KARMEL

Nepochybně v sobě nosíme velkého světce, který čeká na to, až se projeví; máme však v sobě i hříšníka, možná ne příliš velkého, nepochybně trochu průměrného ve své kategorii, a i ten musí být spasen. Právě proto, abychom pro něj přijali spásu, musíme přijmout hříšníka v sobě. Přijmout ho bez zalíbení v jeho hříchu, bez sklíčenosti tváří v tvář našim nezbytným obrácením, ale také bez přehánění. Mám-li upřesnit, co mám na mysli slovy „bez přehánění“, rád bych připomněl, že existuje velmi často přehlížený rozdíl mezi pokáním, které je lítostí nad roztržkou s Bohem, a pocitem viny. Ten není většinou ničím jiným než variantou našeho egoismu: hříchem jsem rozbil skvělou představu, kterou jsem o sobě měl, a toto selhání prožívám jako katastrofu. Zalíbení v této narcistické bolesti je mnohem závažnější než zalíbení ve hříchu, protože na sebe bere barvy zbožnosti, zatímco ve skutečnosti je to jen posedlost sebou samým. Především nám však brání v tom, abychom z hříchu sklízeli užitek.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Milující má to jedinečné privilegium, že nemůže o nic přijít, a to ani když není milován, protože i láska, kterou bylo opovrženo, je stále láskou dokonalou, zrovna tak jako dar, jenž byl odmítnut, není proto o nic méně darem.

(Jean-Luc Marion /*1946/, Le phénomène érotique; 2003)

Nacházení Boha je plodem vytrvalé modlitby a hledání za každého duchovního počasí. Znamená to hledat ho a nacházet v nemoci i ve zdraví, ve světle i v temnotách, v síle i ve slabosti. Stejně jako nevěsta z Písně písní, i my musíme být při svém hledání připraveni na různé zkušenosti. Autentická touha po Bohu se nevyhne nástrahám typickým pro veškeré lidské úsilí. Jestliže v celém lidském životě putujeme nahoru a dolů, z kopce i do kopce, hledání Boha se bude odvíjet v podobném paradigmatu.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Bůh je – vidět znovu zázrak
v obyčejných kapkách deště
Bůh je – vzpomenout si v tom dešti
na to, že jsem nic
Bůh je – radost ptáčka
který zrovna
promočený tím deštěm
vletěl do mé modlitby

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Bůh není objektem naší touhy, věcí, po které se touží, je tím, skrze kterého toužíme po dobru. S ním jsme v lásce. Bůh nám nabízí hnutí touhy, jež můžeme sdílet.

(Paul S. Fiddes /*1947/, Seeing the World and Knowing God: Hebrew Wisdom and Christian Doctrine in a Late-Modern Context; 2013)

Jsme špatnými soudci svého duchovního života. Jsme špatnými soudci svého křesťanského života. Svět na nás dotírá do té míry, že chceme uspět stejně jako on. Uspět ve svém životě. Uspět ve svém životě s Kristem.
Nemusí to nutně být špatný cíl, ale jen pokud víme, co je úspěšný život. Evangelium nám dává několik příkladů úspěšného života. Prostitutku, která nade vše miluje parfémy, ale vylije Ježíšovi na nohy celý flakon; celníka, který okrádá lidi, spolčuje se s římskými okupanty a jednoho krásného dne pozve Ježíše k sobě domů na jídlo; banditu, vraha odsouzeného k smrti, který má ve chvíli smrti na kříži soucit se svým spolubratrem, nevinným člověkem, jenž umírá vedle něj.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Misijně pojatá pastorace vyžaduje, abychom opustili pohodlné pastorační kritérium „vždycky to tak bylo“. (…) Poselství, které hlásáme, hrozí nebezpečí, že bude zmrzačeno a zredukováno na některé ze svých sekundárních aspektů. Z toho plyne, že některé otázky, které jsou součástí morálního učení církve, zůstávají mimo kontext, jenž jim dává smysl. Ještě větší problém nastává, když se poselství, které hlásáme, jeví jako totožné s těmito druhotnými aspekty, které – ačkoli jsou relevantní – přece samy o sobě nepředstavují podstatu poselství Ježíše Krista. Je tedy třeba být realisty a nepovažovat za samozřejmé, že ti, ke kterým mluvíme, znají kompletní pozadí toho, co říkáme, anebo že jsou schopni propojovat naše sdělení s podstatným jádrem evangelia, které mu dává smysl, krásu a přitažlivost.
Misijně pojatá pastorace není posedlá nesourodým předáváním množství nauk, které se lidem nekompromisně vnucují. Takový pastorační postoj a misijní styl, jenž má skutečně oslovit všechny bez výjimky a bez vylučování, se ve svém hlásání soustřeďuje na to podstatné, na to, co je nejkrásnější, největší, nejpřitažlivější a současně nejdůležitější. Nabídka se zjednodušuje, aniž by proto ztrácela hloubku a pravdivost, a tak se stává přesvědčivější a jasnější.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, odst. 33–35; 2013)

Hraniční čára mezi evangeliem a moderní, respektive postmoderní kulturou probíhá přímo srdcem jednoho každého z nás. S pokušením nevěřit se každý setkává úplně nejdříve v sobě samém. Teprve až se naučíme zacházet s tímto konfliktem v sobě samých, můžeme k ostatním promlouvat o Bohu. (…)
Naše služba ateistům a agnostikům spočívá buď v setkání rovnoprávných partnerů v dialogu, který se týká společných otázek, nebo zůstane nevyslyšená. Tento dialog musí vycházet ze společného života, ze společné aktivní účasti na vývoji a osvobození, ze společně zastávaných hodnot a společné lidské zkušenosti.

(dekrety 34. generální kongregace jezuitského řádu; 1995)

Stůj pevně jako kovadlina, do které tlučou. Na velkého zápasníka se sluší, aby byl zabit a zvítězil. Hlavně máme snášet všechno kvůli Bohu, aby i on strpěl nás. Usiluj víc, než usiluješ. Všímej si časů. Očekávej toho, který je nad časem, bez času, neviditelný, kvůli nám viditelný, nehmatatelný, bez utrpení, kvůli nám ale trpěl, který pro nás všecko možné snášel.

(Ignác z Antiochie /†107/, list příteli, biskupu Polykarpovi)

To, o co Ježíš žádá, je láska. Když to věřící srdce objeví, odpovědí, která spontánně vytryskne, není náročné vyhledávání obětí ani pouhé plnění tíživé povinnosti. Je to záležitost lásky: „Dostalo se mi od Pána Boha nesmírných milostí jeho lásky a cítila jsem se jata touhou splatit mu láskou za lásku.“

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 166; 2024; vnitřní citace Markéta Marie Alacoque, Vlastní životopis)