KARMEL

Velikonoce jsou pro kněze po všech stránkách svátky podivuhodné: sotva začne Svatý týden, postihne tě zničehonic onemocnění tak nepříjemné jako nečekané. V úterý ti tvé jednání rozhořčeně vyčte člověk, o kterém sis myslel, že je jeden z mála, kdo tě v tvé kněžské práci chápe. Na Zelený čtvrtek dostaneš dopis od anonyma. Nemilosrdně ti v něm vyčítá nelásku. To už je čas jít do kostela a slavit ustanovení Eucharistie! Než týden uplyne, onemocnění zmizí, ani nevíš jak. Člověk, který tě káral za tvou kněžskou práci, se přijde omluvit. Shodou okolností poznáš i anonyma, ačkoli ti to popře, a jedná s tebou medosladce. Velikonoce jsou opravdu prazvláštní svátky.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, Zápisky (ne)zkušeného faráře)

Kristus vstane v nepomíjejícím Vzkříšení, avšak předtím je třeba jej doprovázet v této postní době, ve Svatém týdnu, kterým je kříž, utrpení a mučednictví. Ježíš sám řekl: Blahoslavený, komu nejsem kamenem úrazu. Postní doba pro nás tudíž má být výzvou, abychom slavili své vykoupení v tomto nelehkém mísení kříže a vítězství.

(Óscar Romero /1917–1980/, promluva z 23. března 1980)

Často bychom rádi měli jen dobré sklony, ale to není nutné, vlastně ani možné. Mnohdy se budeme cítit zlí a nerozumní. To jsou však jen projevy naší porušené přirozenosti, nikoliv našeho pravého charakteru či osobnosti; není to naše pravé, vědomé a dobrovolné přání, natož cíl našeho úsilí. Stejný rozpor znal i svatý Pavel – „jak ubohý jsem to člověk“, „vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci“. To, co vychází z impulsů tvé přirozenosti, nepatří k tvému skutečnému já, které vidí Bůh. Zkus se správně rozhodovat a jednat navzdory těmto pocitům a všechno bude v pořádku.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Nenech se zastavit svými hříchy. Pamatuj si, že mnoho hříšníků „zaujalo místo u stolu s ním“ a on nepohrdal žádným z nich. Náboženská elita si stěžovala a považovala ho za „žrouta a pijana, přítele celníků a hříšníků“. Když farizeové kritizovali tuto Ježíšovu blízkost lidem, které pokládali za osoby s nízkým postavením nebo hříšníky, říkal jim: „Milosrdenství chci, a ne oběť“.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 37; 2024)

Kristus nehlásá systém, který by určoval, co by dnes, zde a ve všech dobách bylo dobré. Kristus neučí žádné abstraktní etice, která by se musela stůj co stůj prosazovat. Kristus nebyl v podstatě učitel ani zákonodárce, nýbrž člověk, skutečný člověk jako my. Proto ani nechce, abychom my byli ve své době žáky, stoupenci a zastánci určité nauky, ale abychom byli lidé, skuteční lidé před Bohem.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, Etika)

Svatost nespočívá v tom, že necítíme chyby. Tkví v pocitu, že nic nedokážeme bez Ježíše a že on ve své dobrotivosti je připraven přispět nám ku pomoci, kdykoli k němu zavoláme: Deus, in adjutorium meum intende…

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Šabat nás učí, jak žít z milosti, neboť nám dává zakusit základní pravdu, že Boží lásku si nelze zasloužit žádným naším konáním. Dokud tvrdě pracujeme a využíváme své dary ke službě druhým a kromě dřiny prožíváme i radost z práce, jsme stále v nebezpečí věřit, že Boží lásku k nám aktivují naše skutky. Teprve když se opravdu zastavíme, učíme své srdce a duši, že jsme milováni nezávisle na tom, co děláme a jaké podáváme výkony. (…) Bez času na odpočinek vážně podkopáváme svou schopnost zakoušet bezpodmínečnou Boží lásku a přijetí. Šabat je dar, jehož požehnání nelze ničím nahradit.

(Lynne M. Baab /*1952/)

Pokud nedoceníme srdce, nedoceníme ani to, co znamená mluvit od srdce, jednat podle srdce, kultivovat srdce a pečovat o ně. Pokud si nevážíme výjimečnosti srdce, připravujeme se o odpovědi, které nám jen sama inteligence nemůže dát, připravujeme se o setkání s druhými, připravujeme se o něhu. A připravujeme se i o dějiny a naše osobní dějiny, protože to pravé dobrodružství je to, při kterém je výchozím bodem srdce. Na konci života se bude počítat pouze toto.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 11; 2024)

Modlit se znamená spojit se s Ježíšem a pozvednout skrze něj celý svět k Bohu s prosbou o odpuštění, usmíření, uzdravení a milosrdenství. Modlit se proto znamená propojit s laskavým a pokorným Ježíšovým srdcem každý lidský zápas či bolest, s nimiž se setkáme, bez ohledu na to, zda jde o hladovění, mučení, vysídlování nebo jakoukoli jinou formu fyzického či duševního utrpení.
Každý útržek nových zpráv o lidech nám tudíž umožňuje porozumět Ježíšovu utrpení novým způsobem. Můžeme dokonce říci, že odhalování lidských dějin je zároveň odhalováním hlubin Ježíšova srdce.

(Henri Nouwen /1932–1996/, Solidarita s lidskou rodinou)

Jestliže chceme poznat Boha, musíme se naučit chápat slabosti, hříchy a nedokonalosti druhých, jako by byly naše. Musíme pocítit jejich ubohost stejně, jako Kristus zakoušel tu naši.

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 11.8)