KARMEL

Pesimismus, malomyslnost, poraženectví či smutek podle světa (nikoliv svatý smutek podle Boha) patří do řádu hříchu. A co hůř: zoufalství je hříchem proti Duchu svatému, protože je hříchem proti samotnému životu. Z toho se stále dostatečně nevyznáváme. Bohužel jen příliš málo pokřtěných prosí o odpuštění za svou uzavřenost vůči Boží radosti. A přesto katechismus označuje za hřích acedii (omrzelost) a duchovní lenost, které vedou „až k odmítání radosti, jež pochází od Boha“ (KKC 2094).

(Daniel Ange /*1932/, La joie, 2009)

Zastavujeme se, protože jsou tu síly starající se o vesmír, které nás přesahují; připomínáme si tím, že jakkoli jsou naše snahy důležité, potřebné a užitečné, nejsou nepostradatelné (což nejsme ani my sami). Naše galaxie se bez nás pro tuto hodinu, pro tento den už nějak obejde, a tak jsme zváni – ba dokonce je nám přikázáno –, abychom si odpočinuli a užívali si svou relativní nedůležitost, své skromné místo u stolu v tomto velikánském světě…
Nedělejte si starosti o zítřek, kladl nám na srdce Ježíš. Spokojte se s tím, co jste dnes zvládli vykonat. Šabat nám říká: Ztište se! Zastavte se! Není kam spěchat, vždyť nikdy nebude vše hotové.

(Wayne Muller /*1953/, Sabbath: Finding Rest, Renewal, and Delight in Our Busy Lives)

Láska volá po lásce: navzdory vlastní ubohosti, a že jsme teprve na počátku, nikdy neopomíjejme rozjímat o této pravdě a rozohňovat svou lásku. Kdyby nám Bůh udělil milost, že nám zažehne v srdci tento oheň, pak by se vše stalo snadné a mohli bychom se zakrátko pustit do díla bez jakékoliv námahy. Pro lásku, kterou nám přinesl, a pro svého slavného Syna, který z lásky k nám tolik vytrpěl, kéž nám jeho velebnost dá tento oheň, kterého máme tolik zapotřebí. Amen.

(Terezie od Ježíše, Kniha života, XXII, 14)

Mějte veliké tužby, velkodušné, rozlehlé jako celý svět, podobné těm, které měl Ježíš na kříži. Svatá Terezie si přeje, aby její dcery měly velké tužby: říkávala, že chceme-li kamenem dohodit deset metrů, musíme mířit na dvacet.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Kristus nám způsob, kterým nás miluje, nechtěl příliš vysvětlovat. Vyjadřoval to ale svými gesty. (…) Pán zná nádherné umění pohladit. V tom spočívá Boží láskyplnost. Nemiluje nás slovy. Přistupuje k nám a s něhou nám dává svou lásku.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 33.36; 2024)

Dnes si připomínáme 120. výročí narození Viktora Frankla /26. března 1905 – 2. září 1997), rakouského neurologa a psychiatra židovského původu, který přežil koncentrační tábory v Terezíně i Osvětimi. Bezprostředně po válce o tom napsal knihu A přesto říci životu ano…

Lásce se vede stejně jako ohni: Malý plamínek v bouřce zhasne, velký se rozdmýchá. Stejné je to s těmi, kdo se milují na velkou dálku. Pravá láska se zvětšuje, malá zhasne. Myslím, že jako parafrázi k tomuto přirovnání mohu říct, že slabá víra v koncentračním táboře zhasla, ale silná víra, pravá víra, ta jen posílila. Pravá víra posílila a slabá zhasla.

(Viktor Frankl /1905–1997/, Bůh a člověk hledající smysl)

Vytrvalé „ano“ vytváří v našich životech ostrůvky jistoty. Naše jistota neplyne z toho, že bychom si zmapovali celou budoucnost, ani není dána tím, že vyloučíme veškerá rizika. Vzniká spíš z vnitřního pocitu, že máme cíl. Je to jistota, která pramení z větší lásky, jistota víry. Jistota závazku z nás kupodivu činí ještě více poutníky: dovoluje totiž, aby byl náš život nepředvídatelný, a mohla se v něm tak naplňovat svrchovaná Boží vůle.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Ono hluboké utrpení celé Vaší bytosti právě působí, že jste celá naježená, snad tonete v slzách, ano, a kdo by se odvážil Vám je zakazovat? Ty slzy jsou drahé andělům, drahé Bohu – ale o to dražší, že je doprovází radost onoho z hloubi srdce vyřčeného ano, které jste řekla Bohu a Bohu zopakovala uprostřed tolikerých bolestí, tolikera utrpení. Vždyť jeden jediný den, jedna jediná noc navíc, prožité v tomto daru, jsou přece Ježíši tak drahé!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

I když možná v mém životě nejsou žádná skutečně těžká provinění vyjma těch, která jsem Vám přiznala, při rozumném a chladném posouzení situace se domnívám, že mám oprávněnější důvod k obavám z Božího hněvu než mnoho velkých zločinců.
Nejde o to, že bych se skutečně bála. Zvláštním převrácením ve mně myšlenka Božího hněvu probouzí jedině lásku. Tím, co ve mně vyvolává strach svého druhu, co mě roztřásá, je myšlenka možné Boží přízně, jeho milosrdenství.
Avšak pocit, že jsem pro Krista jako neplodný fíkovník, mi rve srdce.

(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, 26. května 1942)

Hleďte spíš na to, kým se druzí chtějí stát, než na to, kým jsou; a nebazírujte na těch nepatrných chybách a selháních, jimiž se oni sami trápí a snaží se je odčinit.

(Dom Germain Morin, OSB /1861–1946/, The Ideal of the Monastic Life)