KARMEL

Já tě neopouštím, a proto mě ani ty neopouštěj. To bude projev vděčnosti tvému Spasiteli. Z nás dvou budu šťastnější já, protože já tě potřebuji víc než ty mě. Já jsem ten, který víc hladoví. Snižuji se až k tomu, abych ti to řekl, abych vypadal jako žebrák. Překvapuje tě to, ale je to tak, protože já miluji víc, vždyť jsem láska. … Mé milé dítě, miluj mě! Vidíš, zase žebrám.

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 14. září 1944)

Prosíš mě o mé poznámky k tomu, co jsem řekl na růžencovou neděli. Moje myšlenka byla následující: připomenout historický vývoj růžence a (…) popsat vývoj modlitby Zdrávas Maria v náboženském životě každého jednotlivce.

Zdrávas Maria je nejprve projevem, v zásadě instinktivním a často „zištným“, lásky k naší Paní.

Bratře, já ti přikazuji:
abys byl šťastný, aby ses učil být šťastný
i v těžkých okolnostech, i ve svých hříších.
Šťastný pro skutečnost milosrdenství Božího.
Je to velké umění nepropadat sobě a malomyslnosti,
být šťastný, že i z mých hříchů mne Bůh vysvobodí
pro své milosrdenství.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. Ev. Urbanem OFM, červen 1982)

Ó, můj Ježíši, přeji si nade vše jen tebe samého, ve tvé eucharistické lásce nacházím své štěstí. Zmocni se mě celého a nikdy nedopusť, abych zabloudil na špatných cestách tohoto života. Ó, nekonečná Lásko, ty jsi mě miloval až do sebeobětování; učiň, abych tě miloval stejným způsobem a stal se pro tebe obětí ustavičnou. Přicházím k tobě ukrytý pod Mariiným pláštěm, s růžencem v rukou. Jsem si jist, že s touto mocnou zbraní zvítězím ve všech bitvách. Amen.

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/)

V zásadě je správné jen toto: zasvětit svůj život Bohu, jak On to chce, a ne tak, jak my bychom chtěli. Vnuká nám touhu po samotě a mlčení – a právě tato samota a mlčení jsou nám odpírány. Je to snad krutá hra s námi? Nebo nejsou snad vnější okolnosti našeho života takové, jak On by chtěl?

Kdyby andělé mohli závidět, záviděli by nám dvě věci: svaté přijímání a utrpení.

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, příprava na sv. přijímání, 10. ledna 1938)

Vidím dobře, že to utrpení má nějakou vyšší příčinu, že je dopustil Bůh, abyste s ním byla stále spojena. Tak trochu jako svatý František, který prosil, aby na svém těle směl cítit Ježíšovo utrpení a ve své duši to, co je Ježíšova láska.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Bůh si přeje, abychom jej poznali, a těší jej, když nacházíme útočiště u něho; neboť veškeré věci, které ho nejsou hodny, jsou nízké i pro nás.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, KT 4)

Když se modlím ke svému andělu strážnému, často se ho ptám, co by dělal na mém místě. Jak by přijímal utrpení, kdyby byl se mnou. Když držím náš kříž a Váš medailónek v ruce, často se modlím k našim andělům strážným za nás oba, aby nás přiměli následovat našeho Pána stejně, jako by to dělali oni, kdyby žili na zemi, a aby nás přiměli plnit všechno, co od nás milovaný Pán očekává.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis trapistickému mnichu, 29. listopadu 1896)

Mé touhy po mučednictví nejsou nic, ty mi nedávají neomezenou důvěru, jakou cítím v srdci. Popravdě řečeno, duchovní bohatství činí člověka nespravedlivým, když v nich se zalíbením spočine a když si myslí, že je to něco velikého… Tyto touhy jsou útěchou, kterou uděluje Ježíš někdy slabým duším, jako je moje (a těchto duší je mnoho). Ale když tuto útěchu nedává, je to milost a výsada. (…) Milovaná sestro, jak můžete po tom všem říct, že mé touhy jsou známkou mé lásky?... Ach, dobře cítím, že toto vůbec není to, co se líbí Pánu Bohu v mé malé duši. Líbí se mu, že miluji svou maličkost a chudobu, líbí se mu má slepá naděje v jeho milosrdenství… To je můj jediný poklad. Milovaná kmotro, proč by to nemohl být i váš poklad?...

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 197, sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, 17. září 1896)