KARMEL

Bůh, který jediný je nejvýš svatý, je k nám nejenom milosrdný, ale dal své milosrdenství do rukou potencionálních hříšníků, aby si mohli vybírat mezi dobrem a zlem, aby mohli dobrem zlo překonávat a aby mohli získávat milosrdenství pro své duše tím, že jsou milosrdní vůči druhým.
Bůh ponechal hřích ve světě, aby v něm mohlo být odpuštění: ne pouze ono skryté odpuštění, kterým on sám očišťuje naše duše, ale také zjevné odpuštění, díky kterému jsme milosrdní jeden k druhému…

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 11.2)

První slovo, které Bůh v rozhovoru s člověkem v Bibli používá, je „můžeš“: „Můžeš jíst ze všech stromů v zahradě.“ Bible tak ukazuje, že smyslem života je potencionalita, rozvoj, růst. „Můžeš“: to je v podstatě dekret o svobodě.
Had naopak používá jako první jiné sloveso: „Je pravda, že nesmíte?“ Představuje vztah k Bohu a k životu jako léčku zákazů. Můžeš, nebo musíš? Dvě alternativní vize víry.
„Můžete“, říká Bůh. My nepatříme nějakému zavřenému systému, kde je téměř všecko povinné a zbytek je zakázán! Jsme objevitelé cest ke spravedlnosti a  kráse žití pro všechny, a ne interpreti zákazů.
„Můžeš“, říká Bůh každému.

(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)

Lidi nelze milovat příliš, avšak Boha lze milovat příliš málo. On musí být na prvním místě, ne až na druhém; postavíme-li totiž na jeho místo někoho jiného, nebude to fungovat. Když si z někoho uděláme boha, když na člověka naložíme „břemena božská“, zlomí se pod nimi a my se dočkáme jen zklamání.
Mít Boha na prvním místě neznamená, že naši milovaní ztrácejí na své hodnotě; naopak nás to osvobozuje k tomu, abychom je mohli milovat více. Jakmile totiž bližní přestane být naším bohem, stane se skutečně naším bližním.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Bože je teprv poledne
nebo pad na svět soumrak už?
Je bomba jenom velký nůž?
Poslední listí vítr rve
na dvoře z hlohů nebo se
zazelenají poznovu? řekni mi
Je kolem nebes taky kůra
jako na stromech na zemi?

Nebo jen kůry andělské
obklopují Tě v slávě Tvé?
Je oheň v srdci prázdnoty?
Jsi v prázdnotě to Bože Ty?
…

(Ivan Martin Jirous /1944–2011/, Magorovy labutí písně; verše z valdického vězení)

Jsem nemocná a chudokrevná a více méně upoutaná na lůžko, jak se říká, a přesto je každá minuta naplněná a plodná – jaké to teprve bude, až budu zase zdravá? Musím tě za to znovu a znovu chválit, můj Bože: jsem ti tolik vděčná, že jsi mi daroval takový život.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis z internačního tábora Westerbork, 12. října 1942)

Je třeba jasně říci: jsou lidé, kteří systematicky a všemi prostředky pracují na vyhánění migrantů. A to je, pokud se tak děje vědomě a záměrně, těžký hřích. (…)
Existuje žalm, který na adresu Hospodina říká: „Na moři tvá cesta, tvé stezky na velkých vodách“ (77,20). A v jiném se zpívá takto: „Vedl svůj lid pouští, neboť jeho láska je věčná“ (136,16). Tato svatá slova nám říkají, že Bůh, aby doprovázel lid na cestě ke svobodě, sám překračuje moře a poušť; Bůh nezůstává stranou, ne, sdílí drama migrantů, Bůh je s nimi, s migranty, trpí s nimi, s migranty, pláče a doufá s nimi, s migranty. Dnes bude dobré, když se zamyslíme nad tím, že Hospodin je s našimi migranty v mare nostrum, že Bůh je s nimi, ne s těmi, kdo je odmítají. (…)
A já se vás ptám: modlíte se za migranty, za ty, kteří přicházejí do našich zemí, aby si zachránili život? A vy je chcete vyhnat.

(papež František, promluva při generální audienci 28. srpna 2024)

Dle mého mínění není Boží vůlí, abych v současnosti vstoupila do církve. Nemohu jinak než se nadále ptát, zda v nynější době, kdy je tak ohromný díl lidstva utopen v materialismu, Bůh nechce, aby existovali muži a ženy, kteří se odevzdají jemu a Kristu, a přesto zůstanou mimo církev. Když si představím akt svého vstupu do církve, není pro mne bolestnější myšlenky než té, že se oddělím od ohromné a nešťastné masy nevěřících. Mám bytostnou potřebu – a mohu myslím říct: jsem povolána – procházet mezi lidmi a skrz různá lidská prostředí a splývat s nimi, brát na sebe shodné zbarvení, přinejmenším v celé míře, v níž tomu nebrání svědomí, ztratit se mezi nimi za účelem toho, aby se ukázali takoví, jací jsou, a nemaskovali se přede mnou. Toužím je poznat, abych je milovala takové, jací jsou. Pokud je totiž nemiluji takové, jací jsou, pak nemiluji je a má láska není pravá.

(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, 19. ledna 1942)

Jestliže se uzavřu do svého já, třebaže ozdobený všemi ctnostmi, a neúčastním se existence druhých, jestliže nejsem citlivý a neotevírám se druhým, mohu být bez hříchů, a přesto žiji ve stavu hříchu.

(Giovanni Vannucci /1913–1984/)

Vyhlížet Krista ve světě znamená, že duch v nás rozeznává Ducha mezi námi, takže duch rozmlouvá s Duchem, srdce rozmlouvá se Srdcem, láska rozmlouvá s Láskou. Vyhlížet Krista znamená být pozorný, všímavý k přítomnosti Krista ve světě a ve svém srdci. Nejde o žádnou formu emocionálního či intelektuálního cvičení. Pokud nosíme Boha v srdci, vidíme Boha ve světě.

(Henri Nouwen /1932–1996/, Bůh čeká na naši odpověď)

Chci, aby ses zamyslela nad tímto tvrzením: „Jsme zodpovědní za to, jak na nás působí druzí lidé.“ Ten druhý není zodpovědný za to, jak na mě působí (může být zodpovědný za spoustu jiných věcí, ale ne za to, jak působí zrovna na mě). Je to tvoje volba, když dovolíš druhým, aby tě ovlivňovali jenom tím, že jsou kvůli něčemu naštvaní (zvlášť když to s tebou nemá nic společného). Máš na výběr. Můžeš se rozhodnout, že se jimi nenecháš ovlivňovat. V jistém smyslu, jsi-li skleslá kvůli něčí špatné náladě nebo kvůli čemukoli jinému, „dovolila jsi mu“, aby tě takto ovlivnil. Není to otázka temperamentu, nýbrž tvé svobodné volby.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)