nás, poutníků.

(papež František, úryvky z poselství pro postní dobu 2025)

Evangelista Marek o bohatém mladíkovi poznamenává: "Ježíš na něj pohlédl a zamiloval si ho". Tento Ježíšův pohled plný lásky spočívá na každém z nás. Bratři a sestry, dovolme, aby se nás tento pohled dotkl, a nechme se jím přenést za hranice nás samých! A učme se také tak dívat se na sebe navzájem, aby lidé, se kterými žijeme a které potkáváme - ať už je to kdokoli - , cítili, že jsou přijímáni, a zjistili, že existuje Někdo, kdo se na ně dívá s láskou a zve je, aby plně rozvíjeli svůj potenciál.

(papež František, úryvky z poselství ke dni modliteb za duchovní povolání, 8. května 2022)

Všechna má radost a úspěch, veškerý důvod mého bytí, moje chuť k životu, můj Bože, se odvíjí od základní představy tvého spojení s vesmírem. Ať si ostatní podle svého vyššího poslání zvěstují nádheru tvého čistého Ducha! Co se týče mě, nechci a nemohu hlásat nic jiného než nesčetná rozšíření tvé Bytosti vtělené skrze Hmotu; nikdy nebudu umět hlásat nic jiného než Tajemství tvého Těla, ó Duše, která pronikáš všechno kolem nás!
Všemi zdroji, které ve mně vzbudila tvá tvůrčí přitažlivost, svým příliš chabým věděním, svými náboženskými vazbami, svým kněžstvím a (což je mi nejdražší) hlubinami svého lidského přesvědčení, zasvěcuji se, Ježíši, Tvému Tělu v celé jeho šíři: to jest Světu, který se skrze tvou moc a mou víru stal velkolepou a živoucí výhní, v níž všechno mizí a znovu se rodí, abych z něj žil a umíral.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, závěr textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Jakou váhu může mít jakákoli dohoda a jakou hodnotu může mít jakákoli smlouva tam, kde schází veškerá záruka ze strany svědomí? A jak je možné hovořit o záruce svědomí tam, kde schází veškerá víra v Boha a jakákoli bázeň před Hospodinem? Jakmile se odstraní tento základ, padají všechny mravní zákony a už není žádný nápravný prostředek, který by mohl zabránit postupné zkáze národů, rodin států a lidské civilizace samotné.

(Pius XI., encyklika Caritate Christi, odst. 24; 3. května 1932)

Racionalisté (včetně těch křesťanských) hledají vysvětlení; idealisté (včetně těch křesťanských) hledají úlevu. Možná ale potřebujeme spíše obnovení biblické tradice nářku. Čas pro nářek nastává, když se lidé ptají proč? a nedostávají odpověď. K nářku dospějeme, když se přestaneme sebestředně zabývat svými osobními hříchy a selháními, rozhlédneme se kolem a začneme si všímat utrpení tohoto světa. Čelit pandemii v New Yorku nebo Londýně je náročné. Jaké to teprve musí být v přelidněném uprchlickém táboře na některém z řeckých ostrovů? A co v pásmu Gazy? Nebo v Jižním Súdánu?

Pisatel svrchu uvedených řádek se domnívá, že málo energicky vyzýváme k modlitbě za mír. Snad je to pravda. Znamená to, že necítíme hrůzy války, že nechápeme, že válka patří mezi zla největší? Byli bychom špatní katolíci, špatně bychom cítili se svou Církví! S ní se každého dne při mši svaté modlíme: Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, uděl nám pokoje! (…)
Ale při vší horoucí touze po míru, za nějž se modlíme a budeme se modliti stále, nemůžeme zapomenout, že politický mír není nejvyšší hodnotou. Nejvyšší hodnotou je právo a spravedlnost v lásce a důstojné, odpovědné křesťanské svobodě. (…) Mám za to, že takto chápaná svoboda jest nutná k opravdovému křesťanskému životu, za ni se třeba především modliti, ji třeba především hájit. Hájit ji přesným plněním svých povinností, křesťanskou rozvahou a velkomyslností, ale, není-li to jinak možné, i mečem.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; reakce na dopis čtenáře, Posel Božského Srdce Páně, 1938; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)